Můj Deník (1)

„Nemám ráda lidi, co si píšou deník.“
„Takže nemáte ráda sebe?“
„Jo, to vlastně sedí. Podle mě si píšou deník jen lidé, co si neumí v hlavě uspořádat vlastní myšlenky. Jsou to samotáři bez přátel, kteří nejsou schopni navázat bližší kontakt s okolním světem.“
„Ale proto jste za mnou přišla, abych vám přesně s tímhle pomohl.“
„Já vím, ale když si povídám s vámi, nepřipadám si jako takový blázen.“
„Vy nejste blázen, slečno Erin.“

Co se vlastně pokazilo? Ještě před pár týdny jsem si myslela, že na světě nemůže být líp, ale pak se mi všechno začalo hroutit a skončilo to předávkováním kouzelnýma pilulkama z naší domácí lékárničky. Měla jsem všechno, co jsem si přála a že toho nebylo málo. Práci, kamarádky, přítele, vyznamenání ve škole a nějaký ty penízky na utrácení za oblečení, bez kterého bych asi dlouho nevydržela.
„Proč si to udělala?! Proč si nikomu nic neřekla?!“ křičela na mě máma v nemocnici hned po mém probuzení.
Co jsem jí měla říct? Že se na mě kamarádky vykašlaly? Že mě práce nebaví a že jsem se rozešla s přítelem? To přeci není v dnešní době důvod pro zkoncování s životem. Byla jsem nešťastná a hlavně jsem se neměla komu svěřit. Všechno mi příšlo najednou hrozně nespravedlivý a ostatní jsem prostě nechápala.
První den v nemocnici jsem měla opravdu hodně návštěv. Kromě rodičů a dalších členů blízké rodiny i mé bývalé kamarádky. Asi je tížilo svědomí, že se se mnou přestali ze dne na den bavit a když jsem se jich ptala na důvod, tak jen uhýbaly pohledy. Nechtěla jsem je vidět, už nikdy. Skoro před večerkou se stavil ex přítel David, asi mu volal brácha. S Davidem jsem chodila už skoro rok, ale poslední měsíc to nestálo za nic. Ze začátku jsem se to snažila přecházet a snažila jsem se ho překvapovat a rozveselovat, ale před týdnem to chtěl všechno ukončit, zase jsem nechápala. Neměla jsem sílu ho vidět, nechtěla jsem se mu dívat do očí a vydět jeho lítost.
Ještě ten den mi rodiče poslali na pokoj soukromého psychiatra, i když jsem si to nepřála.
„Dobrý den, Erin. Já jsem ...“
„Já vím kdo jste a taky vím proč tu jste. A ještě vám také povím, že jste tu absolutně zbytečně.“ nenechala jsem ho ani domluvit a jen jsem se ho snažilo co nejrychleji poslat pryč.
„To si vaši rodiče ale nemyslí.“ namítl mi.
„Pokud vím, tak jsem dospělá a to taky znamená, že můžu dělat to, co uznám já sama za vhodné.“
„Přišel jsem vám jenom pomoct. Nechci se vám vnucovat.“ Na rozdíl ode mě mluvil klidným hlasem, který mě začínal uklidňovat.
„Nepotřebuji vaše rady, umím si to vyřešit sama.“
„Kdyby jste si problémy uměla vyřešit sama, určitě by jste tu dnes neležela a neodmítala všechny návštěvy.“
„A co je vám do toho!“ vykřikla jsem a chtělo se mi tak akorát brečet.
„Chci, aby jste věděla, že jsem váš přítel a i když se na to teď necítíte, tak vám dokážu pomoci.“
„Já ale vaší pomoc nechci, já už nechci ničí pomoc.“ podívala jsem se na něj vyčerpaně a teprve teď mi došlo, jak moc mladý je. Jak mi může pomoct nějaký študák?
„Tak víte co? Za pár dní by vás měli pustit a až budete mít náladu, můžeme se sejít. Stačí mi zavolat.“ usmál se na mě položil svou vizitku na stolek u mé postele. Nejdřív jsem jí chtěla roztrhat na kousíčky a vyhodit … ale neudělala jsem to.

Seděla jsem doma u telefonu s kartičkou v ruce a už nějakou tu hodinu se přemlouvala k tomu, abych mu zavolala. Sama dobře vím, že si potřebuji s někým promluvit. Celý ten týden v nemocnici jsem se s nikým neviděla a odmítala s kým koliv mluvit. Je hrozně těžké teď s někým navázat řeč, někomu věřit. Byla jsem hrozně zklamaná a proto jsem udělala to, co jsem udělala a teď se jenom bojím, abych uměla začít znova. Nadechla jsem se a vytočila číslo. Řeč už jsem měla samozřejmě předem připravenou, takže mě nemohlo nic zaskočit – až na záznamník.
„Dobrý den, dovolali jste se Janu Tůmovi. Prosím, zanechte vzkaz.“
„Zdravím, tady Erin. Chtěla bych se vám omluvit za to, jak jsem se chovala v nemocnici a … no chtěla bych si u vás objednat sezení … nebo jak se tomu říká. Mám čas kdykoliv, tak prostě zavolejte. Díky.“ zavěsila jsem a začala si v duchu nadávat za to, co jsem mu řekla.
Od kdy mi dělá problém mluvení na záznamník? Co to se mnou kruci je? Připadala jsem si opět hrozně vyčerpaně...