Po hlavě do života, kapitola 17.

Můj návrat ze služby byl provázen hlasitým dupáním po schodech a zoufalým přáním, aby Lucie raději nebyla doma. Vytočen na nejvyšší míru z hospodské rvačky, při které jsem málem přišel o chrup a můj kolega o oko, jsem si nutně potřeboval dát horkou sprchu, abych se aspoň trochu vzpamatoval.
Vysupěl jsem do druhýho patra a s úlevou zjistil, že ještě nemám kufry přede dveřma. Optimismus mě přešel, když jsem vešel do bytu a hned v předsíni narazil na Karla ve spoďárech. Přehlídl jsem ho jak krajinu a hrnul se do kuchyně, odkud se linula nezaměnitelná vůně vajec na slanině a opečených toustů. Lucie právě prostírala pro dvě osoby, jen ve své průhledné košilce a u dveří do ložnice si hověly dva kufry.
Hm, takže žádná sprcha, ani snídaně.
„To jsi ty?“ divila se, jako kdyby nevěděla, že touhle dobou chodím z noční.
„Klid, jdu si jen pro svoje věci, dík, že jsi mi ušetřila práci s balením.“ procedil jsem skrz zuby ironicky.
„Nemáš zač.“ odsekla mi stejným tónem.“Akorát tu uniformu ti bude muset už vyžehlit některá z tvejch kamarádek.“
Musela si rýpnout za každou cenu a do posledka všem dokazovat, že ten rozchod je vlastně moje chyba.
Ovládl jsem se a dokonce vykouzlil úsměv.
„Tak se tu mějte, dík za tu péči a doufám, že budeš s mým bratrem šťastná.“
„Už vypadni,“ doporučila mi a otočila se ke mně zády.
Popadl jsem obě zavazadla a docela rád se ocitl na chodbě.
Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že skončím jako idiot a bezdomovec a že mě Lucie odkopne jak prašivýho psa, nejspíš bych se mu vysmál a doporučil psychiatra. Ale teď jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že možný je úplně všechno.
Přesvědčen, že právě prožívám asi nejhorší den svýho života, jsem vykročil do ulic, přesněji řečeno k domu jednoho kolegy, který mi před léty nabízel podnájem. Dveře otevřela ženská, s jedním děckem v náručí a druhým za zády.
„Vy jdete za Vláďou?“
Totálně zaskočen jsem začal koktat jako blbeček.
„No...totiž....jen jsem s ním potřeboval něco probrat, ale to nespěchá, díky, nashle.“
Schody jsem bral málem po dvou a proklínal sám sebe, že mě nikdy nenapadlo pokecat s Vladislavem u piva o jeho rodinných poměrech. Ten podnájem už zjevně není aktuální.
Na další adrese to bylo ještě horší. Kámoše Petra, o kterém jsem naprosto přesně věděl, že žije sám, jsem vyrušil zrovna z nejlepšího a vysloužil si akorát tak vražednej pohled.
Dalšímu přijela tchyně a u bývalýho spolužáka každým dnem čekali dvojčata.
No nejsem já smolař? Zbývala mi poslední a jediná možnost, kterou jsem odkládal, co to šlo, ale už nebylo zbytí. Starý dobrý František. Zatraceně se mi tam nechtělo, ač byl mojí jedinou spásou před nocí strávenou na hlavasu s bezďáky.
Navštívil jsem ho sice jen jednou, ale i tak mi to způsobilo pořádný trauma. Moje nálada byla zaručeně níž, než pod bodem mrazu, spíš se blížila absolutní nule, ale zato jsem měl z toho trajdání po městě žízeň přímo pekelnou.
Odhodlán zapadnout do první putyky a dát si nejméně tři piva, jsem zahlídl na protějším chodníku povědomou postavu, klátící se na podpatcích takové výšky, že musela mít závratě. Její šaty byly víc než odvážné a mně bylo jasný, jakou snahu Adriana vynakládala, aby její chůze vypadala jakž takž důstojně, jenže se jí to moc nedařilo. Těsně před tím, než jsem k ní dorazil a stihl zahalekat „ahoj“, nezvládla zatáčku a rozplácla se přímo přede mnou. Musel jsem zadržet dech, abych se nerozesmál a zbytečně ji nepopudil. Ale když svoje botky pomstychtivě nacpala do popelnice a zůstala stál na chodníku, naparáděná až strach, ale bosky, už jsem to nezvládl. Tahle holka by mě rozesmála snad i na smrtelný posteli.
„Co je tady k smíchu?“ obořila se na mě, ale viděl jsem, že jen naoko, protože jí koutky cukaly taky.
„Přece ty a musím ti za to poděkovat, protože dneska mi teda do smíchu není ani trochu.“
Sklouzla pohledem k mým báglům.
„Snad tě nevyhodila?“
„Šel jsem radši sám, nějak tam začalo být těsno. Bratříček mě nahradil celkem elegantně.“
Nezdálo se, že by Adrianu ta zpráva nějak zdrtila. Jen zabrblala:
„To je mu podobný.“
„Myslel jsem, že ho miluješ.“
„Jo, taky jsem si to myslela, ale už jsem naštěstí vyléčená. A stejně, je to můj problém.“
„A můj brácha. Lucie je naivní, až mě to děsí, myslí si, že z ní udělá supermodelku. Husa.“
ulevil jsem si a nepostřehl Adrianin naštvanej kukuč.
„Husa jo? No tak to já jsem asi taky. Zítra mám schůzku s nějakým Ronym, co mě bude fotit.“ prohlásila k mé nemalé zlosti. Výraz jejího obličeje napovídal, že je naprosto přesvědčená o správnosti svého konání, bez ohledu na následky. Jak jsou ty ženské hloupé, to mi hlava nebere. Copak jsem tady já jedinej normální?
„Můžeš mi říct, proč chtěj být všechny holky modelky?“ zeptal jsem se v naději, že mi snad podá nějaké rozumné vysvětlení. A taky jsem se dočkal.
„Hele,“ zapíchla mi prst do hrudníku. „Pane chytrej jak rádio. Potřebuju prachy a to co nejrychleji. Abych si mohla dovolit byt a vystudovat veterinu. Ani v nejmenším netoužím se vracet na naši milovanou farmu a zůstat na ocet.“
„Hm, dobrá práce, byt, nepřeberné množství nápadníku,“ vyprskl jsem rozhořčeně a měl sto chutí s milou slečinkou pořádně zatřást, aby se vrátila do reality. Jenže jako muž zákona jsem se nesměl, ani nechtěl dopustit ničeho, co by se mohlo podobat hrubému zacházení a tak jsem se spokojil s nakopnutím jednoho ze svých kufrů. Provedl jsem to tak důkladně, že povolily zámky a veškeré moje spodní i svrchní ošacení, včetně ponožek se rozlétlo po chodníku, až k silnici.
Teď to byla pro změnu Adriana, kdo se chechtal jako posedlej, ale celkem ochotně mi pomáhala sbírat. Měl jsem chuť ji roztrhnout jako žábu, rozmáčknout jako sardinku, nebo ji nacpat do popelnice k jejím botám, aby s tím zvonivým smíchem už konečně přestala.
„Taky jsi dneska moc legrační,“ oplatila mi kompliment.
Skvělý. Šatstvo bylo zpátky v kufru a já začal přemýšlet, jak ho dostat do stavu, abych mohl aspoň něco zítra oblíknout a nevypadal jako houmless. No ale dobře mi tak, zuřit se opravdu nevyplácí. Co je mi po tom, jak tahle holka skončí? Nemusím se přece pořád o někoho starat. Od teď mě nezajímá nikdo a nic. Náhle jsem se uslyšel, jak říkám:
„Nešla bys se mnou na pivo?“
„Klidně, ale nejdřív si skočím pro boty, abych nebudila veřejný pohoršení.“
Zatímco jsem čekal, kouřilo se mi z mozku samým vymejšlením, jak přesvědčit Adrianu, aby od toho bláznivýho focení upustila a radši si našla nějakou normální práci. Nepřišel jsem na nic, jen že jsou ženské divná a tvrdohlavá stvoření, jednající naprosto iracionálně a zkratovitě. A která byla stvořena jen proto, aby se měli chlapi s kým rozčilovat.
Obutá a převlečená Adriana ovšem nevypadala, že se nechá od svýho záměru odradit. Usrkávala pivo, jakoby to byl čaj, paty olepené náplastí. Zkusil jsem jinou taktiku.
„Koukni, já chápu, že máš nějaký plány a dejme tomu potřebuješ prachy, jenže já vím docela určitě, že žádná holka, co si začala s Karlem se nestala modelkou. Ty i Lucie se řítíte oběma nohama do maléru.“
„Ale jdi,“ chlácholila mě, jak malýho fakana. „Tak zlý to nebude. Já už si nějak poradím.“
„Fajn, tak mi pak pošli pohled, až budeš vydělávat ty těžký prachy v italským bordelu.“
V tmavohnědých očích se objevilo překvapení. Celých třicet vteřin na mě zírala a pak se naklonila trochu blíž.
„Chceš říct, že tvůj brácha se živí kuplířstvím, ty o tom víš a nic s tím neděláš?“
„A co bych měl jako dělat?“
„Co? jsi snad policajt, ne?“
Začínal jsem litovat, že jsem se do téhle konverzace vůbec pouštěl. Adriana vypadala jako bohyně spravedlnosti a v podstatě měla pravdu.
„Nedělám u kriminálky. Navíc bráchovi nemůžu naprosto nic dokázat. To, že někoho s někým seznámí není trestnej čin. Prostě sbalí holku, naslibuje jí hory doly, nacpe klíny do hlavy, pak ji seznámí s nějakým Ronym nebo Ponym, to je jedno a celá věc tím pro něj končí. Fakt nevím, kam se poděly všechny ty jeho bejvalky, ale určitě jsem žádnou z nich neviděl na stránkách časopisů ani nikde jinde.“
„To zní děsivě. No aspoň vím, že nemám nikomu věřit. Jenže ty prachy potřebuju, i to slíbený bydlení.“
„A nemůžeš poprosit o pomoc raději rodiče?“ snažil jsem se dál.
Zavrtěla hlavou.
„Naši nechtějí o tom, že bych tu žila ani slyšet. Myslí si, že tu zvlčím a upíšu svou duši satanovi, nebo tak něco.“
Rezignoval jsem.
„Jestli tam půjdeš, hlavně nic nejez, ani nepij. Nenech k sobě nikoho přiblížit, ani na sebe sahat. A vem si tohle,“ vtiskl jsem jí do ruky lahvičku s pepřákem.
Obdařila mě vděčným úsměvem.
„Dík, dám si pozor.“
„Zítra se zastavím, nebo zavolám, abych věděl, že jsi v pořádku.“
„Hele to fakt nemusíš,“ vymlouvala mi to.
„No ale já chci,“ trval jsem paličatě na svém a vyloudil telefonní číslo.
„Musím jít,“ řekli jsme oba skoro současně a zasmáli se tomu. Zaplatil jsem a dal Adrianě galantně přednost ve dveřích.
„Tak ahoj a ještě jednou dík,“ rozloučila se a svižně odkráčela.
„Čau,“ řekl jsem prázdnému místu na chodníku a vydal se opačným směrem.
Schylovalo se k večeru a to byl právě nejlepší čas k tomu, abych zastihl Františka doma, když už není v práci a ještě neodešel do hospody. Můj přítel přebýval ve čtvrtém patře bez výtahu, v příšerně otlučeném baráku, který potřeboval rekonstrukci jako sůl. Jeho nájemníci museli být ohromně stateční a odolní lidé, což Franta bezesporu byl, či spíš mu to bylo většinu času úplně jedno.
Zazvonil jsem a čekal, až mi přijde otevřít, ale z okna jen vylétl svazek klíčů a přistál kousek od psího exkrementu. Proklel jsem Františkovu lenost až do horoucích pekel. Ani se neobtěžoval podívat, kdo k němu jde. Prostě magor. Dveře od bytu jsem si musel otevřít taky sám. Ovšem to, co jsem spatřil potom si v ničem nezadalo se scénou z nějakýho hororovýho filmu.
Pravda, už jsem navštívil hodně známých a hodně bytů. Některé byly udržované vzorně, některé jen tak ledabyle, některé připomínaly skladiště, nebo útulek pro zvířata. Nic z toho se však nemohlo rovnat s Františkovým doupětem. Nejspíš nikdy neotvíral své jediné okno, protože mě hned za dveřmi udeřil do nosu zatuchlý smrad, smíchaný s charakteristickým zápachem propocených triček a špinavých fuseklí, doladěný alkoholovými výpary a kouřem z cigaret. Rozkašlal jsem se a začaly mi slzet oči.
Vchod byl zpola zatarasen obrovskou lednicí, které František s láskou říká Baruška. Většina lidí si v takovémto zařízení chladí potraviny, v nejhorším případě úspory. Ne tak Franta. Od poslední návštěvy jsem věděl, že uvnitř vegetuje pouze nepřeberné množství lahváčů, stejně tak, jako všechny možné druhy destilátů, od obyčejné vodky, až po absinth.
Další, už prázdné láhve byly rozstrkány všude možně po bytě, kde zrovna bylo místo. Protáhl jsem se kolem Barušky a vkročil do obýváku. Obě křesla i gauč zdobila směsice nejrůznějšího šatstva, podlahu rovněž tak a mezi tím, jak jinak se povalovaly další láhve. Tím ten chaos ale zdaleka nekončil. Na okně, decentně pootevřeném, trůnilo několik přetékajících popelníků a na kuchyňské lince a ve dřezu zase haldy špinavého nádobí s lehkým, či masivnějším nánosem plísně.
Uprostřed toho všeho seděl na židli František, jednu nohu na zemi a tu druhou, po koleno v obvazu opíral o křeslo.
„No nazdárek, majore. Tebe mi poslalo samo nebe, čéče,“ vítal mě jako nějakou zahraniční delegaci a oči mu svítily radostí.
„Cos dělal?“ hodil jsem hlavou směrem k jeho zafačované noze. a rozhlížel se po kousku místa k sezení.
„Ale nějak jsem po tý vodce u vás nezvládl schody a vymknul jsem si kotník. Když jsme u toho pití, nepodal bys mi z Barušky pivo?“
Splnil jsem mu jeho přání, otevřel si taky jednu láhev a usedl na nízkou stoličku, což byl zjevně nejčistší kus nábytku v místnosti. Stačilo odfouknout pár vajglů. Po čisté sklenici jsem raději ani nepátral, bylo mi jasné, že to nemá cenu a lil jsem do sebe pivo přímo z flašky.
„Co ty kufry, vole?“ všiml si Franta mých zavazadel a dřív, než jsem stihl odpovědět, začal rozvíjet svoje teorie.
„Vona ti dala kopačky, že jo? Hele a nebo ty jí? Fakt jste se rozešli jo? No to je mazec vole. Neklapalo vám to v betli?“
neměl jsem nemenší touhu pitvat se v tý nepříjemný záležitosti a něco vysvětlovat, ale zároveň mi bylo jasný, že František nedá pokoj, dokud to ze mě nevytáhne.
A tak jsem mu v pěti větách vylíčil situaci a doufal, že se přestane vyptávat.
„Teda to je ale mrcha,vole,“ pravil na adresu Lucie a vydatně přitom říhl. “Buď rád, že ses jí zbavil. Já ti seženu kočku, že budeš mrkat.“
„Raděj ne,“ odporoval jsem chabě. Zavíraly se mi oči. Spal bych, až bych brečel. Františkovy hlasité úvahy mě uspávaly, probral jsem se až když v zámku zarachotil klíč a do bytu vstoupila další osoba.
„Ahoj, je někdo doma?“ volal z předsíně dívčí hlásek. O chvíli později vešla do pokoje drobná blondýnka v minisukni a bolerku. Měla silně nalíčený oči i pusu a v ruce tašku. Nezaražena ani mnou, ani všude panujícím nepořádkem, přiskočila k Frantovi a rovnou ho objala.
„Čau invalido, nesu ti oběd,vlastně spíš večeři,“ oznamovala a hledala místo, kam by položila ešusy.
Odsunul jsem pár hrnků od kafe, abych jí udělal místo a nevěřícně zíral na ten kontrast.
František, nemytý, nečesaný, nelibě vonící notorický alkoholik, mdlého ducha a tahle perfektní kočka? Nemožné. Láska je prý slepá, ale co je moc, to je moc. Ta holka musí bejt na drogách.
František nikdy neměl vážnou, ani nevážnou známost. I ta největší otrlice vzala kramle ve chvíli, kdy ji pozval do svého doupěte. A tahleta vypadá, že jí nevadí vůbec nic a ještě je ochotná se o něj starat.
„Ty vole kdes to sbalil?“ pošeptal jsem Frantovi, když kráska odplula do kuchyně.
Obdařil mě pohledem, jakým doktoři častují své duševně nemocné pacienty.
„Hele nedělej, že nevíš, že mám ségru.“
„To vím, ale tý je snad jedenáct, ne?“
„Jo to jo, ale už šest let, jsi nějak zaspal dobu, kámo.“
Františkovu sestru jsem si pamatoval. Hubené děvčátko, s vlásky jako andílek a pihami na nose.
„Chceš ji?“
„Cože?“
„No jestli máš zájem. Z důvěrných zdrojů vím, že je v posteli jednička.“
Zvedl se mi žaludek. Franta si nebral servítky, ani co se týkalo jeho vlastní rodiny. O své sestře mluvil jako pasák o svým zboží. Jeho nechutnosti a ohavnosti prostě neznaly hranic.
Na druhou stranu tu byl vždycky, když jsem ho potřeboval a mohl jsem se spolehnout, že mě ani tentokrát nenechá na holičkách, co se přespání týče.
Spolkl jsem tedy jízlivost, která se mi drala na jazyk a spláchl ji pivem.
„Tak kluci, podává se večeře. Zapalte svíčky.“