Cena lásky 26.

„Cože jste...?!“

Maxmilián mluvil tiše, ale podle způsobu, jímž odsekával slova, jsem věděla, že výbuch se blíží.
„Vzala jsem si Stormyho na projížďku.“
Snažila jsem se mu dívat do očí a tvářit se, že projížďka na jeho hřebci je přece tou nejpřirozenější věcí na světě. On si to zjevně nemyslel. Naklonil se nade mě a sevřel opěrky mého křesla, až mu zbělely klouby.
„Ještě jednou na toho koně sáhnete a budu vám muset připomenout, kde jsou vaše meze, drahá.“

Bylo zřejmé, že soucitu se dnes nedočkám. Můj choť se vlastně ani nezeptal, co se mi přesně stalo nebo jestli mě něco bolí. Zuřil.

„Nečekal jsem, že byste za mé nepřítomnosti podnikala něco rozumného, ale takovou pitomost bych nečekal ani z vaší hlavy. Mohla jste toho koně zmrzačit!“
Dokázala jsem se mu podívat do očí.
„Mohla jsem také zmrzačit sebe, není-liž pravda...“
Odfrkl si tak, že už ani nemusel nic dodávat. Ve srovnání s hřebcem jsem byla bezvýznamná. Jako vzdálená ozvěna mi před očima prolétly ty krásné chvíle, kdy jsme se Stormym hnali krajinou v naprosté shodě, oba dychtící po dobrodružství...

„Jestli tady chcete skučet, najděte si jiného posluchače,“ syknul Max a poodešel, aby si nalil víno. „Ví bůh, že po těch týdnech mezi žabožrouty jsem se nemohl dočkat, až budu zase v Anglii. Vy jste mi ale tu radost dokonale zkazila.“ Po těch láskyplných slovech do sebe obrátil sklenku a bez pozdravu vyšel z mého pokoje. Tak to bychom měli, pomyslela jsem si. Vítej zpět do reality, Sophie Monthermerová...

K mému překvapení – nebo spíš k mé úlevě, abych byla zcela přesná – manžel ještě téhož večera odjel do Londýna. Přišel čas zpravit Jejich Veličenstva o výsledku cesty do Paříže. Pokud snad původně uvažoval o tom, že bych ho doprovodila, má donebevolající drzost stran Stormyho jej rozčílila natolik, že se o ničem podobném ani nezmínil. Odjížděl viditelně rozrušený a já ho do značné míry i chápala. Nastala chvíle, na kterou tak dlouho čekal, a od níž si tolik sliboval.

Zastavil se u mě před odjezdem jen krátce.
„Navštívil vás za tu dobu někdo ode dvora?“ štěkl hned ve dveřích.
„Jistě,“ odpověděla jsem a se škodolibou přesností jsem vyjmenovala všechny lidi, kteří ho rozhodně nezajímali. „... a abych nezapomněla, jednu noc zde strávil i lord Thurlow,“ dodala jsem nevinně.
Maxmilián přestal přecházet po místnosti a konečně se na mě podíval se zájmem.
„Vida,“ zamumlal si pro sebe. „Tak starý Thurlow se nakonec odhodlal... Odjížděl doufám naprosto spokojen?“
Usmála se při vzpomínce na Jeho lordstvo, rozhánějící žlučníkový záchvat hořkým čajem.
„Myslím, že baron Thurlow bude na Monthermer často vzpomínat,“ odpověděla jsem zcela podle pravdy..
Můj muž si tu odpověď ovšem vyložil po svém a zatvářil se nadmíru spokojeně.
„Výborně,“ zamnul si ruce, „zdá se, že věci se daly do pohybu.“
S těmi slovy mi zmizel očí. Bez pozdravu, jak jinak...

Následujících čtyřiadvacet hodin uteklo jako nic. A jako by se někdo tam nahoře slitoval, zdály se mi aspoň sladké sny. Ze tmy svého pokoje jsem vyklouzla zpět do prosluněné zahrady v Cavinghamu. I ve spánku jsem cítila trávu, lehký větřík ve vlasech a všude kolem nezaměnitelnou vůni Williamova řezaného tabáku.

„Víc doprava!“ volala jsem a smála se zároveň. „Říkám doprava!“
Znovu jsem byla v Covinghamu, seděla jsem v kolečkovém křesle, které se William pod mým velením snažil udržet na pěšině. Další z bláznivých nápadů, jimiž jsme si krátili čas. Ron štěkal jako smyslů zbavený a nevěděl, jestli má dřív skákat po mně nebo raději nosit klacky, které mu házel Joseph. Držela jsem ruku na bolavých žebrech a snažila se zastavit smích. Ta atmosféra byla nakažlivá.
Joe v zápalu hry nakonec zapomněl i na způsoby a odstrčil Williama od mého křesla: „Pusť mě k tomu, nebo ji ještě vysypeš...“
Vzápětí zrudl, protože si uvědomil, že není někde na poli se sousedovic klukem, a snažil se vykoktat nějakou omluvu. Já si vychutnávala pohled na Williama, který se bouřlivě rozchechtal a s podivuhodnou přesností uštědřil Josephovi přátelský štulec.

Nemohla jsem si nevšimnout tety Violett. Přihlížela té scéně se zvláštním výrazem, ale sotva zpozorovala, že se na ni dívám, prudce zamrkala a odvrátila hlavu. Nakonec ale přece jen přišla a beze slova roztlačila mé křeslo po pěšině.

„Neumíš si představit, jak je těžké dívat se na smutek vlastního dítěte,“ řekla po pár krocích tiše. „Takhle se můj hoch nesmál celá léta. Už jsem nevěřila, že se toho ještě kdy dočkám.“
Ráda bych se k ní otočila, ale při mých zraněních to nešlo. Dokázala jsem jen zvednout ruku a ona ji pevně stiskla. „Bůh ti žehnej, Sophie.“

V tu chvíli William popadl malého drzouna kolem pasu a zvedl ho. Stačil mu jen okamžik a zaskřípění písku pod koly mého křesla, a zamířil přímo k nám. Zmítajícího se Josepha nesl pod paždí jako nějaké štěně a vzápětí mi ho složil u nohou.
„Tohle tě snad naučí způsobům, mladý muži,“ škádlil chlapce zrudlého hanbou.
„Tak dobře, nechte mě být!“ supěl Joe. „Slyšíte? Vzdávám se!“ křikl na svého věznitele.

William povolil stisk a konečně mu dovolil vstát. Páska mu během zápolení s Josephem už dávno sklouzla z očí, a když teď v podřepu zaklonil se smíchem hlavu, na okamžik to vypadalo, že se dívá přímo na mě.

„Možná by sis měl příště vzít příklad tady ze Sophie,“ řekl a já si smutně uvědomila, že ten pohled upřený na mou tvář byl jen chvilkovou iluzí. „Určitě ti potvrdí, že jsem před lety zkoušel všechno možné i nemožné, abych ji aspoň jednou donutil přiznat, že se vzdává. Nikdy jsem se nedočkal...“

„Vlastně jsi mě kvůli tomu jednou málem utopil,“ oplatila jsem Williamovi jeho škádlení. „Jenže čím víc jsi se snažil mě pokořit, tím větší chuť jsem měla ti vzdorovat.“
„A já tě tím víc miloval.“
Uhnula jsem očima. Vlastně jsem to možná věděla už tehdy. Možná jsem se tak moc nechtěla vzdát, až jsem přestala vnímat všechno ostatní. Tak moc jsem se nechtěla vzdát Williamovi, že jsem se pak bez boje vzdala Monthermerovi.

Jediná chyba, jenže podstatná...
Nevyslovila jsem ta slova nahlas, ale William je i tak slyšel. Napřáhl ruku tam, kde mě tušil, a počkal, až do ní vložím svou. Zlehka mi políbil dlaň.
„Teď už na tom nezáleží.“
Jakkoli to znělo nepochopitelně, byla to pravda.