Nebezpečné známosti 46. kapitola

Anotace: Nom, tak jsem se spletla. Přidávám, bohužel pro vás, krátký dílek :D Dneska jsem vůbec, ale fakt vůbec neměla múzu na psaní, asi se někde smaží na slunku. Předem se omlouvám i za chyby, musí jich tam být, jak naseto. I tak, přeji hezké čtení ;)

Dodatek: Především pro Ketý :D >>> Další díl očekávejte, až za dva týdny o víkendu, opět sobota a nebo výjimečně, ještě tento týden. Teď nemám skoro vůbec čas a o víkendu odjíždím opět na Moravu. ;) Takže to nějak zvládněte bez mých dávek emocí ;D





Den za dnem ubíhaly a já jsem prožívala jedno z nejblbějšího období v mém životě. Avšak všechno zlé je k něčemu dobré a i to špatné období má svá plus. Především jedno velké, a to, že Rachel se probrala zpět k životu a je mimo ohrožení života. Sice stále leží v nemocnici, ale už je to zase ta stará Rachel. Další plus bylo to, že Oliver skončil za mřížemi na patnáct let, za ublížení na zdraví a trojitý pokus o vraždu. Nom, ale dál je můj život na nic. Nemluvě o tom milostném. Když jsem se po té potyčce dostala do práce, vše tam bylo vzhůru nohama. Nebyla tam Rachel, byl tam chaos. Rachel mě postavila důvěřivě na její místo, což jsem zprva odmítala, ale kvůli ní jsem tuto dočasnou nabídku přijala. Avšak to byl pro mě ortel smrti. Nejen, že jsem se nevyhnula závistivým ženským intrikám, ale také mě čekala hromada práce. No a číslo s našimi kabáty, které se dostaly i na titulní stranu, bylo nejhorší číslo Woku.

„Je mi to líto a vážně se strašně moc omlouvám!“ utrousím o odpuštění, když předávám ten prokletý časopis Rachel do rukou. „Nemůže to být zase tak hrozný ne?“ usoudí a začne listovat prvníma stránkama. „Když to bylo historicky nejhorší číslo, tak asi jo.“ řeknu kousavě a posadím se na židli k jejímu lůžku. Nastane hrobové ticho a vzduchem se nese jen zvuk otáčení stránek časopisu. „Nom...zase tak hrozný to není, ale zvládla si aspoň to, že ten časopis šel na trh.“ uzná Rachel a položí časopis na stoleček vedle ní. „Už víš, kdy tě pustěj?“ zeptám se, abych navázala na další konverzaci. Pryč od zatraceného Woku. „To vůbec netuším, ale bylo by dobré, kdyby mi to vyšlo den před Valentýnem.“ řekne s úsměvem na tváři. „Valentýn je příští týden, to by tě už mohli pustit. A proč vůbec den před? Máš snad nějaký plány?“ zeptám se s mírným úsměvem. „Něco naplánujeme s Aaronem a užijeme si svátek zamilovaných.“ řekne a její tváře dostanou nádech růžové. „Tak to jo.“ usoudím a nastane další hrobové ticho. Bože, proč to tak vázne mezi námi?! „No a co ty?“ zeptá se Rachel a nasadí starostlivý pohled. „Co já?“ zeptám se, jak největší blbec pod sluncem. Je mi jasné, na co se ptá. Tomuto tématu jsem se chtěla vyhnout. „Siler.“ odpoví jedním slovem. „Nic.“ odbudu ji. „Chápu, že se o tom nechceš bavit, ale nechala sis to od něj vysvětlit? Víš, jak to bývá ve filmech, pár se pohádá kvůli něčemu co vypadá jako nevěra, ale nevěra to není a ta žena si nenechá vysvětlit, že její manžel musel jet k babičce, aby ji vyměnil protézu, na jejím sídle neměli signál a ty tanga v jeho autě, byl jenom hloupý vtípek, od jeho kolegů.“ rozohní se Rachel. „Ale já si to ani nechci nechat vysvětlit, já...už prostě nemůžu. Nemůžu se na něj spolehnout, na tož mu důvěřovat.“ řeknu vážně a nepříjemně se ošiji, tenhle rozhovor se mi nelíbí. „Měla by jsi jednou pustit dál srdce než rozum.“ oboří se Rachel a posadí se. „Už mě nebaví ležet, mám zkoprnělé celé tělo.“ ucedí si Rachel pro sebe a posadí se s tím, že nohy svěsí dolů z postele. „No já půjdu Rachel, stavím se tu pozítří, zítra nemůžu, protože mám tu večeři se Sullivanem.“ „Dobře a dej si pozor i staříci jsou pěkní zvrhlíci!“ rýpne si Rachel škodolibě. „On tě ten humor přejde, až začneš zase makat.“ odseknu, obejmu ji a zasalutuji na odchod.



Ještě než jsem se vydala domů, stavila jsem se pro pár surovin a to růžové a červené víno, jednu sangrii a pak hroznové víno s dobrým ovčím sýrem. Musím zapít nejhorší časopis roku a mé nejblbější období. Tedy, abych se opravila, jedno z nejblbějších.
Když dorazím dom, Jameson tam není. I když jsem odvážně nahlédla do jeho pracovny s ložnicí, nebyl tam, takže jsem zůstala sama. Dobrá atmosféra na depkaření. Zajdu do kuchyně, kde vyložím nákup a ohřeju si dnešní oběd, který jsem zameškala, kvůli práci. Najím se a pak s dvěmi láhvemi alkoholu usednu k televizi, kde zrovna dávají Ospalou díru. Můj oblíbený!



„Jsem doma, ahoj!“ uslyším Jamesona a já jsem zrovna v kuchyni a vyhazuji dvě prázdné flašky. „Ty...jsi pila?“ uslyším za zády. „Jo!“ vyhrknu s melancholickou náladou. „Mohla jsi počkat na mě, dal bych si s tebou taky skleničku.“ hlesne Jameson s úsměvem. „Já jsem, ale slavila.“ zamumlám, mám nějak zamotaný jazyk alkoholem. „Ooo a copak?“ rýpne si Jameson a přehodí si kabát přes židli u jídelního stolu. „Můj spackaný život.“ odpovím mu a pomalu se odplahočím do obýváku. „Ale prosím tě, proč spackaný?“ udiví se Jameson a jde za mnou. „Protože.“ odseknu jen a zapadnu do sedačky. Posadí se vedle mě a zatváří se vážně. „Co je?!“ syknu, když si všimnu jak na mě kouká. „Ty neslavíš, ty se tu užíráš vším možným, tvýma myšlenkama, Silerem a myslíš, že když ti jednou něco nevyjde, že je to pro tebe konečná.“ osočí mě. „To není pravda.“ obořím se, ale dál nic neřeknu, protože Jameson mě předběhne. „Nezapomeň, že tu nejsi sama. Jsem tu já, Aaron nebo Rachel. Každý z nás ti může pomoct.“ „Ale já nepotřebuju pomoct, proboha.“ vyjedu na něj a ztěžka se postavím. Jenže Jameson, mě chytí za ruku a zase stáhne na sedačku. „Myslím to vážně.“ řekne a i přesto, že sedím vedle něj, pevně mě drží za ruku. „Kdybych potřebovala pomoct, dojdu si za někým z vás, ale tohle je moje věc, kterou si musím vyřešit sama. Takže si dej pohov.“ řeknu dosti vyrovnaně a rázně, natož že jsem v alkoholické náladě. Jameson mi pustí ruku a já vstanu na odchod. Odejdu nahoru do koupelny, jen si vyčistím zuby a půjdu spát, dneska už toho bylo dost. Když se konečně dostanu do dveří koupelny, aniž bych narazila, zakopnu o debilní práh, na který si bylo vždycky těžký si zvyknout a natáhnu se na podlahu. „Auuuu, do háje!“ vyjeknu i když mě nic nebolelo. Zmatené emoce alkhoholem, ale vsadím se, že ráno budu mít na kolenou a loktu modřiny, jako prase. „Jsi v pohodě?“ vyhrkne Jameson, musel mi být v závěsu, že je tu tak rychle. Všimnu se jeho úšklebku. „No jen se zasměj ubohé Amber.“ rýpnu si ironicky a Jameson se opravdu začne smát až mu slzy tečou. Bohužel, jeho smích je nakažlivý a tak se začnu smát sama sobě. Smějeme se tam tak deset minut, jako totální paka, kteří ani vlastně nevědí čemu se tak chechtají. „Haaaaach, bolí mě břicho!“ vyhrkne smíchy Jameson. Je fakt, že takhle jsem ho ještě nikdy neviděla se smát. Doufám, že si to budu pamatovat ráno. Když se dosmějeme, teprve pak mi pomůže Jameson na nohy a já se odplahočím k velkému umyvadlu. „Půjdeš už spát?“ optá se Jameson a uchopí kartáček do ruky, stejně tak, jako já. „Jo, potřebuju se vyspat, aspoň, že je sobota.“ poděkuji tomu, kdo vymyslel víkend a začnu si čistit zuby. „Víš, že ti smích sluší.“ utrousí Jameson, když si vypláchne pusu vodou a utírá si ruce do ručníku. „Díky.“ poděkuji jen, nevím co bych mu na to měla říci. „Nejhorší v poslední době bylo to, že ses vůbec neusmívala. Všechno to tu bylo zasmušilé.“ hlesne Jameson a podívá se na mě. „Jamesone...“ upozorním ho na zbytečný dialog. „Myslím to vážně, Amber.“ odsekne mi a přistoupí ke mně blíže. „Jsi krásná žena, mohla by jsi mít tolik chlapů a to, že tě zklamal jeden, neznamená, že jsou všichni stejní.“ Spíše než, jeho slova vnímám to, jak je blízko mě. Jeho blízkost, jeho vůně, mě dohání na samí konec světa. Sakra! Thomasová, co to kecáš! „Nic takového jsem neřekla, tak si dej pohov.“ řeknu s úšklebkem, jenže on ne a ne odstoupit. „Co je?“ začnu se bránit slovy. „Chci tě políbit.“ utrousí a mě to zaskočí. Zazmatkuji a chci se vyvléknout z jeho neviditelné svěrací kazajky, jenže on mě chytne za ruku. Ne hrubě, ale jemně a prosebně. Nakloní se a přiblíží se strašně blízko mé tváře. Stačil by jen kousek a dotkneme se rty, ale on se zastavil. Kouká mi zpříma do očí a cítím, jak mi jeho ruce spočinou na boku. Jemně mě obejmuly a přitáhly k jeho tělu. Teprve teď se ponoří rty do mých a okouší co si může dovolit. Asi minutový polibek, který trval jako věčnost, ale v dobrém, skončil a on se ode mě odtáhnul jen hlavou. Podíval se mi do očí a něco vnich hledal. Doufám, že ne lásku.
„Chci víc.“ šeptnu tiše, jako kdyby to neměl nikdo slyšet a i když ho tato, má, prosba překvapila, neztrácel čas a divoce a vášnivě mě začal líbat. Oplácela jsem mu to se vším všudy a po chvíli líbání pozastavil. Vyzdvihnul mě do náručí a odnesl do jeho temné ložnice, kde jsem vždy byla maximálně minutu a teď tu strávím celou noc. Bože, co to dělám!