Ty a já jsme my 5

„Hm co teď?“ zeptala jsi se mě a já jen pokrčila rameny, když jsem dostala nápad.
„Už jsi někdy nocovala venku? Na balkóně třeba?“
„Ne“usměje se, když pochopí, na co narážím. „vezmi peřinu, já vezmu cigarety a jdeme“ jak jsme si řekli, tak jsme i udělali. Vzala jsem její peřinu, ona vzala cigarety a obě jsme si vlezli na balkón. Posadili jsme se na zem, opřeli o zeď, pustili si písničky a zapálili si. Erika se nakonec natáhla, objala mě kolem ramen a já se k ní přitiskla.
„V pořádku?“ zeptala se mě. Jen jsem se obrátila, abych se na ni usmála a přikývla. „to jsem ráda“ oplatí mi úsměv a nakonec k tomu přidá ještě pusu. Jen se o ni opřu a vychutnávám si tenhle večer, kdy začalo něco nového.
„Nezaskočila jsem tě nějak nebo něco?“ zeptá se po chvilce ticha a já se od ní odtrhnu a podívám se na ni, jestli se tak náhodou nezbláznila.
„Ne. Už dávno jsem to chtěla sama, akorát jsi mě předběhla“ pokrčím rameny a znovu se o ni opřu. Nakonec jen tak spolu mlčíme, vychutnáváme si společnou chvilku. Posloucháme písničky, sem tam si něco řekneme, políbíme a bavíme se.
„Půjdeme ne? Je docela zima a ať nejsi nemocná“ řekne a já jen přikývnu. Vyskočí na nohy, aby posléze pomohla aj mě, já čapla peřinu a my se odebrali dovnitř.
„Nechceš něco?“ zeptá se.
„Když tak jen vodu nebo něco na pití, jen to odnesu a dojdu“ ona jen přikývne a odebere se do kuchyně a já k ní do pokoje. Hodím jen peřinu na postel, zkontroluji mobil, jestli mi někdo nepsal a ani mě nepřekvapí, když tam neobjevím žádnou zprávu. Kdo by mi taky psal, když s tou jedinou osůbkou, kterou mi píše, jsem právě teď?
„V pohodě?“ zvedne hlavu ze sedačky, na které leží a já opět jen přikývnu. Nakonec si sednu k ní. Najednou mi připadá hrozné, být od ní tak daleko. Sedět třeba jen na židli u stolu, když ona je na sedačce. Nemůžu prostě bez ní už být.
„Proč jsi mi neřekla, že ke mně něco cítíš?“ zeptá se po chvilce, kdy si jen díváme do očí.
„Bála jsem se“ pokrčím jednoduše rameny a zadívám se rychle na televizi, ve které je nějaký seriál, který mi vůbec nic neříká.
„Čeho?“ nenechá se odbít a pokračuje ve zpovídání. Jen se na ni podívám a nakonec se rozhodnu na ni vybalit celou pravdu.
„Víš jak jsi mi říkala o Renatě? Jak ti řekla, že tě miluje a tys ji řekla, že nejsi na holky a další věci? Co kdybych ti prostě já řekla, že k tobě něco cítím, ale nevím co to je a mám z toho strach, že ty se pak na mě budeš dívat jinak? Bála jsem se prostě Eri, to pochop“
„Jak dlouho?“
„Od turisťáku“ odpovím a stoupnu si. Začnu jen tak zničeho nic přecházet po pokoji sem a tam. Erika se nakonec ke mně přidá a skončíme v kuchyni, kdy já jsem opřená o linku a ona stojí blízko mě, abych ji snad neutekla. „Jak dlouho ty?“
„Taky tak. Proto jsi odjela do Čech?“ připomene mi můj menší útěk, když jsem byla tak moc zoufalá, že jsem raději odjela, abych si uvědomila pár věcí.
„Potřebovala jsem si uvědomit, co vlastně k tobě cítím. Jestli je to jen kamarádství nebo něco víc.“
„A co jsi zjistila?“ zeptá se. Podívám se ji do očí, než odpovím pravdu.
„Že k tobě něco cítím, ale nevím co. Prostě když nejsem s tebou, je mi zle. Když jsem sama, mám myšlenky u tebe a když jsem s tebou? Jsem nejšťastnější na světě. Jako by mi nic nechybělo a já byla celá“
„Tak to máme stejně“ usměje se a já to nevydržím a nakonec ji tu pusu dám sama. Začneme se líbat. Já cítím její ruce, jak mě hladí na zádech a nakonec ji k sobě přitisknu ještě víc.
„Nevím, co k tobě cítím, ale vím to, že kamarádství to není. Už dávno tě nemám ráda jen jako svou nejlepší kamarádku“ řekne mi, když mě pustí.
„Já taky ne, ale nevím jestli je to dobře nebo špatně“ povzdychnu si.
„Víš co mě napadlo? Chceš slavit můj řidičák? Taťka má v ledničce slivku, nedáš si?“ a aniž by si počkala na odpověď, rovnou vytáhne štamprle, slivku z ledničky a nalije nám.
„Tak na tvůj řidičák“ přiťukneme si. Zatím co Erika to vypije najednou, já musím postupně. Taky její výraz stojí za hodně, když se začne šklebit, div nezačne kašlat. Není nad to, vypít to postupně. Ne Erika to musí vypít naráz. Nakonec jich do sebe kopneme ještě asi tak tři čtyři, kdy to zabalíme, protože Erika už má dost a já cítím, že na mě to jde už taky. Ale co, její řidičák jsme pořádně oslavili. Tak jak jsme si slíbili. Nebo spíš, já ji.
„Běž se osprchovat, já půjdu pak“ řekne, zatím co sebou plácne na sedačku. Nerada ji tam nechám, ale čím dřív budu osprchovaná, tím rychleji ji dostanu do postele, protože už má podle všeho dost. No prosím, jak kdybych to neříkala. Většinou jsem v koupelně půl hodiny, ale když vylezu po deseti minutách a najdu Eriku, jak se dívá do blba, gratuluju si.
„Eri, pojď si lehnout“ táhnu ji nahoru, ale bohužel s ní ani nehnu.
„Pojď sem“ řekne mi místo toho a strhne mě na sebe. Nebráním se. Už vím, že to cítí stejně jako já a bránit se? To už nejde. Bránila jsem se už dlouho od všeho. Dost dlouho jsem to skrývala, ale teď? Nemá to cenu, když to cítíme obě dvě stejně. Nakonec se tam líbáme ještě hodně dlouho, než Eriku přesvědčím, aby se šla osprchovat a ona mě jen nerada poslechne a do sprchy vleze, aby vylezla o půl hodiny později, kdy ji čekám na schodech, abych ji pomohla do schodů.
Spolu zalehneme do její postele, kde nejprve musím oddělat pár plyšáků a polštářů na víc, které mi tam překáží. Ona mě obejme kolem ramen a společně si ještě povídáme, líbáme, než usneme. Uprostřed noci se vzbudím. Eriku zakryju, protože je odkopaná a vtisknu ji poslední polibek z 26 srpna a k tomu přidám i dvě slůvka, kterými jsem si nyní jistá. MILUJU TĚ.