Jako noc a den - úvod

ÚVOD

Městečko Wildmore se halilo do tmy. Bylo to nepříznivé období, foukal studený lezavý vítr, ač byl teprve začátek podzimu.
Pouliční lampy slabě osvětlovaly ulici, která zela prázdnotou. Kdo by také vycházel v tomto počasí ven, když uvnitř každého domu hořel krb, který přinášel příjemné teplo. Jen blázen.
A přece se ve tmě najednou zjevila postava. Byla to žena, zahalena do teplého kabátu a vlněného šálu, který měla přetažený i přes hlavu. Podle šatů nebyla místní.
V náručí svírala deku a tiskla ji sobě. Ne, nebyla to jen deka, protože se z ní náhle ozval tichý dětský pláč.
Žena, ale byla to spíš dívka, přitiskla dítě více na hruď a zašeptala: "Zlatíčko, už bude dobře, neboj!" a odbočila do malé uličky.
Měla pravděpodobně velmi naspěch, protože skoro utíkala. Zastavila se až na konci ulice a pohlédla na velký cihlový dům.
V prvním patře se svítilo. Odhodlaně vykročila ke dveřím.
Položila malý uzlík na práh domu a přitáhla si kabát, byla hrozná zima.
Sklonila se k dítěti, naposledy ho políbila, zazvonila a nadpozemsky rychle zmizela ve tmě.