Coffee Girl! - /Daniel/ - I.

Od rána se nezastavím. Člověk by nevěřil, kolik je toho potřeba zařídit, když se stěhuje. Zvlášť, když má někdo tak náročnou matku, jakou je ta má. To je samý „Danieli skoč pro izolepu.“ „Danieli běž koupit oběd.“ „Danieli sem.“ „Danieli tam.“ Právě teď jsem měl za úkol zajít koupit Primalex, protože se na poslední chvíli rozhodla vybělit koupelnu společně s kuchyní. Místní drogérii jsem navštívil už po druhé, takže jsem si cestu i polohu obchodu pamatoval, ne jako když jsem měl poprvé skočit koupit savo, to jsem ten zatracený obchod hledal hodinu!

S mámou si rozumím z naší potrhlé rodiny asi nejvíc, i když se v pár věcech rozcházíme. Například já neuznávám pořádek, což není na osmnáctiletého kluka nic neobvyklého ne? Matka je naopak ve všem velký puntičkář. Tento můj zlozvyk mám denně na talíři, ale myslím, že už mi to vyčítá tak nějak automaticky, aniž by počítala s nějakými pozitivními výsledky, jako že se konečně vzpamatuji a ten nepořádek si uklidím. Má mě hold ráda, takže se raději zvedne a uklidí to za mě. Nebo je to spíš tím, že nemůže ten hrníček, ty ponožky a obaly od čokolád válící se na zemi ani vidět. Abych byl upřímný, je to jeden ze dvou důvod proč se ani nesnažím uklízet. Ten druhý je samozřejmě že se mi prostě nechce.

Mariana, moje o dva roky mladší sestra, je snad ještě větší bordelář než já a to už je co říct. Ta má řeči typu „Ukliď si ten svinčík“ na talíři dvakrát denně. A naši střeštěnou rodinku uzavírá hlava rodiny. Táta. Ten si doma neuklízí vůbec. Ale na druhou stranu, zase nedělá nepořádek. A to z jednoho důvodu. Kvůli práci se doma vyskytuje jen minimálně.

Myslím, že si po tak náročném dni zasloužím trochu odpočinku. Dejme tomu, že se chci také alespoň ještě na půl hodiny ulít než se vrátím do toho blázince, co doma panuje. Zrovna jsem procházel kolem jedné na pohled hezky vypadající kavárny Coffeeland. Jak vystižné a originální. Ten název doslova lákal zákazníky dovnitř. Před očima se mi vybavil obraz bílého šálku s kouřící tekutinou uvnitř a čepicí lahodné krémové pěny, posypané špetkou skořice. To je to, co jsem právě teď potřeboval. Nabrat energii na další úkoly mé náročné matky. Kavárna si získala moje sympatie takřka ihned. Sotva jsem vešel, do nosu mě udeřila pronikavá směsice vůní od pražené kávy po karamel. Působila na mě hřejivým, domáckým dojmem. Nebyla příliš osvětlená elektrickým světlem, spíše byli po stolech, parapetech dokonce i na zemi rozestavěny zapálené svíčky. Dokázal bych si tohle místo představit třeba jako místo pro první rande nebo prostě jen místo, kde se zaručeně uklidníte a odpočinete.

Zabral jsem místo u cihlového krbu, ze kterého sálalo příjemné teplo, které moje promrzlé tělo s radostí přijímalo. Svlékl jsem si černý kabát a přehodil ho přes opěradlo židle.

„Dobrý den. Co si dáte?“oslovila mě černovlasá paní s milým úsměvem na tváři se skleněnou konvicí v ruce, jakmile jsem usedl na židli.

„Dobrý den.“usmál jsem se. „Dal bych si moccachino.“objednal jsem si.

„Hned to bude.“zašvitořila příjemným hlasem a ladným krokem odkráčela.

Sledoval jsem jak přirozeně a šťastně rozdává úsměvy kolem sebe. Až neuvěřitelně příjemný člověk. Kličkovala mezi stoly a rozlévala zákazníkům do prázdných šálků černou kávu. Byl to neobvyklý způsob. Ke svým zákazníkům se chovala jako k hostům, kteří byli u ní doma na návštěvě.

Na chvíli jsem měl pocit, že vidím dvojmo. Žena s konvicí se zastavila u dívky jí podobné, snad jen mladší. Měl jsem pocit, jakoby mi srdce vynechalo pár tepů a následně se jeho tlukot zrychlil. Dívka můj pohled přitahovala jako magnet. Byla tak strašně zvláštní. Připadalo mi jakoby kolem ní vyzařovala zlatavá aura.
Nechápal jsem co se to semnou děje. Začalo mě polévat horko a nepřirozeně potit dlaně. Nejdříve jsem tohle počínání sváděl na horko z krbu, ale to srdce….každou sekundou přidával tep na intenzitě.
Bylo to jako by se svět kolem mě zastavil a jediné co pro mě právě teď existovalo, byla ta úžasná dívka. Vzhledem absolutně neodpovídala mému vkusu na holky, ale i přesto měla do sebe mnohem víc než kterákoliv jiná dívka, kterou jsem kdy viděl či poznal. Byla černovlasá, já preferuji blondýnky, přesto jsem z ni nedokázal odtrhnout zrak. Pobavilo mě jak domácky byla oblečená mezi lidmi. Měla na sobě šedý, obyčejný, řekl bych příliš velký tepláky a bílý upnutý top, který zvýrazňoval její oblé křivky a velmi přitažlivé a dostačující vnady. Při pohledu na ně mi běhal mráz po zádech. Na půvabné křídově bílé tváři se vyjímal roztomilý úzký nos pršáček na kterém byli usazeny brýle s černými obroučky, které ji dodávaly na inteligentnosti. Kratší ofina ji padala do očí i podél obličeje a z rošťácky sepnutého drdolu ji neposedně padaly vlasy na šíji.

Najednou se moje oči střetly s jejími. Projel mnou silný pocit...čehosi příjemného. Nervózně jsem vyčkával na její reakci a málem u toho nedýchal. Čekal jsem úsměv nebo pozvednutí obočí, ale dívka mi sebrala dech docela. Zamračila se. Její hladké, jemné čelo se svraštilo a vytvořilo tak na něm tmavé podélné cestičky až ke kořeni nosu. Nechápal jsem její reakci, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Naše vzájemné spojení netrvalo dlouho.

Pohledem uhnula jako první. Pak už jsem mohl jen sledovat jak se zvedla a protáhla, přičemž se ji tričko vyhrnulo výše a vykouklo tak její pevné, přitažlivé bříško. Následně se vydala k mahagonovým dveřím za barem a zmizela mi z dohledu. V tu chvíli se mě opadl veškerý pocit štěstí a měl jsem dojem, že mi dokonce píchlo u srdce.

Nikdy jsem nevěřil, že láska na první pohled existuje.