Já anděl 58

Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se víceméně aby řeč nestála. To ticho mezi námi mi bylo docela nepříjemné.
„Jo asi je. Jen jsem se hodně najedla a jsem teďka zralá na ještě malého šlofíka.“
„Taky bych si dal, ale asi už na něj nezbude čas. Za chvíli hádám dorazí Amithiel a budem muset vyrazit.“
„Stejně nevim, proč nás tolik ženou, jako kdyby nám hořela koudel u zadku. Vždyť už jsme tak blízko, tak proč drobátko nezvolnit?“
„To proto, že nejsi na dovolené, Santin.“ Řekla Amithiel a zjevila se na křesílku blízko okna. Kdovíproč mi přišlo, že tentokrát nezněla tak jedovatě.
„Já vím. Ale schopnost brát energii z Universa už nemám, tak ji musím nabrat jako každý jiný člověk. Totiž odpočinkem. Ale ani toho jste mi příliš nedopřáli. Chci jenom jeden den. To žádám tolik?“
„Čiňte jak uznáte za vhodné. Andělé Řádu vyjednali s Nejvyšším na tento úkol jeden lidský měsíc. Ale je docela dobře možné, že ti tuto celkem zásadní informaci nikdo nesdělil. Máš za sebou 3 týdny, takže toho času mnoho není. Navíc. Mě dnes vidíte zřejmě naposledy. Bohužel Samael přišel na to, že jsem vám pomohla až příliš, takže už vám dám jen poslední radu. Naberte hodně zásob a vody, sežeňte si povolení a sestupte do Velkého kaňonu. Máte to k němu odsud zhruba 10 mil. Dole najdete, co hledáte. Hodně štěstí.“
„Počkej.“ Zastavil jsem ji ještě, aby mi nestihla utéct.
„Copak?“
„Potřeboval bych s tebou mluvit. Soukromě.“ Otočil jsem se na Santin, aby mi porozuměla. Hodlal jsem totiž mluvit pouze telepaticky.
„To je v pohodě, aspoň si sbalím vklidu věci.“ Odpověděla mi Santin, ale byl na ní vidět, jak je jí to nepříjemné. No co. Tohle budu řešit později.
*Tedy mluv.*
*Chtěl jsem ti poděkovat za pomoc. Bez tebe bychom se tak daleko v tak krátkém čase nikdy nedostali. Já jsem o tom časovém omezení věděl a musím říct, že bylo šibeniční. Myslím, že ani jeden z nás ti nikdy nebude dost vděčný.*
*Rádo se stalo. A teď když dovolíš, už bych měla jít.*
*Máš kvůli nám problémy?*
*Nic, co bych nezvládla.*
*Tak mi dovol ještě jednu věc. Rád bych se ti omluvil za všechno, co jsem ti způsobil svou lehkovážností a nadutostí. Je mi líto, pokud jsem ti zlomil srdce a mrzí mě, že jsi zemřela kvůli mně. Nemyslím, že kdy budu mít tu možnost to napravit. Přesto bych chtěl, abys věděla, že jsem si svých chyb vědom a že se cítím být tvým dlužníkem. Vím, že vy andělé toho zase tolik nepotřebujete. Ale kdyby bylo něco, jak bych se ti mohl revanžovat, rád ti budu k dispozici. Dobře?*
*Nevim co na to říct. Snad jen – je zajímavé, jak moc jsi svému otci podobný.*
Musím říct, že to bylo jako když mě poliješ studenou vodou.
*Nechápu.*
*Pochopíš. Totiž to, že jste tady, je více jeho práce, než moje. Nejspíš by nechtěl, aby ses to dozvěděl, ale všechny informace o Samuelovi a jak se k němu dostat, jsou od něho. Přišel za mnou po tom vašem extempore u Nejvyššího a požádal mě o pomoc. Původně jsem to viděla jako dokonalý nástroj mé pomsty, ale Nejvyšší mě od toho odradil. Tvůj otec byl takovou šedou eminencí celé téhle akce, dalo by se říct.*
*Těžko tomu uvěřit.*
*To ano. Myslím, že i on zpytuje svoje svědomí a je si vědom svých chyb. Můžeme udělat dohodu. Pokud ty dokážeš odpustit jemu, pak budu já ochotna odpustit tobě.*
*To po mně žádáš příliš.*
*Nemyslím. Žádám hodně, ale není to nic, co by nebylo v tvých silách. Věřím, že to dokážeš.*
S těmi slovy zmizela. Zanechala mě se spoustou otázek bez odpovědí a se zmatkem v hlavě. Ale myslím, že to byl její záměr. I když stejně nevím, co si o tom mám pořádně myslet. Můj otec nebyl nikdy zvlášť dobroděj, tak proč by s tím teď zrovna začínal? Co ho k tomu vedlo? Že by nějaký zapomenutý otcovský cit? K tomu měl Uriel přeci vždycky značně daleko!
Taky mi nešlo úplně na rozum, proč se ho Amithiel najednou tolik zastává. Ááááá bože. Tohle nedává žádný smysl.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se zase pro změnu Santin mě.
„Ani ne, řekl bych. Přijde mi, že se svět obrací naruby.“
„He? To mi vysvětli.“
„To bych tomu nejprve musel sám rozumět.“
„Co ti řekla tak závažného?“
„Něco, čemu se vskutku zdráhám uvěřit.“
„Jsi zas tajemnej jak hrad v Karpatech.“ Zavrčela, čímž mě vytrhla z mého zamyšlení.
„Řekla mi, že za těmi informacemi, které mi dávala, stojí Uriel. Že jí je sděloval, abych na to nepřišel.“
„Tak v tom jsi měl pravdu. Vážně to nedává moc smysl.“
„No to je teď jedno. Sbalíme se a vypadnem. Asi není moc rozumné zůstávat na jednom místě, když nás honí ještě místní policie.“
„Myslíš, že už vědí, kde jsme?“
„Minimálně jim nebude trvat nijak zvlášť dlouho to zjistit. Pojedeme do Grand Canyon village, zařídíme si povolení a dostatek zásob a vyrazime zítra ráno. Do té doby bude na odpočinek času dost, co říkáš?“
„Že to zní dobře.“
Sbalili jsme si zbytek věcí a opustili pokoj.
„Madam. Nechám tady na parkovišti zaparkované své auto. Kdybych se pro něj do pozítří nevrátil, prosím zavolejte na toto telefonní číslo, ať si ho z půjčovny vyzvednou, ano?“
„A jak se budete potom dál dostávat?“ zeptala se trošku naivně recepční, ale ve mně dost zatnulo. Jak jí teďka budu vysvětlovat, že se odtamtud vracet nebudeme?
„O nás se nebojte. Teď mi zavolejte taxi. Děkuji.“
„Ano jistě, pane.“
Santin na to neřekla nic, jen sledovala naši diskusi a bledla.
*Neboj se, mám to promyšlený.*
Neřekla na to nic. Jen pozdvihla pochybovačně obočí.