Coffee Girl - /Sandy/ - I.

Seděla jsem v kavárně u jednoho z šesti počítačů a popíjela asi třetí hrnek kávy. Jenom tady jsem se, i přes značný hluk dokázala pořádně soustředit a ponořit se do děje svých příběhů. Zuřivě jsem mlátila do klávesnice, občas do rytmu písničky která právě hrála v jukeboxu. Milovala jsem tohle místo, kavárna byla útulně vybavená, takže na mě působila příjemným hřejivým dojmem. Možná proto, že jsem ji z části zařizovala já. Nebyla příliš velká. Od vchodových dveří pravidelně za sebou bylo naskládáno asi deset stolů po šesti židlích rozdělených ve dvou řadách. Židle byli polstrované bohatým fialovým polštářkem ze sametu a tak pohodlné, že jen nerada jsem z ní vstala a šla si k baru pro čtvrtý hrnek kafe. U okna byli další tři stoly na kterých byli zapojený nový černý počítače, které byli mezi sebou oddělené menší zástěnou, ale ta nijak nebránila ve výhledu po kavárně, tedy pokud jste zabrali počítač na kraji. Tři stěny kavárny měli odstín purpurové a ta čtvrtá byla cihlová se zakomponovaným krbem ve zdi. Tato zvláštnost dodávala místnosti na tajemnosti a ještě větší útulnosti. Na pravé straně od hlavního vchodu se vyjímal barový pult, za kterým se ochomítala menší blondýnka Nela, připravujíc další hrnky lahodné italské kávy. Na levé straně bylo menší vyvýšené pódium pro sobotní živou hudbu, kterou většinou zajišťovala talentovaná kapela South Wind. Na všech stěnách byly pověšené pestré obrazy krajin, které do kavárny darovala místní umělecká škola grafická.

Kavárna zvaná Coffeeland patřila mladé štíhlé afektované černovlásce, která právě teď s úsměvem na tváři kličkovala mezi stoly a dolévala hostům kafe. Jmenuje se Tereza Poláchová ale nikdo ji neoslovuje jinak než Terry. I já se občas nechám unést a oslovuji ji tak. Terry je velmi pohledná pětatřicátnice. Škoda, že její dcera jen není po ní tak krásná. Tou dcerou jsem já mimochodem. Sandy Poláchová. Ano, moje matka sice je na pohled dokonalá, vtipná, laskavá, milá a ze své sedmnáctileté zkušenosti bydlení s ní mohu prohlásit, že to vše je pravda, ale má pár menších úchylek. První: workholik tělem i duší, druhá: Boty. Má snad padesát párů. A třetí:(a to je snad pro mě ta nejhorší), muzikál Pomáda. Tento film se pro mě stal před sedmnácti lety osudným, mamka se zbláznila a dala mi po hlavní postavě jméno Sandy. To jméno by ještě nebylo tak strašné, jen kdyby ve mně matka tu naivní blonďatou holčičku i neviděla. Při tom jsem černovlasá a průbojná po ní! Ale snažte se ji to vymluvit, je tvrdohlavá jak mezek, což je taky vlastnost, kterou jsem po ní sdělila a rozhodně tomu nepomáhá fakt že jsem se narodila ve znamení cholerického Berana. Nejsem nijak zajímavá, prostě obyčejná tuctová holka s podivným smyslem pro humor a prazvláštním neelegantním stylem oblékání. Tím myslím, že moje nejoblíbenější kousky oblečení jsou tepláky a obyčejná nepestrá trička, ve kterých jsem oblečená i právě teď. Jediné co je na mě celkem ucházející jsou vlasy. Černé, lesklé, na konečcích zvlněné v pohledných kudrlinkách a dlouhé až pod pas, které mám ale věčně sepnuté v jakýmsi rozčepýřeném drdolu, takže ani ty nikdo nemá možnost na mě obdivovat. Ne že by se někdo takový našel. Celý můj neucházející zjev dolaďují brýle s tlustými černými obroučky, které můj obličej zdobí už od páté třídy. Samozřejmě ne pořád ty samé. Já rostu a brýle se mění. Pořídila jsem si čočky, ale když nemusím, tak je nenosím. A já nemusím!

„Dolej mi kafe prosím.“požádala jsem mamku se zástěrou kolem pasu, když kolem mě procházela se skleněnou konvicí plnou té lahodné energií dopující tekutiny.

„A kolikátý už?“zadívala se na mě starostlivě.

„Druhý.“zalhala jsem pohotově.

„Vážně?“podivila se. „Tak to si asi z těch čtyř holek, velice podobné tobě byla jenom dvakrát ty co?“rýpla si do mě.

„No je možný, že se moje tělo samovolně zvedlo a napochodovalo si pro nášup, aniž bych o tom věděla.“připustila jsem zamyšleně.

„Vypadáš unaveně, proč si nejdeš lehnout?“optala se něžně.

„Máš pravdu, asi půjdu.“souhlasila jsem. „Ze včerejška na dnešek jsem nemohla usnout.“

„Tak vysaď kafe.“poradila mi a sebrala mi z rukou můj mega hrníček se srdíčky.

„Ještě jsem nedopila.“zaskučela jsem. Máma si přiložila můj hrníček k ústům a na jeden zátah obsah z něho do sebe nalila.

„Už jo.“mlaskla a odpochodovala k dalšímu stolu.

„Necito.“zamračila jsem se a zadívala se do monitoru.

Ten kousek, co jsem mezitím napsala jsem si několikrát přečetla a následně ho vymazala. Když jsem nevyspaná píšu samý nesmysli. Odhlásila jsem se ze složky a ještě stále sedíc na židličce jsem protáhla své zubožené tělo. Nechtělo se mi zvedat, jak už jsem řekla, židle byla pohodlná až tak, že bych na ní dokonce i usnula. Což se nestalo, neboť mou pozornost neupoutal spánek, ale kluk sedící na druhém konci kavárny. Normálně bych si ho asi nevšimla, ale to že ze mě nespouštěl oči mě zaujalo. Možná si to jen nalhávám a on se doopravdy dívá někde za mě, čím bych to vysvětlila, kdyby za mnou nebyla jen obyčejná zeď. Provizorně jsem se zamračila. To že se na mě dívá ve mně vyvolává divný pocit, který neumím vysvětlit. Ale není to dobrý pocit. Nakonec jsem od něho pohled odpoutala jako první a zvedla se k odchodu. U stolu jsem se ještě naposledy protáhla a šouravými kroky došla až ke dveřím za barem, které vedly ke schodům, které jsem namáhavě vystoupala a zamířila rovnou do mého pokoje, kde jsem sebou švihla na postel.