Já anděl 60

„Co tady děláš?“
Škubla sebou a pohlédla na Uriela jako dítě lapené při nepleše.
„Promiň. Jen se mi to místo vážně líbilo. Nebyla jsem tu nikdy před tím, než jsem tě tu našla.“
„Aha. Tím se dostáváme k tomu, nad čím jsem celkem dlouho uvažoval. Jak jsi mě tu vlastně našla? Pokoušel jsem se být neviditelný.“
Amithiel chvíli přemýšlela, jak nezmínit zásah Nejvyššího a přesto nelhat. A pak přišla na kulišácký způsob.
„Sledovala jsem modrého motýla.“ Řekla prostě a usmála se.
Uriel na to neřekl nic. Jen pozdvihl obočí a dál to nekomentoval. Myslel si o tom své. Ach ano. O jisté spolupráci s Nejvyšším v nejmenším nepochyboval.
„Jasně. Těch je tu plno. Dobrá. Nebudu tě rušit v rozjímání.“
„Posečkej.“ Stihla ještě vykřiknout, než Uriel zmizel. V příštím okamžiku by to byl udělal.
„Pokud by ti to nevadilo, zůstaň tu se mnou. Nepřišla jsem plakat. Jen přemýšlet a společnosti se nebráním.“
„Velmi rád.“
Posunula se u stromu tak, aby se Uriel mohl opřít také. Kmen byl široký dost pro oba.
„Je tu krásně.“ Podotkla jen aby řeč nestála. Vlastně dost dobře nevěděla, proč chtěla, aby si přisedl k ní. Ale když sem na to místo šla, ve skrytu duše doufala, že ho tu najde a byla i trošku zklamaná, když tu nebyl.
Takže v okamžiku, kdy za sebou uslyšela jeho hlas, cítila se jako přistižená při činu. Zřejmě to bude tou poslední rozpravou, co spolu měli právě na tomto místě. Šokoval ji svým vyznáním, které bylo tak upřímné a jednoznačné, že to vůbec nečekala. Né od něho. A potom přišel sám od sebe Jerome s omluvou a Amithiel si v tu chvíli uvědomila, co myslel Uriel svými slovy, když říkal, že pokud se Jerome dokáže kát, pak on, velký archanděl taky.
„Myslím, že je to nejpěknější místo v celém údolí a obvykle tu bývá velký klid. Jak je to hluboko v lese, tak sem nikdo moc nezavítá. Je to daleko od všech. Mívám tu soukromí a na přemýšlení všechen čas světa.“
„Neboj se, nebudu ti to tu brát. Jen jsem se sem chtěla ještě jednou podívat.“ Bránila se hned pro jistotu.
„Nemám na toto místo vlastnické právo, Amithiel. Je každé jednotlivé duše, která do tohoto údolí zavítá. Tedy i tvé. Rád se o něj s tebou podělím. Dokonce mi bude ctí, pokud se tu občas potkáme.“
„Tak to jsem ráda. Doufala jsem, že se nebudeš zlobit. Ehm Urieli, mohu mít několik otázek?“
Usmál se. Věděl přesně kam míří a snad kvůli zralosti jeho věku mu to vlastně vůbec nevadilo. Byl rád za to, že jí vyjevil své city a i díky Nejvyššímu o nich dokázal i mluvit.
„Ptej se. Ale vyhrazuji si právo nemuset odpovídat.“
„Nebyl jsi náhodou na Zemi za života právník?“ zasmála se Amithiel a kupodivu to trochu povolilo ledy mezi nimi.
„To je tvá první otázka? Přiznám se, že jsem čekal něco víc na tělo. Ale ne, nebyl jsem právníkem.“
„Teď mě tak napadá, že toho o tobě vůbec vím hrozně málo. Kolik jsi prožil životů, než jsi se stal archandělem?“
„Hodně. Byl jsem dlouho neucelená duše a musel jsem si toho spoustu projít, než jsem mohl vstoupit na Nebesa a stát se andělem.“
„Vybavuješ si nějaký?“
„Většinu. Ale nejvíc pochopitelně ten poslední.“
„Kým jsi byl?“
„Otrokem.“
„To jako fakt?“
„No ano. Bylo to ještě před narozením Krista. Vlastně docela dlouho před tím. Nevzpomínám na to moc rád.“
„Tak to docela chápu. Je něco, co tě zajímá z větší současnosti?“
„Máš na mysli kupříkladu knihy?“
„No třeba.“
„Nemám čas je číst. Ale kdybych ho měl, pak by to dozajista byly knihy. Vlastně co si tak vzpomínám, tak ve svém posledním životě jsem neuměl číst. Ale když jsem se dostal sem, dokázal jsem úplně vše. Líbí se mi ta lidská fantazie. Má nekonečně mnoho podob, tvarů a existuje mimo čas a prostor. Dokonce i mimo svět, který znají. To mě prostě nepřestane udivovat.“
„A jaké autory máš rád?“
„To co je dneska už klasika. Remarque, Hamingway, Scott.“
„Zajímají tě tedy válečné romány?“
„Kupodivu ano. I když jsem proti násilí.“
„Proč myslíš, že Nejvyšší dopouští války?“
„Protože na lidi musí být přísnost. Dokud nebudou dostatečně vyspělí na to, aby zjistili, že to jde i bez válek, budou se muset mezi sebou mlátit. Nejvyšší jim dal svobodnou vůli, což je patrně nejošemetnější dar, který jim mohl věnovat. Ovšem ti hloupí a špatní s ním naloží zle, ale jelikož všechno je vyvážené, pak i ti hloupí a špatní jsou potrestání v Pekle. Nemyslím, že by se to Nejvyššímu takto nějak zvlášť líbilo, ale lidé se jinak než bolestí prakticky neučí. Takže mu nezbývá než to trpět.“
„Vidíš. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Myslela jsem si, že tím Nejvyšší lidi trestá.“
„Nejvyšší je ztělesněním dobra. Nikdy by takto lidi netrestal.“
„Jaký vlastně máš s Nejvyšším vztah?“
„Tak bych řekl, že jako všichni ostatní. Je mi otcem, přítelem, rádcem a učitelem. Někdy bych ho rád obejmul a přijde mi, že i kdybych mu děkoval věky, nikdy to nebude dost.“
„Mívám ten samý pocit.“
Na chvíli se odmlčeli, ale ani jednomu to nevadilo.
„Žádné další otázky?“
„Rozmýšlím. Abych se tě nedotkla nebo tě neurazila. Jsou věci, na které mi nepřísluší se ptát.“
„Nevšiml jsem si, že by tě to kdy dřív zastavilo.“
Na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Byl upřímně rád, že tu s ní mohl sedět. Dobře věděl, že takhle blízko k sobě obvykle nikoho nepouští a spíše se uzavírá do sebe. Nemohl se jí moc divit. Po tom, co jí Jerome udělal, nikomu příliš nevěřila snad s výjimkou Nejvyššího. Ale tak to bylo i pochopitelné. A teď tu tak seděl vedle ní a pozoroval, že má její aura daleko světlejší barvu než když ji viděl naposledy. Vlastně začala mírně blankytnět, což bylo neklamné znamení toho, že se její duše konečně začíná uzdravovat.
„Nikdy dřív jsi mi také netvrdil, že mě miluješ.“
„Neříkám to na potkání.“
„A myslel jsi to vážně?“
„Naprosto.“
„Proč?“
„Proč jsem to myslel vážně?“
„Né. Proč mě miluješ? Víš já to nechápu. Myslela jsem si, že když mě nechce Jerome, že je na mně asi něco špatně.“
„Kdybych neměl jen astrální tělo a měl lidské srdce, nejspíš by právě puklo smutkem. Když jsi vstoupila na Nebe, tvoje aura mě praštila do očí jako žádná jiná před tím. Jsi půvabná, jsi étericky křehká, jsi divoká a přesto dokonale pevná. Jsi osobnost, kterou dokážu uznávat a ctít.“
„Jak si jen tohle o mně můžeš myslet, když jsem plánovala všechny ty informace proti Jeromovi využít. Nejsem tak skvělá, za jakou mě pokládáš.“
„A já jsem zase něco přes 6 století neuznal vlastního syna. Každý děláme chyby. Důležité je se z nich poučit a pokud to jde, snažit se je napravit. V mém případě už to nejde. Ty jsi naopak svým chybám předešla.“
„Jen díky zásahu Nejvyššího.“
„To v mém případě také. Což je také důvod, proč chápu, že mě vedle sebe nikdy nebudeš chtít.“
„Právě vedle mě sedíš.“ Namítla mírně.
„Já nemyslím tady, já myslím …“
„Já vím, co myslíš. Ráda bych, abys přijal mou omluvu za to, jak špatně jsem o tobě smýšlela.“
„Vzhledem k situaci to bylo pochopitelné. Nezlobím se na tebe.“
„To jsem vážně ráda.“
Možná se Urielovi na malý okamžik zdálo, že by Amithiel nemusela být úplně proti tomu s ním trávit semtam nějaký čas. Úplně uvolněně se usmál. Třeba měl Nejvyšší pravdu i v tom, že bude jednou nesmírně šťastný. Minimálně už teď věděl, co by tomu mohlo docela hodně přispět.