Ze života - Rozchod

Znáte ten pocit, že jste kus hadru? Nic se nedaří a všecho se sype? Tak ten já znám dokonale. Pořád se ptám: Proč já? Proč takhle? A jediné opravdu upřímná odpověď je, že jsem si to takhle zařídila sama.Trvalo dlouho než jsem byla schopná si to připustit a nahlas to nepřiznám asi nikdy. Ale vezmeme to hezky popořádku.

"Kláro, Kláro - máme ten pozemek" - no to mám opravdu radost. V poslední době mě jakákoliv zmíňka o společném soužití přiváděla k šílenství. Ty věčné pochyby - chci s ním být? Chci si ho vzít? vždyť máme toho tak málo společného. V současné době asi jenom psa. Ale nebylo tomu tak vždycky.
Začátky jsou krásné asi všude. Když si vzpomenu na ty romantické procházky, nadbíhání a společné akce :) to už je dávno. Poslední kytku mi přinesl asi před pěti lety a na narozeniny si ani nevzpomněl.
Z mého dumáni mě vytrhla další otázka. Kolikátá už dneska? "Prosimtě, můžeš mi říci, co bude k jídlu?" "Můžu, nic." Teď jsem přijela z práce a kdy jsem asi tak měla stihnout vařit? Ty jsi doma celý den a neni ani umyté nádobí od snídaně. To jsi nemohl něco uvařit? "A proč bych to jako dělal? Vaření je snad tvoje starost." Znechuceně jsem se podívala, jak je rozvalenej u televize a ani mu nestojím za to, aby se na mě otočil, když se mnou mluví.
Vzala jsem si vodítko a zavolala na Žofinu. Procházka nám udělá dobře. Mě i Žofině.Cestou jsem zavolala Markétě - ta mi vždycky dokázala zvednout náladu a i poradit. Střihnu to přes pole a budu u ní do půl hoďky. Žofina se alespoň vylítá a mě těch pár kroků taky neuškodí. Co si budeme povídat, co jsem se s Markem zahrabala v baráčku na vesnici po prarodičích tak jsem o sebe zrovna moc nedbala a už to je znát víc, než by se mi líbilo.
Zapálila jsem si cigaretu (další zlozvyk, ale na něco člověk umřít musí, že jo) a konečně začnu vnímat okolí.Kde ten pes zase lítá? Budu spoléhat na to, že je srab a dlouho sama nevydrží. Zavolám na ni a za chvilku už peláší z lesíka. Celá od bahna. To z nás bude mít páníček radost :)
Markéta na nás už čeká s kávou v altánku. Jenom překročím práh jejího zahradnictví a jako bych se ocitla v jiném světě. Sednu si a najednou ani nevím, že mě něco trápilo. Nepospíchá na mě - ví, že začnu sama. Nadechnu se a spustím. Trpělivě poslouchá a nepřerušuje mě, čeká až ze sebe všechno dostanu. Povídám, povídám a ke konci mi dojde, že se jí vlastně musím i omluvit. V poslední době jsem u ní víc než často a omýlám pořád to samé. Když skončím řekne jenom jednu větu: "Kláro, ty si musíš sama uvědomit, jestli ho máš ještě ráda, jestli ti to za to stojí." Usměju se a vím, že má pravdu.
Odpoledne se přehouplo na večer a je čas na návrat. Ani se mi nechce. Ještě, že mám zítra volno a nemusím vstávat do práce.Cestou domu jsem zase přemýšlela a najednou, jako bych procitla z nějakého snu, jsem věděla co musím udělat.
Marek už ležel, takže začínát vážný rozhovor bylo pasé. Hodila jsem rychlou sprchu a s obavami lezu do peřin. Snad bude už spát. Já vím, neměla bych takhle přemýšlet, ale jenom myšlenka na sex s ním mi je už odporná. Bohužel. Chlapi mají na sex náladu asi vždycky. Co teď? Dělat, že jsem zázračně stihla usnout do pěti vteřin nebo se na něco vymluvit? Odstrčila jsem ho a doufala, že věta "Dneska ne, bolí mě hlava!" zabere. Netvářil se nadšeně, ale mě to vážně bylo jedno. Otočila jsem se a stejně jsem neusnula celou noc.
Ráno odjel do práce a já konečně mohla vstát z peřin. Nikdy jsem si nemyslela, že je noc tak dlouhá, když ležíte v posteli, přemýšlíte a nemůžete usnout. Podívala jsem se po pokoji, smutně jsem si povzdychla a začala hledat krabice.Balení mi zabralo skoro celé dopoledne, dalších pár hodin zabralo skládání do mého miniaturního auta a pak už jen čekání na Marka. To nejtěžší mě teprve čekalo.
Žofka začala štěkat, během chvilky se před vrata přihnalo auto, bouchnutí dveří - každodenní rituál. Sedím v obýváku a čekám. Není mi zrovna příjemně. Vím co musím udělat, ale je mi tak bídně. Jako bych někoho zradila. Vždyť vlastně ano, zrazuji. "Marku, můžeš jít za mnou do obýváku?" Bože, teď nepotřebuju nervozitu. Teď musím být nad věcí. "Co je?" Marku, jsi s naším vztahem spokojený? Já si myslím, že máme problém a chtěla bych o tom s tebou mluvit. "No, ale já o tom mluvit nechci a nebudu." Marku, ale když o nás nejsme schopni mluvit jak chceš dál žít? Když nebudeme spolu komunikovat tak to půjde do kopru (ne že by to tam už nebylo). Rozhodni se co chceš. Buď si promluvíme a nebo odcházím. Na ten pohled do smrti nezapomenu. Tak prázdný, bez emocí. "Tak si jdi."
Teď bych měla mít radost, ale nemám - to mu náš vztah nestál za nic jiného než jenom za ... tak si jdi ... Ještě v mlžným oparu jsem došla k autu a nastartovala. Najednou ke mě vyskočila Žofina a v tu chvíli mi došlo, že o ní přijdu a začala brečet. Pustila jsem ji zpátky na dvůr a vyjela. Jela jsem pomalu a loučila jsem se. Hlavou mi běželo spousty myšlenek. Opravdu to bylo nutné. Nechceš se ještě vrátit. Právě jsi zahodila 5let života..... Vždyť tohle jsi chtěla. Chtěla jsi to vyřešit, tak proč nejsi šťastná? Proč to bolí a jakto že to bolí. Tohle bolet nemělo. Pro slzy jsem skoro neviděla. Štěstí, že otec bydlí tak blízko. Budoucnost čeká...