Po hlavě do života, kapitola 16.

Vyzvánění telefonu v hodině, kterou člověk, trávící dovolenou považuje za naprosto nepřijatelnou, mi připomnělo ono probuzení po VVS, velké vodkové smršti. Zvláštní, z čeho všeho může bolet hlava. Dokonce i z neurvalého probuzení.
„Halo?“
„No ahoj krásko. Hele domluvil jsem ti na dnešek schůzku s kámošem, je to fotograf a hrozně rád by tě poznal. Může z tebe udělat bombu sezony.“
Polekaně jsem odtrhla sluchátko od ucha, neboť Karlovo hlaholení na mě bylo po ránu příliš hlasité.
„Myslíš v porno časopisu?“ neodpustila jsem si jízlivost, ale to už na mě z koupelny mohutně gestikulovala Dominika, chytajíc se za hlavu a hned na to předvádějíc někoho, kdo rozdává pusinky na všechny strany a při tom se zbožně a připitomněle usmívá. A no jo, pořád, vím že mám bejt příjemná a miloučká.
„Ale no tak, za koho mě máš, lásko, je to profík“ poznamenal poněkud neopatrně, vzhledem k mojí stále vzrůstající chuti povědět mu hezky od plic, co si o něm doopravdy myslím. Ale přemohla jsem se a vypadlo ze mě:
„Tak to je senzace a kdy se s ním mám sejít?“
Můj hlas zněl jako med, dokonce se mi do něj podařil vloudit lehký nádech vděčnosti. Ještě chvíli jsem švitořila a předstírala neutuchající zájem, ale už jsem si představovala skvělou vanu, do které se naložím hned, jak budu moct zavěsit.
„A koukej vypadat k nakousnutí,“ připomenul mi ještě Karel, jako kdybych snad byla padlá na hlavu a chtěla jít na rande s fotografem v teplákách.
„Málem jsi to celý zkazila,“ zhodnotila můj telefonní výstup sestřenka. „Proč asi myslíš, že jsem vás seznámila? Kája je tvoje jediná šance, jak se nevracet do toho vašeho slavnýho zapadákova, tak si nech svoje morální zásady od cesty a buď na něj milá. Až budeš mít kde bydlet a práci, tak ho můžeš poslat třeba víš kam, ale teď ho potřebuješ, tak se prokristapána podle toho chovej.“
Dominiku ten proslov zřejmě nějak fyzicky vyčerpal, protože se zhroutila na sedačku, hodila nohy na stůl a s výrazem utrápeného bernardýna mě požádala o kafe.
Loudala jsem se do kuchyně splnit její přání s myšlenkou, že pořádnou dávkou kofeinu bych taky nepohrdla.
„A v kolik se máš s tím chlápkem sejít?“ dolehl ke mně z obýváku Domčin hlásek.
„Až v jedenáct.“
„Až jo? Tak to jsi fakt v pohodě. Jedenáct bude za půl hodiny.“
„No to si děláš srandu,“ vypískla jsem a mrkla znovu na kuchyňské hodiny. Ukazovaly devět, ale už asi hodně dlouho. Vteřinová ručička se nehýbala z místa, což se dá snadno přehlídnout, když je člověk ještě napůl spí. Nechala jsem kafe kafem a skočila rovnou pod sprchu. Situace si žádala nějaký skvělý model a tak jsem zvolila tu nejkratší sukni, k ní tričko holá záda,se zavazováním za krkem, a samozřejmě botky na tom nejvyšším podpatku. Jediné, s čím jsem se nemusela trápit byl účes, vlasy jsem jen pročísla a stáhla do ohonu, následovalo bleskové líčení, k tomu nějaká ta bižu a mohla jsem letět.
Ale jestliže jsem se první večer trápila v lodičkách na třícentimetrovém podpatku, nebylo to nic proti tomu, co jsem musela absolvovat v páskových sandálcích na jehlách vysokých 6 cm. Jenže, moje nohy v nich byly téměř nekonečné a to už za nějaké to utrpení stojí.
Vymanévrovala jsem z bytu a za vydatné opory zábradlí zdolala schody. Kdyby mě netížil akutní nedostatek času, bylo by všechno relativně v pohodě. Jenže jsem mířila do hospody vzdálené několik set metrů a do jedenácté zbývalo asi deset minut. Pokud jste nikdy nezkoušeli pospíchat v botách, hodící se pouze na přehlídková mola a neměli v tom léta praxe, pak tuto frajeřinku zásadně nedoporučuju.
V polovině cesty už jsem toho měla tak akorát dost. Co mě to jen u všech všudy napadlo? Mohla jsem přeci krásně vyrazit v pohodlných keckách a přezout se až někde u místa činu. Sice by to z pohledu okolo jdoucích asi působilo podivně, ale zato bych přišla na schůzku včas a ne zchvácená, jako tažná kobyla. No jo, teď jsem měla nápadů, když už mi byly k ničemu. Klasika.
Deset minut po jedenácté jsem dorazila do herny, kde už na mě u jednoho stolku čekal Kája. Společnost mu dělalo pivo a chlápek, který mi ze všechno nejvíc připomínal křížence vodníka a krysy. Slámově žluté vlasy měl lážoplážo rozhozené po ramenou, což by nebyla taková katastrofa, kdyby vršek hlavy nezdobila ohromná pleš, stejně orosená, jako zlatavá tekutina v půllitru před ním. No jo ,vedro je svinstvo. Karel se zhluboka napil a konečně si mě všiml.
„Ahoj kotě, to to trvalo. Tohle je můj kámoš Rony, prvotřídní fotograf.“
„No a brácho,“ otočil se na krysovodníka, „tohle je ten zázrak, o kterým jsem ti říkal.“
Prvotřídní fotograf Rony na mě upřel zrak zpoza kulatých brýlí a z úst mu vyšlo cosi nesrozumitelného, ale znělo to nějak jako hmmmmugh . Pak mě požádal, jestli bych se neprošla k baru a nepřinesla mu ještě jedno pivo. Vložila jsem do té promenády zbytek svých sil a pak už jsem si mohla konečně sednout a dát si vodku s colou.
„Odkud tak letíš?“ zajímal se Kája, když jsem do sebe drink obrátila na ex a hned si poručila další. Rony mě se zájmem pozoroval a já měla najednou pocit, že vypadám naprosto příšerně a že mám určitě rozmazanou řasenku, nebo aspoň rtěnku. Bleskově a s omluvou jsem vystartovala na záchod, a doufala, že tam mají zrcadlo. Měli. Ukázalo mi ale jen trochu rozcuchané vlasy a zarudlý obličej z toho spěchu. Jinak bylo vše v pořádku. Trochu jsem se ošplíchla studenou vodou a pomalu kráčela zpět. Kája seděl u stolu sám a fotograf nikde.
Trochu se mi ulevilo, protože z jeho vilně šepotavého hlasu mi naskakovala husí kůže.
„Bylas skvělá, Rony tě bere.“ oznamoval mi nadšeně Karel. „Máš přijít hned zítra ne tuhle adresu,“ strčil mi do ruky kus papíru.
„Půjdeš snad se mnou, ne?“ zadoufala jsem, neboť mě děsilo pomyšlení, že zůstanu v Ronyho společnosti sama dýl než minutu.
„Zítra už něco mám, ale neboj, Rony je opravdovej umělec, v pohodě to zvládneš. Navíc tam nebudeš sama, přijde ještě jedna holka a budete se fotit spolu.“
Nijak zvlášť mě to neuklidnilo, spíš naopak. Za prvé, ten chlápek se mi nelíbil ani trochu a něco mi říkalo, abych rozhodně na svoje instinkty dala. A fotit se s někým dalším? To už zavánělo nějakou osahávačkou a pornem. Ach jo, kéž bych se tak mohla poradit s Tomášem.
„To nejdůležitější jsem ti ale ještě neřek.“ vytrhl mě Kája z chmurných úvah.
„A co?“ hlesla jsem v očekávání další jobovky.
„Domča se zmínila, že sháníš nějaký vlastní bydlení. Jak by se ti líbila garsonka na sídlišti?“
Snažila jsem se porozumět Karlově logice. Nejspíš počítá s tím, že se chytím jako modelka a on na tom vydělá a nebo druhá, značně utopická možnost, stará se, aby měly jeho milenky kde bydlet. Málem jsem se tomu nahlas zasmála.
„Nic na to neřekneš?“ hučel do mě.
„A co za to?“
„Dvacet procent z toho, co vyděláš.“
No vida a je to tu. Kdepak Kája a dobrý srdce.
„Musím si to rozmyslet,“ dělala jsem fóry a sbírala se k odchodu. Znělo to víc než dobře, ale musím si přece nechat zadní vrátka, kdyby se to focení zvrtlo a z Ronyho se vyklubal chlípník, nebo ještě něco horšího.
„Hlavně se nerozmešlej moc dlouho, mám víc zájemců.“
„To věřím,“ brblala jsem si pod fousy a vypadla ze zakouřené místnosti přímo do odpolední výhně. Netoužila jsem po ničem jiným, než se konečně zout a projít se pěkně bosa po Domčině plyšovém koberci. A pak si hned naložit nohy do studené vody.
„Auuu,“ zaječela jsem srdceryvně, když moje pravá noha šlápla na rozviklanou dlaždici, následkem čehož jsem se poroučela k zemi a skončila na kolenou před párem nohou v bermudách a pantoflích k vodě. Zvedla jsem hlavu, rudá jako červená kapie.
„Zase ty?“
Tomášovi zřejmě dalo hodně práce se nerozchechtat na celou ulici, když mi pomáhal na nohy, což mě dohnalo k ještě většímu vzteku.
„Končím. Už ty hnusný boty nechci ani vidět,“ vrhla jsem nenávistný pohled na svou přepychovou obuv, která mimochodem stála majlant a pomstychtivě ji nacpala do první popelnice.
„Tak to bychom měli,“ pravila jsem vítězně. Co na tom, že mě chodník pálil do chodidel. Oprášila jsem si ruce a triumfálně pohlédla na Toma.