Ty a já jsme my 2

„Kdy tam chceš zavést?“ ozve se za mnou taťkův hlas, div nenadskočím, jak jsem se ho lekla.
„Kolem půl sedmé?“ zeptám se a vytáhnu ze skříně černé tričko. Za chvilku znovu jedu na další hodinu, velice nudné, autoškoly, kam mě můj drahý tatínek přihlásil.
„Stihneš to?“stará se a já jen přikývnu. „dobře, v půl sedmé vyjedeme“ jen souhlasně přikývnu a převlíknu se z tepláků do riflí.
Ach jo. Prázdniny jsou skoro u konce a já se až moc těším do školy. Je to normální? Někdo, nebo spíš skoro všichni, by určitě řekli, že nejsem. Jen blázen se těší do školy a podle všeho já blázen jsem. Jen pro upřesnění, netěším se do školy jako na učení, ale spíš na svou nejlepší kamarádku Eriku, se kterou jsem se za celé dva měsíce viděla tak 4krát. Ovšem, dneska za ní jedu. Její rodiče se ségrami odjíždí na dovolenou a ona samozřejmě nejede, tak jedu já za ní. Včera ještě ke všemu udělala řidičák, tak je i co slavit.
„Víš, že to nemám ráda“ řekne mi mamka, když si do uší dám sluchátka, mp4 strčím do kapsy a chci jít ven pro kolo.
„Ale mami,“povzdychnu si „mě se takhle alespoň líp jede“
„Až se ti něco stane..“
„Nestane“ skočím ji rychle do řeči. Popadnu batoh, který si hodím přes rameno a rychle se se svými starostlivými rodiči rozloučím.
„Tak pa v šest“ a aniž bych čekala na odpověď, vyběhnu z bytečku rovnou ven, kde popadnu kolo, odeženu psa od branky, pustím si svoji nejoblíbenější písničku co nejvíc na hlas a šup už jedu na další nudnou hodinu.
Jo autoškola. Jedině snad díky ní jsou moje prázdniny trochu oživené. Autoškola u Šmudly, kam mě můj drahý tatínek přihlásil, je jen kousek od naší vesnice, takže jsem ani ne za deset minut tam. Jistě, v červnu mi bylo 18 let a jako každá osmnáctka si přeje udělat řidičák. Abych pravdu řekla, já o to ani moc nestále, protože jak mi říkali všechny moje kamarádky, nedokáží si mě představit za volantem a abych řekla pravdu, já sebe taky ne.
Naštěstí je dneska už 26 srpna a to je čtvrtek, poslední čtvrtek v prázdniny. Erika včera udělala řidičák a prý to dneska pořádně oslavíme, na což se jediné v dnešním dni těším. Už abych měla hodinu autoškoly za sebou, dojela jsem domů, sbalila si věci a konečně jela za ní. Taťka je tak moc hodný, že mě k ní zaveze, což se docela i divím, když jsme se ještě spolu včera pohádali, ale myslím, že je docela i rád, když vypadnu z baráku. A ještě k Erice? To je rád ještě víc.
S Erikou se známe dva roky. Tedy od začátku na střední škole, kdy jsme se nějak v prváku začali bavit víc a nakonec se z nás stali ty nejlepší kamarádky, které bez sebe neudělají ani krok. A to je pravda. My ho bez sebe neuděláme. Eriku beru jako svou mladší sestřičku a rodiče ji berou jako svou druhou dceru. Teď, od třetího ročníku na střední jsme se domluvili, že si spolu zkusíme sednou. No zkusíme, dokud se zase nepohádáme, což je u nás velice obvyklé, tak spolu budeme sedět. Jen doufám, že tenhle školní rok bude jiný, než ty předešlé. Přece jen jsme velcí třeťáci.
K domu Šmudly, dojedu jako první, takže si v klidu opřu kolo, posadím se na schodek od domu a čekám, kdy dorazí další. A nečekám dlouho. Klára, která má něco s nohou, a které nedovoluje její zranění mít jízdy, dopajdá chvilku po mě a její výraz mluví za všechno.
„Vidím na tobě to velké nadšení“ poznamenám, zatím co se posadí vedle mě.
„Jde to tak vidět?,“ zasměje se a já jen přikývnu „ale co ty tak z vesela?“
„Ale v půl sedmé se balím a jedu za svou kámoškou Erikou, která včera udělala řidičák a navíc, její rodiče nejsou doma, takž celý barák pro sebe“ vysvětlím ji.
„Takže pařba jo?“zasměje se.
„Tož víš jak, udělala řidičák, navíc jsme se skoro tři týdny neviděli. Musíme slavit a kecat a tak no.“ pokrčím nevinně rameny.
„No holčičko, nezapomeň, že máš v sobotu jízdy, takže ne že se opiješ a pak pojedeš opilá a někde nám Šmudlíka vybouráš!“ dává mi hned rady do života, ale já jen mávnu rukou.
„Prosím tě. Oslavit znamená, že si jen něco popijeme, ale neztřískáme se jak ty, toho se neboj“ vypláznu na ni jazyk. Moc dobře si pamatuju, jak mi tu vyprávěla, jak se opila a že ještě jak měla jízdy, v sobě cítila kapku toho alkoholu.
„No jo, ale já vím kdy mám dost“ zasměje se.
„No to určitě. A proto chudák další instruktor, se kterým jsi málem vjela do stromu, odvolal zatím všechny tvoje jízdy že? Ale určitě víš kdy máš dost“ zasměju se spolu s ní.
„Jsem prostě jeho oblíbenkyně“
„Ty tak“ protočím oči.
„Nech si to. No prostě holčičky, moc to nepřehánějte, neopijte se a pěkně po večerníčku spát“
„Hele ty večerníčku, jak to vidíš s nohou?“ kývnu k její, dosud zavázané, noze.
„Hm nevím. Doktor říkal, že tam mám pořád vodu, takže vůbec nevím kdy budu moct řídit a jestli vůbec někdy ten řidičák dodělám“ povzdychne si.
„No když nebudeš tolik pít, tak tě třeba ke zkouškách pustí“ zasměju se ji a kdyby nedojela Jana, tak by mě tam snad už uškrtila.