Nebezpečné známosti 47. kapitola

Už se Vám někdy stalo to, že i když jste věděli, že děláte špatnou věc, stejně jste ji udělali?

Bože! To ne! Ježiš, já jsem...sakra! Kolují mi všemožné nadávky na mou osobu. Ležím na boku, rozcuchaná, nahá, pod tenkou přikrývku a s rozespalým obličejem zírám na Jamesona, který spí vedle mě. „Jak jsem to mohla jenom udělat.“ zaskučím tiše a vyhrabu se z postele. Posbírám si poházené oblečení po zemi a vytratím se tiše do svého pokoje. Tam se vykřičím do polštáře a jako největší srab uznám za vhodné, se vytratit. Co nejrychleji a taky nejtišeji se vysprchuju a převléknu se do džín a svetru. Je čas jít do práce! I s dvouhodinovým předstihem!


„Dobré ráno, jedno latté a tu koblihu s čokoládou.“ objednám si v nejbližší kavárně, která má otevřeno v pět ráno. „Jistě a ještě něco, nebo to bude všechno?“ odvětí mladá slečna za kasou a namarkuje mi objednávku. „Všechno.“ odpovím suše a zaplatím. Posadím se do nejčernějšího rohu v kavárně, zašiju se a hodlám tu přezimovat. Ale už dost Thomasová! Tak ses vyspala s Jamesonem, no a?!! Mohla bych tam vést dál takový rozpor mezi sebou a sebou, jenže mě vyruší odsunutí židle a to přímo naproti mně. „Ahoj.“ pozdraví Silar a usadí se. „Co chceš?“ zeptám se ihned. „Chci s tebou mluvit.“ odpoví vážně Silar. Je furt stejný. Stejně krásný, charismatický, zabalený do černého kabátu s šedou šálou. „Já ale o ničem mluvit nechci, Silare.“ oslovím ho a dám si na tom i opravdu záležet. Chci, aby věděl, že mi je jeho společnost nepříjemná. „Je mi jedno, že si to nechceš nechat vysvětlit, jasný? Já jenom chci, aby sis vyslechla, co ti hodlám říci, třeba si zacpi uši nebo si vypni ten svůj tvrdohlavý mozek, ale já ti i tak něco řeknu...Miluju tě! Opravdu tě miluju a nikdy bych neříkal taková slova na darmo. Jo, jsem idiot, nebyl jsem s tebou, když jsi mě potřebovala, ale to furt není důvod k tomu, abys mě nenáviděla a vyhýbala se mi, ok? Uvědom si, že ne všechno se točí jenom kolem tebe, ale myslím, že to už jsem ti říkal taky kolikrát. Měj se!“ vyhrkne a vyletí z té židle, jako uragán. Ráznými kroky vyjde z kavárny a vydá se po severní ulici dál. Všichni na mě civí a já zase civím na mizející záda Silera. Co to mělo bejt sakra!


„Amber, potřebuju, abys zavolala na tyhle tři čísla, jsou to dodavatelé papírů, tisku a oblečení. Jo pak Guice, nám neche půjčit ty boty, které máme fotit zítra, stejně tak i Dolce a Gabanna, ani oni nám nechtějí nic půjčit. Prý si mohou reklamu zařídit v lepším časopise, než jsme my, no věřila by jsi tomu?! Jo a abych nezapomněla, pozítří bude rozhovor s Levisem a on chce, aby u toho byla Rachel, jinak nám rozhovor neposkytne...jo a-“ „Holly, dost!“ přeruším ji, když se začínám ztrácet v tom, co po mě vlastně chce. „Ty rozhovory můžeš zařídit sama, stejně tak máš pod sebou dalších deset lidí, kteří mohou sjednat tu půjčku bot na focení, tak to zadej jim a navíc, pokud sis doposud nevšimla a nejsi slepá, sedím tu místo Rachel a to znamená, že Rachel tu není, protože leží v nemocnici po těžké operaci, takže tomu idiotovi, řekni, ať se jde třeba vycpat sakra!“ vykřiknu na ni, jojo...teď budu místní mrcha, která na všechny jen řve. Prosím, Rachel vrať se co nejdřív. „Dobře.“ pípne Holly a zmizí za dveřmi co nejtišeji, aby mě ještě víc nepopudila. Určitě si myslela něco sprostého, ale neřekla to. Nedivím se ji. Chovám se strašně. Mám práce až nad hlavu a do toho ještě Jameson,...Siler,...Sullivan. Kruci, Sullivan! Podívám se na hodinky a zjistím, že jestli právě teď nevyrazím, zmeškám naší slíbenou večeři na pátou hodinu. Uložím všechna data, vezmu věci, kabelku a upaluju pryč. Na ulici si chytnu taxík a mířím směr Sullivanovo sídlo.


„Amber!“ uvítá mě mezi dveřmi pan Sullivan a usmívá se od ucha k uchu. Přijmu jeho pozvání dovnitř a jeho služebnictvo mě zbaví kabátu, bot a dokonce dostanu plyšové papuče! „Na co tu máte ty papuče?“ uchechtnu se ironicky. „Můj majór dómus je můj dlouholetý přítel a má dovoleno sem někdy přivést svou jedinou vnučku. Výdá se s ní velmi málo a tak jsem mu vyhovil, aby byla s ním aspoň někdy. Oni to mají v rodině složitý, no a má tu aspoň své papuče.“ odpoví mi mile a zavede do obrovského obývacího pokoje alá středověk. „Páni, máte to tu nádherné.“ podotknu ihned a usadím se na pohovku, která je snad jen na ozdobu. „Stihla jsem to tak tak, abych se přiznala, málem jsem i zapomněla.“ uculím se a Sullivan dojde k baru a usměje se. „Vy by jste potřebovala nějaký super diář, přímo do mozku!“ pronese a nalije nám do skleniček s ledem skotskou. „To už jsem někde slyšela.“ utrousím a příjmu skleničku. Usadí se naproti mně do křesla a v tu chvíli přijde služebná. „Pane, večeře bude za deset minut.“ pronese vznešeně a zase odejde. Taky chci mít vycvičené lidi! „Tak jak se máte Amber, doufám, že i se slečnou Rachel je to už v pořádku.“ „Jo, Rachel už je naštěstí lépe, ale bude to ještě trvat, než se z toho úplně dostane...ale je ve své kůži, neví co dělat v té nemocnici.“ „To se jí vůbec nedivím, já tam byl sotva týden a myslel jsem, že tam spáchám sebevraždu na kapačce!“ postěžuje si a mě to rozesměje. Jenže pak nastane ticho. Musím vymyslet nějakou otázku. Vím! „No a vy tu bydlíte sám? Máte rodinu?“ „Bydlím tu s celým personálem, ale i přesto...rodinu mám, bohužel ale, velmi vzdálenou.“ „Aha.“ opáčím a uskrnu skotské. „Jako mladý, jsem udělal velmi velkou chybu a vím, že toho budu litovat ještě dlouho.“ „Často jako mladí děláme chyby, já jich za poslední měsíc udělala celkem dost!“ ceknu ironicky nad svou blbostí. „No a jak jste vůbec znal moji mamku, říkal jste, že jste spolu studovali medicínu.“ navážu další dialog. „Ano, ano...Elena, byla skvělá žena, skvělá studentka...ona byla vlastně ve všem skvělá.“ odpoví spíše zasmušele, jenže než abych zkoumala jeho tvář, mě překvapí zvonek. „Áh druhý host dorazil.“ vyhrkne nadšeně Sullivan a vstane. „My čekáme dalšího hosta?“ udivím se a jdu za ním. Dojde ke dveřím a opět se usměje od ucha k uchu. „Ahoj tati!“ vyhrkne host a obejme pana Sullivana. „Aarone? Co tu děláš, a proč panu Sullivanovi říkáš tati?!“ syknu nechápavě a připadám si jako ten největší BLBEC.