Coffee Girl - /Sandy/ - II.

„To bylo od tebe hnusný.“zaskučela jsem zničeně, jakmile jsem se po „příjemném“ probuzení vyhrabala z postele. Ještě se slepenýma očima jsem se loudala do sluncem ozářeného obýváku, kde jsem očekávala matčinu přítomnost.

„Nevím o čem mluvíš.“zazívala a pomalinku se zvedla do sedu.

„Ale jo.“nevěřila jsem. „Co ty tři budíky, co jsi mi nastavila včera, když jsem seděla v kavárně a ty jsi zmizela, jako že se jdeš jen na něco podívat, na něco, co jsem samozřejmě nemohla vědět, protože si mi to nechtěla říct a místo toho si mi je propašovala do pokoje aby sis ze mě vystřelila. Myslela jsem si, že mi něco takového uděláš, ale byla jsem tak unavená, že jsem to nechala být a teď toho lituji a tebe nesnáším.“podala jsem ji zdlouhavý výklad jedním dechem a zkřížila naštvaně ruce na prsou.

„Máš mě prokouklou.“vzdala se a znaveně se protáhla.

„Já vím.“prohlásila jsem spokojeně. „Proč si spala v obýváku?“uvědomila jsem si.

„Dívala jsem se na televizi.“pípla tiše.

„Cože si?“podivila jsem se.

„Dívala na televizi.“zopakovala, teď už o něco hlasitěji.

„Jo já tě slyšela, ale to pořád neznamená, že musíš přespávat v obýváku.“zamračila jsem se nechápavě.

„Tak jo, nemáš mě zas tak dobře prokouklou.“opravila se. „Copak ty nevíš, že jsem líný člověk, a že když se jednou posadím, není jisté, jestli se za ten den ještě vůbec zvednu?“vysvětlila mi důležitě.

„Ach tak. Na co si se dívala?“zeptala jsem se podezíravě.

„Mami?“pobídla jsem ji znovu, protože mlčela a zarývala potutelný úsměv do podlahy.

„Na Pomádu.“přiznala.

„A pročpak?“nenechala jsem se odbýt.

„Tak fajn, řeknu ti to.“usmála se nadšeně. „Viděla jsem kluka, co vypadá jako Danny.“zajásala.

„Myslíš John Travolta?“popíchla jsem ji.

„Danny.“opravila mě důrazně.

„Dobře.“vzdychla jsem. „A kde si ho viděla?“zeptala jsem se unaveně.

„U nás v kavárně normálně.“vyhrkla. „Osud ho přivál do mé kavárny.“vydechla zasněně.

„Mami, takových, co vypadali jako Danny bylo.“zpražila jsem ji v zárodku, než mi začne popisovat, jak „Danny“ vypadal a kde seděl a co pil a kdesi cosi.

„A tenhle opravdu vypadal jako on.“snažila se dál. „A musím ti říct, že by jste se k sobě náramně hodili, jen tak mimochodem.“dodala se spokojeným úsměvem.

„No jistěže.“souhlasila jsem ironicky. „Jen tak mimochodem, musím do školy, takže mě omluv.“vymluvila jsem se. „Proto si mi taky nastavovala ty budíky že?“dodala jsem a zamířila do koupelny. „A dala bych si kafe maminko, kdyby to šlo.“zavolala jsem přes dveře.

„Ty máš teď na nějaký čas s kafem útrum holčičko.“šokovala mě.

„Proč?“zahuhlala jsem s pusou plnou pasty.

„Copak se ti nevybavuje včerejšek? Jsi na kafi závislá.“šokovala mě podruhé. Prudce jsem vyplivla obsah pusy do umyvadla.

„Že to říkáš zrovna ty, ty milovnice Pomády.“zavrčela jsem dost hlasitě, aby to slyšela. Rozrazila jsem dveře od koupelny a zamířila zpátky do obýváku rovnou k televizi.

„Pokud já nebudu mít kafe, tak ty se rozluč s Pomádou.“usmála jsem se. Sbalila jsem dvd a ze skříně jsem vytáhla i druhou kopii spolu ještě se starou, dobrou VHSkou. Nepřekvapilo mě, že se máma stále spokojeně usmívá, proto jsem se svými kořistmi zamířila do její ložnice, odkud jsem vzala i další dvě kopie, které si schovávala pro tuto příležitost.

Aby jste rozuměli, tohle to opatření, jako že ona mi zatrhne kafe a já ji zase Pomádu se u nás dělo alespoň jednou za dva měsíce.

„Ne, tu zpod postele ne.“zaskučela. „Ty si necita.“zamračila se, jakmile mě spatřila se všemi kazetami v náručí. „Pořád jsem ale na tom lépe.“pokrčila rameny. „Zatímco já jsem včera viděla Pomádu dvakrát….“

„Dvakrát?“vyjekla jsem.

„Jo. A nepřerušuj mě.“zamračila se. „Zatímco já jsem včera viděla Pomádu dvakrát, takže ji mám uloženou tady.“zaklepala si na čelo. „Tak ty si na tom s kofeinem o dost hůře. Včerejších pět hrnků z tvého těla už dávno vyprchalo.“ušklíbla se.

„Uvidíme, jak budeš mluvit za týden.“zamračila jsem se nad jejími slovy.

„Uvidíme, jak budeš mluvit za hodinu.“oplatila mi a s úsměvem se zavřela v ložnici. Naštvaně jsem zavrčela a zavřela se v mém pokoji.





Nakonec jsem usoudila, že brzké probuzení má něco do sebe, díky tomu jsem si totiž stihla cestou do školy koupit ledovou kávu v Macdonaldu, která se sice v množství a kvalitě kofeinu nedá vůbec rovnat s mamčinou, ale ranní dávku jsem tak měla z krku.

Ve škole to stálo za houby. S holkama se nedalo rozumě bavit, (ne že by se někdy dalo), jelikož se neustále bavily o nějakým novým „úžasným“ klukovi, který právě nastoupil do 4.A, takže jsem strávila většinu přestávek nad starým, dobrým Lakomcem.

Toho kluka jsem neměla v lásce už zpočátku jejich diskuze. Podle nich to byl úžasný, božský, talentovaný, sportovně nadaný, krásný, vtipný, skvěle líbající borec. Fakt netuším jak na to poslední přišli. Podle mě to byl naopak namachrovaný floutek.

Při obědě jsem si konečně mohla ten jejich „objev“ prohlédnout. Byl vysoký, oproti mě teda docela dost. Měl černé delší vlasy, rošťácky prostříhané a pokud jsem si mohla na dálku troufnout tipnout, tak měl zelené oči.

Už jenom to, že se tahal s Tomášovou partou bylo zavádějící k tomu, že pravdu jsem měla já. I když podle jeho chování k neznámým lidem a milého výrazu ve tváři jsem se upřímně divila, proč si vybral zrovna partu vygumovaného Tomáše, který se dnes tvářil jak kyselý citron (ne že jindy by to bylo lepší).

Snad v jednom měli holky pravdu, musel být sportovně nadaný. Vypovídalo o tom jeho svalnaté, vypracované tělo.

„Oh, Sandy.“vykřikl Tomáš přes celou jídelnu, když jsem kolem nich procházela. Sklopila jsem zrak ke knížce a Tomáše jak se patří ignorovala. „Jenom tobě patří srdce mé. Tvůj Danny.“zaskřehotal dramaticky. Nevšímavě jsem opustila jídelnu. Tomášova ignorantská parta se rozrostla o jednoho člena…