Klídek zlato, jen klid - 5. díl

Anotace: V tomto dílu se dozvíte, jak vypadá pravá Saša, a kdo že to vlastně ta nepravá Saša je? Zbytek příště :).

Sbírka: Klídek zlato, jen klid

Saša? Naprosto jsem nechápala celou situaci. Vždyť Saša tu stojí celou dobu se mnou a jdeme spolu k nim domů.
„Mohla bych si jen odskočit zavolat?“ zeptala jsem se Saši. Tedy dívky, která se za ni nejspíš vydávala.
„Dobře, počkám na tebe tam u toho Fastfoodu,“ ukázala prstem na špinavý karavan, kolem kterého se povalovaly prázdné flašky od Coca-Coly, papírové tácky se zbytkem hořčice a nakousnuté chleby.
Rádoby Saša odběhla a mě nechala samotnou. Rychle jsem si sundala batoh ze zad, rozepnula malou kapsičku, ve které jsem měla schované číslo na pravou Sašu, které mi dal sám Petr. Porovnala jsem ho s číslem, které mi poslalo esemesku. Obě se shodovaly. A Saša, s kterou jsem šla z nádraží, za celou dobu naší cesty telefon nevytáhla. Tedy jestli vůbec nějaký mobil má.
Nepravá Saša čekala ve frontě. Nebyla zrovna krátká, tak jsem měla ještě chvilku čas. Neváhala jsem a pravou Sašu prozvonila. Rychlostí světla hovor přijala. Hlas měla jemný, ale rychle dýchala. Chudák, asi běží, když mě hledá.
„Haló?“ ozvalo se na druhé straně.
„Aho-oj, tady Lucka. Sestra Petry…“
„Prokristapána, kde jsi? Snad jsi neodešla sama, ne?“
„No, v tom je ten problém. Na nádraží ke mně přišla nějaká holka. Řekla, že se jmenuje Saša, a že mě má odvést k vám domů a…“ začala jsem vyprávět svůj příběh.
„A tos odešla jen tak s někým?“ nenechala mě domluvit Saša.
„Ne, samozřejmě, že ne. Já jsem se jí zeptala na pár otázek ohledně Petra a Petry. Věděla všechno správně. Dokonce i to, že se malej jmenuje Hubert!“ naštvala jsem se. I když emo Saša je asi podvodnice, chovala se ke mně normálně. Ale pravá Saša se mnou jedná jako s malým miminem, které by odešlo i s nahatým chlápkem od kontejnerů…
„No dobře. Kde teďka jste?“ stále funěla do mobilu.
„Přesně nevím, ale u nějakýho fast foodu . Ray Fast Food se to jmenuje. Takovej karavan…“
„Vím, vím, už vím. Hned jsem u tebe,“ uklidnila se, „ale ještě mi tu holku popiš.“
To bylo snadné jako facka. Někoho takového jen tak nepotkáte. „Bledá, štíhlá, děrované punčochy, mini kraťásky, mini tričko, co zakrývá jen podprsenku. Vlasy černé s červenými melíry, trochu jako punk. A piercingy všude po ksichtu.“
„Ta si to vypije…“ řekla Saša a zavěsila. Kdo si to vypije? Jako já? A copak za to můžu, že jsem odešla s holkou, co se vydávala za Sašu, ale věděla o mé rodině všechno? Jo, můžu za to, že jsem s ní odešla, ale jak jsem asi měla vědět, že to není Saša?
Unaveně jsem se posadila na lavičku. Za tu dobu, co jsem si povídala se Sašou, mi jednak vyschlo v krku, ale emo-punk-gothic-metal-homeles-rock dívka se teprve dostala na řadu. Podle toho, jak se na ni prodavač usmíval (holohlavej tlustej páprda s náušnicí v uchu, s bradkou zapletenou do copánku – motorkář) a tajemná dívka na něj mrkala, to vypadalo, že s ním jaksi flirtuje.
„No fuj,“ ušklíbla jsem se.
Pět minut tam ta gothička jen tak postávala a mluvila s motorkářem. Pak jí podal hot dog a láhev Spritu. Pomalu přicházela ke mně. Nevím proč, ale furt mi nějak nedocházelo, že to je někdo, s kým bych tu vlastně neměla být. Co mi chce provést? Chce mi snad ublížit, oloupit, zabít? Většinou by mě takové myšlenky pěkně rozhodily, ale dneska byl tak podivnej den, že mi to tak nějak nedocházelo.
„Tak co? Kdopak to byl? Nějakej princ na bílém koni?“ zeptala se zvědavě gothička.
„Ne.“
„Nebo starostlivá maminka, které se stýská po jejím děťátku?“
„Ne! A nejsem žádný mimino,“ vylítla jsem. Nechápala jsem to. V jednu chvíli se mi svěřuje jako nejlepší kamarádce a vzápětí si ze mě dělá prdelky.
„No dobře, dobře. Se hned neurážej, zlato,“ a zakousla se do rohlíku s párkem. Kečup jí stékal po bradě. Elegantně ho slízla jazykem a já si všimla dalšího piercingu.
Kousek jsem se od ní odsunula, protože dost smrděla. Najednou jsem si říkala, jak jsem byla blbá. Taková holka a nekouřit, nepít, nefetovat? To snad ani není možný. Ale hlavně ten puch. Bylo mi z toho na zvracení. Zakroutila jsem hlavou.
A najednou tam byla. Dívka, co na mě z dálky mávala.
Saša.
Ale vůbec ne tak, jak jsem si ji představovala. Žádná dívka ve slušivém kostýmku.
‚To je teda den,‘ řekla jsem si, ‚nejdřív bledý punkerský zjevení a teď podivná hippísačka s dredama…‘