Já anděl 57

Vstoupila na tu nejkrásnější terasu ze všech a shlédla do údolí. Pokaždé ji nekonečně dojímalo, jak bylo nádherné. Zvláště pak při východu slunce, kdy se teplé paprsky opíraly do malého potůčku ležérně tekoucího skrz celé údolí a házely prasátka do všech stran. Co si vzpomínala, vždycky tu bylo teplo a vždycky tu všechno květlo ať bylo na Zemi jakékoli roční období. Ideální prostředí pro pláč.
Stezku podél potůčku lemovaly fontánky, kam se ubíraly slzy plakajících duší z celého údolí. Z nich se poté na Zem snášel déšť a smíval nečisté.
Na tomto jediném místě tak daleko od všech povinností, ruchu a také času bylo tak snadné plakat. Amithiel se zalily oči slzami úplně samovolně. Milovala to tu. Bylo to jediné místo, kde pláč nevadil nikomu. Dostatek místa pro každého, kdo chtěl být sám a spousta míst pro ty, kdo potřebovali útěchu. Ta se ozývala odevšad. Slyšela ji, viděla ji, vnímala ji. Přesto ji utišit nedokázala. Bolest, kterou cítila, byla příliš hluboko než aby to dokázalo spravit pár slov.
Proto se také tak bála, jak na ni Uriel bude reagovat. Pokud ho tedy tady vůbec najde. Kdyby nechtěl být vidět, je docela dobře možné, že ho bude hledat marně.
*Sleduj motýla.* zašvitořil jí v hlavě hlas Nejvyššího.
Amithiel se rozhlédla, ale žádného neviděla. Jak by také mohla. Seděl jí právě ve vlasech. Nádherný modrý motýlek Morpho peleides vzlétl a proletěl kolem ní tak, aby si ho určitě všimla. Usmála se a vydala se za ním.
„Počkej na mě.“ Zavolala ještě, když ho málem ztratila z dohledu.
Vedl ji roztodivnými cestičkami mezi lesem, mítinkami a podél potůčku, které ani sama neznala. Umínila si, že musí někdy v budoucnu Údolí slzí lépe prozkoumat.
V jeden moment ho zahlédla mezi stromy. Byl o jeden opřený a hleděl na vlnky potůčku zrovna v místě, kde tvořil malý rozkošný vodopádek. Vybral si opravdu krásné místo, to musela uznat. Byl zde klid a mír a spousta myšlenek dokázala hlavou plynout stejně jako voda, kterou tak hypnotizoval.
„Děkuji ti.“ Zašeptala směrem, kterým viděla motýlka odlétat tak, aby Uriela nevytrhla ze zamyšlení.
Blížila se k němu potichu. Vlastně ještě vůbec netušila, co mu řekne, až zjistí, že tam je. Co když ho bude rušit? Má právo na chvíli o samotě. Zastavila se. Když se na něho zahleděla pozorněji, viděla slzu jako hrách, jak mu stéká po tváři a za ní další a další. Plakal tiše. Nevzpíral se bohu, nenadával, jen nechával odtékat své emoce kapku po kapce.
„Co tu chceš?“ zeptal se náhle a docela nevrle. To jí na odvaze nepřidalo.
„Ty o mně víš?“ otázala se hloupě a další slova jí uvázla v krku.
„Mám ten pocit, že už jsme domluvili.“
„Přišla jsem se ti omluvit.“
„Za co?“ otočil se na ni a zase si bolestně uvědomil, jak je nádherná. Smutná kráska s očima, pro které by vraždil, s ústy, pro která by dýchal. *Ach jak patetické.* došlo mu.
„Za pravdu nebo vlastní názor není třeba se omlouvat.“
Semkla pevněji rty k sobě.
„Myslím, že nebylo nutné ti to sdělovat. Při nejmenším né tím způsobem, jakým jsem ti to sdělovala. Jáááá …. .“ zadrhla se. Nevěděla, jak pokračovat dál. Bylo to pro ni tak příšerně těžké.
„Není třeba … .“
„Prosím nech mě domluvit. Hledám slova, jak ti říct, že nejsem naštvaná na tebe a že vím, že Nejvyšší neudělal žádnou chybu, když tě určil být archandělem. Já jsem prostě měla hrozný vztek nějak na všechno a přišel jsi mi do rány. A navíc ještě když se na tebe podívám, vidím jeho. V každém rysu tvé tváře, v hluboké tmavé hnědi očí, dokonce i hlas máte skoro stejný. Bylo toho už příliš. Měla jsem jít sem a vyplakat se, já vím. Zvažovala jsem to. Ale bylo už pozdě. Byl jsi v nesprávný čas na nesprávném místě. Prosím odpust mi to, abych také jednou dokázala odpustit sobě.“
„Omluva není na místě. Nezlobím se na tebe.“
„Nezlobíš?“
„Měla jsi ve všem, co jsi mi řekla, naprostou pravdu. Byl bych velmi špatným andělem, pokud bych něco tak očividného zkoušel popírat.“
„Co konkrétně máš na mysli?“ poněkud ji to zarazilo. Takový běh věcí neočekávala. Spíše se připravovala na jeho odmítavý postoj a teď tady před ní na zemi ležel anděl, kterého by možná někdy dokázala brát i jako přítele.
„Že jsem za svou pomoc Jeromovi chtěl metál. Toužil jsem po ocenění od jedné konkrétní bytosti, ale od té se ho nikdy nedočkám. Někdy si říkám, jakou má ten Jerome vlastně kliku. Má na dosah ruky to, po čem já tolik marně toužím.“
„Nejsem si jistá, jestli ti správně rozumím. To po čem toužíš je láska? Nebo snad tím míníš přímo Santin?“ její hlas chladnul při každém dalším slově. Hlavou jí vířily tisíce myšlenek a přebíjela je ta jedna jediná: Co ona má, co já nemám? Co dělám špatně?
„V tom první máš nepochybně pravdu. Každá bytost touží po lásce. Dokonce i archandělé jako já. V tom druhém pravdu nemáš. Santin není mou vyvolenou. Žena, kterou miluji, je ztělesněním ženskosti. Neobyčejně půvabná a křehká. Když mluví, její hlas zpívá a hladí po duši. Když kráčí, její kročeje se podobají tanci. Když je smutná, dal bych svou nesmrtelnost za možnost smět ji obejmout. Když se zlobí, je i Nebe malým místem. Teď zrovna je plná zloby a vzteku a já tomu příliš nepomáhám. Je velice chytrá. Umí mi říct pravdu tak, že i já ji pochopím. Je divoká a nespoutaná a přesto jsem si jist, že dokáže milovat stejně hluboce a vroucně, jako nenávidět.“
Vstal a postavil se před ni. Nejspíš jí svou řečí tak trochu zavřel ústa, protože neříkala nic, jen poslouchala.
„Žena, kterou miluji, jsi ty Amithiel. A já se musím smířit s tím, že si tvou lásku nikdy nezískám.“
„Nevím, co na to říct.“
„Nemusíš říkat nic. Velmi bych ocenil, kdybys mě nyní nechala o samotě. Myslím, že na tomto místě na to mám právo. A mluvit už teď ani není o čem.“
„Jen mám ještě jednu otázečku. Jeromovi jsi tedy pomáhal proč?“
„Protože to je můj syn. Měl jsem informace, které jsem mu chtěl předat, ale aby netušil, že jsem to já, kdo mu je dává. Doufal jsem, že by ses nebránila mi pomoci. O jisté tvé náklonnosti k němu jsem věděl. Jen jsem netušil, že je tak velká. S trochou upřímnosti jsem nejspíš doufal, že pokud spolu budeme trávit nějaký čas, že by třeba …. . Byl jsem pošetilý blázen. Přesto ti děkuji za pomoc. Myslím, že teď už to bezpochyby zvládnou sami.“
„To asi ano.“
„Prosím, odejdi. Opravdu bych teď rád byl sám.“
„Ach ano, jistě.“
Amithiel se přenesla zpět do sídla Andělů řádu. V hlavě plno zmatených myšlenek, které musela protřídit.
Uriel si sedl zpět na své místo a zavřel oči. Zpod víček se mu opět začaly drát slzy. Tentokráte ale byly úlevné. Konečně. Už vše bylo vyřčeno a on nic neskrýval. Byl smířen s tím, jak to nyní je. Ne, nebyl šťastný, ale v rámci možností byl alespoň spokojený. Rozhodl se, že až odejde z Údolí slzí, že musí Nejvyššímu poděkovat. Nemýlil se, jako ostatně skoro nikdy. *Jen pravda tě dokáže osvobodit, Urieli a jen emoce z tebe dokáží učinit lepší bytost.* říkával.