Dominik a Sina XVI.

Přede mnou stojí Ricky a podává mi bikiny tak, že všichni mohou vidět, že košíčky jsou vycpané.
"Dej to sem!" Vyrvu jí je z ruky, stočím je a vstrčím do batohu.
"Co je zase?" Ricky si na mě dotčeně podívá. "Nejdřív mi voláš, děláš hrozné sprasky, abych ti je přinesla. A teď si je ani neoblečeš?"
Nezdá se, že by chtěla odejít, stojí tu s rukama zkříženýma na hrudi a zvědavě na mě zírá.
Nejradši bych ji uškrtila! "Chtěla jsem jen něco na převlečení, abych tu nemusela sedět v mokrých plavkách," lžu.
Ricky vrtí nevěřícně hlavou. "To ti přece jindy nevadí. Nechápu!"
"Čau, Ricky, je moc milé tě zase vidět," řekne přesladce Katrin, "hlavně zezadu!"
Sestra vyplázne jazyk a obrátí se na odchod. "Jo, Sino, ty dvě eura, cos mi slíbila, můžeš hodit hned dneska večer do mého prasátka. A nezapomeň, nebo to řeknu mámě. Stejně je na tebe pěkně naštvaná, protože jsi jí měla odpoledne pomáhat se zavařováním."
"Jo, jo."
Když je pryč, padnu zpátky na osušku. Země, otevři se! Kdybych mohla mít jedno jediné přání, chtěla bych být na stisknutí tlačítka neviditelná. Jenže v poslední době bych byla nejspíš neviditelná pořád. Zavřu oči a čekám na první uštěpačné poznámky.
"No, Sino, člověče, tak se nám předveď v těch bikinkách s Wonderbou. Když už jsi extra poslala sestru, aby ti je přinesla.." ozve se Angie.
A Bill dodává: "Ta podprsenka vypadala zatraceně dráždivě. Dělej, Sino, chceme něco vidět."
"Drž hubu, Bille!"
Katrinin přímý způsob vyjadřování má občas něco do sebe. Koutkem oka se podívám po Dominikovi. Zdalipak tuší, že jsem Ricky poprosila, aby mi donesla bikiny jen proto, abych na něj udělala dojem? Ale zdá se, že Dominik si celého dramatu moc nevšímá, pořád je ponořený do své knihy.
Jsem skoro zklamaná. Zajímá se o mě tak málo? Bill najednou hrubě popadne můj batoh a snaží se z něj bikiny vylovit.
Vrhnu se na něj. "Okamžitě to pusť.."
Dominikova kniha letí na stranu, vyskočí, jeho ruka vyzývavě bouchne Billa do ramene. "Hele, starouši, dáme si závod v plavání o porci hranolků. Kdo je pro?"
Bill se ušklíbne. "Už si můžeš připravit peníze!"
Pustí můj batoh, vyskočí a spolu s Tomem se rozběhnou.
Dominik se ještě jednou ke mně otočí a skoro neznatelně mrkne. Dříve, než mohu zareagovat, zmizí v chumlu dětí. Katrin do mě s úšklebkem šťouchne a já s povzdechem zavřu oči.
Nebyla to náhoda.. to od něj bylo super!

----------

Tmavá bouřková mračna pokryla oblohu. Je krátce před šestou. Jako první vyskakuje Bill. "Lidi, já padám. Nejpozději za deset minut bude lít jako z konve. Zmizme."
Tom se podívá nahoru. "Máš pravdu, snad to ještě stihneme domů, aniž bychom zmokli." Také vstává a balí si osušku.
Daniela a Katrin spěšně sbírají své propriety do kabely a batohu a natahují si trička.
Já ležím na břiše, podepřený o lokty, a dál si čtu.
Všude kolem nás panuje hektický ruch. Celé koupaliště balí šaty, děti a věci a spěchá k východu. Nechci se do toho zmatku zaplést.
Večerní nálada se mi líbí, slunce ještě slabě svítí, na druhé straně se zatahuje fronta černých mračen, vypadá to, že bude doopravdy pršet. Mrknu směrem k Sině. Sedí v tureckém sedu na osušce a je ponořená do knihy.
Katrin, která je už oblečená, ji šťouchne nohou do zadku. "Dělej, za chvíli bude pršet, pospěš si, chci domů."
"Ne, má kniha je zrovna hrozně napínavá." Sina ani nevzhlédne od svazku, který má rozložený na stehnech. "Jděte napřed."
"Jak myslíš. Déšť prý dělá pěknou pleť.."
"Já vím jen jedno, a to jistě: déšť dělá mokro."
Daniela. Zase jednou hrozně chytrá.
Bill je úplně oblečený, rozkročí se a stoupne si mezi Sinu a mě a dívá se z jednoho na druhého.
"Zdá se, že naši dva čtenáři nemají naspěch."
"Jen dejte pozor, aby se z vás nestaly zmoklé myši," řekne Tom a zašklebí se na mě. "Čau, Dominiku, uvidíme se zítra."
"Jo..zítra."
Podívám se na Sinu. Už zase je ponořená do své knihy. Vypadá krásně, jak tam sedí se zkříženýma nohama. Jako by provozovala jógu.
Rozhlédnu se. Skoro všichni lidé odešli. Daleko vzadu vidím jednoho starého muže, který zřejmě také nemá naspěch. Na velké louce jsme teď sami.
Pokusím se znovu číst, písmenka se mi však bez smyslu míhají před očima. Po chvíli kouknu na Sinu a oslovím ji: "Je to napínavé?"
"Hm?" Sina vzhlédne.
"No, tvoje kniha."
"Ano."
"Jak se jmenuje?"
"Sophiin svět."
"Ach, ano od Gardnera."
Kývne. "Znáš ji?"
"Ano..četl jsem to."
"A?"
"No, myslím si, že je dobrá. Možná trošku moc filozofie.."
"Ano, také se mi zdá."
Už mě nenapadá nic chytrého, co bych mohl říct. Proto se znovu ponořím do své knihy. Přinejmenším to předstírám. Jednu a tu samou hloupou větu čtu už počtvrté. Nedokážu se soustředit. Chtěl bych s ní mluvit.
Na hlavu mi dopadne velká kapka, pak další na nohy. Podívám se vzhůru. Obloha je teď téměř černá a fouká vítr. Citelně se ochladilo.
Sina natáhne ruku, aby otestovala déšť. Začíná pršet hustěji. "Myslím, že teď doopravdy musíme..."
Vstane, knihu vstrčí do batohu, přes plavky si rychle natáhne tričko a všechny své věci nahází do batohu.
"Vypadá to tak." I já si spěšně balím osušku a dávám ji do batohu.
A pak, skutečně během sekundy, se spustí takový liják, jako by se nebe protrhlo.
"Pojď! Pod strom, honem!" Popadnu Sinu za ruku a utíkáme k nejbližšímu velkému stromu. Je to obrovský kaštan. Poskytne nám prozatímní ochranu. Od spásné střechy budovy koupaliště je vzdálený asi padesát metrů. Ale teď nemá smysl běžet dál, při té průtrži mračen bychom byli po deseti metrech promoklí až na kůži. Opřu se o mohutný kmen, Sina si stoupne vedle mě.
"Ei, ei, ei.." Prudce oddychuje po běhu. "Tak úkrutně už dlouho necedilo."
"No jo, lije jako z konve," řeknu, opět dokonale originálně. Vyndám z batohu oblečení a rychle si natáhnu džíny a svetr.
I Sina si vyndá své věci. Za chvíli už vedle mě stojí v zavinovací sukni a tričku. Podívá se na nebe.
"Nezdá se, že by to chtělo přestat."
"Ne, nevypadá to. Pojď, sedneme si." Svezu se po kmeni a rychle ohmatávám zem. "Ano, je tu sucho." Sina se posadí vedle mě a tře si holé paže.
"Je ti zima, viď?"
"Ano, trošku," řekne.
"Nemáš s sebou svetr?"
"Ne, když jsem odjížděla, bylo hrozné vedro, takže mě to nenapadlo."
"Ukaž, dám ti svůj pulovr." Rychle si ho stáhnu přes hlavu.
"Ne, to není nutné."
"Ale je. Vidím, že zmrzneš." Položím jí ho na ramena.
"Díky. Jsi milý."
"Hm."
"A ty?" zeptá se. "Copak ti není zima?"
"Néé."
"Ale na rukou máš husí kůži."
"Ano?" řeknu a podívám se na panže. "Fakt.."
Ale mně doopravdy není zima. Kdyby tušila, co vím o husí kůži...
Chvíli oba mlčíme. Naše stehna se dotýkají. Je fajn jen tak vedle ní sedět.
Podívám se na ni. I ona ke mně otočí hlavu. Je slyšet jen šumění deště. Tak rád bych ji teď políbil. Ale netroufám si.
Co když to vůbec nechce? A prostě se pak odvrátí nebo se zeptá, co si vlastně myslím?
Sáhne si na vlasy. "Proč se na mě díváš? Mám něco s vlasy?"
"Ano. Něco tam máš. Smím ti to sundat?"
"Ano.."
Zajedu jí do vlasů, obličejem se přiblížím k jejímu, abych na to lépe viděl. Ona se mi dívá upřeně do očí, dvě sekundy čekám, a když se pořád neodvrací, troufnu si.
Přitisknu jí rty na pusu a zavřu oči. Ano! Neodtahuje se! Líbám ji. A ona líbá mě!