Cena lásky 25.

S těmito slovy odešla a zanechala mě ne zrovna veselým myšlenkám. Uplynulé týdny mi přinesly bolest a trápení, ale to všechno bylo nic oproti tomu, co bylo přede mnou. A ve světle slov baronky Taynhamové se pomyšlení na nadcházející dny zdálo být spíš noční můrou.

Poháněná úzkostí jsem pomalu zamířila na jediné místo na Monthermeru, kde jsem dokázala najít klid.
Do stájí.
Klučina, který nesl koním vodu, při pohledu na mě vědro jednoduše upustil a zůstal stát s otevřenou pusou. Mladý kůň na uvazišti se při tom rámusu splašil a vypukl zmatek. Ze stájových vrat vylítl Miles, jedním pohledem zhodnotil situaci a začal jednat. Klukovi vlepil pohlavek, zkušenou rukou uklidnil koně, a pak se mi uklonil na pozdrav.

„Omlouvám se, Milesi,“ pokrčila jsem rameny. „Zdá se, že potíže mi jdou v patách, ať se hnu kamkoli.“
Podkonímu se zablýskly zuby v úsměvu.
„To máte pravdu, madam. Ale mně to nevadí.“

Neviděli jsme se od našeho návratu z Covinghamu, a mně to připadalo nejmíň jako rok. Jak ráda bych vyměnila všechny ty nezvané návštěvy posledních dní za možnost vyrazit s ním někam pryč, daleko od všeho!

„Vypadáte už dobře,“ řekl rozpačitě, protože ze stájí na nás civěli ostatní štolbové.
„Ukažte mi, co je tu nového,“ přešla jsem jeho slova bez poznámky. Nikdo kolem nemusel vědět, že náš vztah paní a sluhy se nepatrně, a přitom tak moc změnil. Ustoupil, abych mohla vejít do stájí. Prošli jsme stání a při pohledu na ušlechtilá zvířata v nich jsem zapomínala na vlastní starosti.

„Tady jsi, ty můj krasavče.“
Z boxu vykoukla rezavá hlava a nozdry se jemně roztáhly, když očichávaly mou ruku. Tichounké zafrkání jakoby dávalo najevo, že Stormy ví, kdo za ním přišel.
„Chybím ti? Ty mně rozhodně ano...“, promlouvala jsem k němu a hladila ho po čele.
„Nudí se,“ řekl Miles za mými zády. „Tenhle kůň potřebuje pohyb.“
Ohlédla jsem se. „Bude ho mít. Pán se má brzy vrátit, a pak si Stormy nebude moci na zahálku stěžovat.“

Podkoní nehnul brvou, ať už byly jeho pocity jakékoli. Rozhlédl se kolem a ztišil hlas: „Je jedna věc o Stormym, kterou byste ještě měla vědět, paní markýzo ...“
„A sice?“
„Jak bych vám to ...“ Miles se nadechl. „V Covinghamu, jak byla spousta času a vůbec ... nechal jsem Stormyho připustit tři klisny pana Cardigana. Pěkný, ušlechtilý kobyly. Po Stormym by měly dát prímový hříbata ...“

Nenechala jsem ho ani domluvit a nadšeně mu stiskla paži: „Milesi, to je úžasný nápad! Tři klisny březí po hřebci jako je Stormy, to je poklad. Skvělý pro chov, skvělý pro obchod... jste génius.“
Zasmál se: „To se mi ulevilo. Říkal jsem si, že byste to schválila, no ale úplně jistý jsem si nebyl.“
„Schvaluji to bezezbytku. A teď se vás chci zeptat na něco já.“

Tentokrát jsem se po stáji opatrně rozhlídla.
„Vy jste někdy něco slyšel o nebožce paní Monthermerové? Myslím tím o první ženě pana Maxmiliána?“
Snažila jsem se, aby to znělo lhostejně, ale už samotný fakt, že se na to ptám cizího člověka a sluhy k tomu, mě usvědčoval ze lži.

Miles odpověděl, i když beze slov. Uhnul očima a na čele mu naskočila hluboká vráska. Najednou vypadal ustaraně a schlíple. Přejel si obličej svou velkou rukou a nerozhodně se na mě díval. Konečně sebral kuráž.

„Já ani nikdo jiný tady jsme ji nezažili. Šušká se mezi lidma, že někdo takový byl, ale dohromady o tom nikdo nic neví. Věděl to jen starý Adam.“ Čekala jsem, co se dozvím. „Když jsme se o vás párkrát bavili, několikrát při řeči opakoval ´On z ní udělá blázna jako z milostpaní´. A vypadal, že se tím opravdu trápí. Víc nevím.“

Nádhera. Kdybych byla muž, mohla bych v tu chvíli říct, že mi spadlo srdce do kalhot. Jako žena jsem nesměla dát najevo nic. Poděkovala jsem Milesovi, ale na odchodu jsem ho oslovila ještě jednou.

„Vzhledem k okolnostem... snad není moc troufalé, když na vás budu mít prosbu?“
„Cokoli, paní markýzo. Vždyť víte.“
„Kdyby se k vám někdy v budoucnu donesly řeči o tom, že jsem se pomátla na rozumu, snažte se přesvědčit na vlastní oči, než tomu uvěříte, ano?“

Miles velmi vážně přisvědčil. Měla jsem výčitky, že jsem ho zatáhla do záležitostí, které se ho nijak netýkaly. Ale představa bezejmenného hrobu na hřbitově za blázincem byla dost děsivá na to, abych podobnou prosbu vyslovila.