Cena odvahy - IX. kapitola

Ještě k poznámkám o Jeremyho „přehnaném přemýšlení“ – opravdu jsem o tom dost uvažovala a uznávám, že se Vám to opravdu oprávněně může zdát přes míru.
Nicméně jak jsem pochopila, tak ho někteří berete jako „barbara“ :) což není tak úplně pravda. Jeremy se možná chová jako „barbar“ ovšem uvnitř k němu má velmi daleko. Právě naopak – jeho chování se dá docela dobře pochopit, což ovšem mohu říct jedině já, jelikož jaksi vidím „za roh“, kam zatím Vy ne. Ale všeho do času ;)
Budu se snažit ty své x jeho myšlenky krotit, ovšem pro popis jeho postavy se mi do dvou předchozích dílů zdálo opravdu nutné dát jeho myšlenek více. Samozřejmě ale chápu, že na to každý může mít jiný názor a jsem ráda, že jste to skousli a že mi upřímně napíšete, co si o tom myslíte a jak to na Vás působí :)
Takže děkuji a těším se na případné další „výtky“ ;)




















Pár vteřin zůstala jako zkamenělá, než si uvědomila, že by měla co nejdříve zmizet.

Otočila se zpátky a nejrychlejším krokem, jakým kvůli bolesti hlavy i zbytku těla, především nohy, dokázala, se namáhavě rozešla ke schodišti.

V hlavě pořád viděla Jeremyho rozzuřenou tvář a stále dokola se jí v duchu opakovalo, co řekl.

Připadala si zmatenější čím dál víc. Nedokázala pochopit, co to mělo znamenat, jak by si měla vyložit jeho chování, to, co říkal a jak se na ni díval.

Kdyby ho neznala a neměla by v tak živé paměti jeho předchozí chování – kdyby to byl úplně někdo cizí, koho viděla poprvé v životě, tak by si byla řekla, že na ni byl rozzlobený proto, že o ni měl strach, jelikož se jí v noci na chodbách opravdu něco mohlo stát.

Jenže… to byl přece nesmysl. Jemu tak určitě záleželo na jejím bezpečí!
Jak si v mysli neustále převíjela to, co se stalo, téměř nevnímala své okolí a tak, když stoupla na první schod, trhla sebou jakoby do ní uhodilo.

Ze spodu, směrem k ní, šel muž – strážný.

Byl vysoký, měl rozcuchané tmavé vlasy a vousy. Jeho oči byly hnědé, téměř schované za hustým obočím a tvář mu zbrázdilo několik jizev, jež dávaly jeho vzezření poněkud divoký výraz.

Podle toho, jak se na ni díval, si jí všiml o mnoho dřív, než Cara jeho. V obličeji se mu nyní roztahoval vítězoslavný úsměv.

Vzápětí nato řekl: „Snad jsi nezabloudila?“

Cara si podle jeho hlasu uvědomila, že to není Robert, ale že narazila na zcela jiného muže.

Bezděčně udělala dva kroky zpátky, ačkoli jí bylo jasné, že to nemá ani tu nejmenší cenu a že teď už ji zřejmě nezachrání nikdo a nic.

Jenže dřív, než k ní muž s dychtivým výrazem stačil přistoupit ještě blíž, uslyšela za sebou kroky.

Její srdce se rozbušilo kousíčkem naděje, jelikož ji napadlo, že to snad bude Jeremy.

Ačkoliv nechápala jeho chování a byla rozčilená z toho, jak s ní jednal, musela si přiznat, že by ho právě viděla skutečně ráda.

Rychle se otočila a oči se jí vytřeštily, neboť ten, kdo byl za ní, vůbec nebyl Jeremy, ale další strážný.

Obrátila se zpátky k prvnímu neznámému a nevěděla, na koho se dívat dřív a od koho čekat útok jako od prvního.

„Podívej, Roberte,“ zasmál se muž, který právě vyšel nahoru a stál teď od Cary jen pár stop daleko.

„Tomu se říká noční úlovek… Trochu se pobavíme,“ řekl a přistoupil k dívce blíž.

Caře došlo, že druhý muž je ten, který se s ní chtěl ‚pobavit‘ před chvílí a před nímž ji Jeremy zachránil.

Kdyby nebyla ztuhlá úzkostí, hystericky by se zasmála sama sobě, protože si neuměla představit horší situaci než tu, v níž se právě ocitla.

Pohlédla zpátky na Roberta a ke svému nemalému údivu shledala, že se vůbec netváří tak nadšeně jako jeho druh.

„Neblázni, Gile,“ syknul na něj a přistoupil až ke Caře.

Dívka mezi nimi stála jako zkameněla a zoufale přemýšlela, co by měla dělat.

„Jeremy ji pro něco poslal, takže na to rychle zapomeň,“ řekl mu šeptem Robert a tvářil se naprosto nesmlouvavě.

Gil se naproti tomu zatvářil rozmrzele a zaskřípal zuby.

„Ten mi může být ukradený,“ syknul a natáhl ke Caře ruku.

Ta sebou trhla, až narazila na Robertovu hruď, takže už neměla kam couvat.
Gil ji chytil za bradu a natočil si její tvář k sobě. Očima přeletěl po jejích modřinách a nespouštěl z ní zrak.

Robert pak ovšem popadnul Caru za obě paže, až dívka sykla bolestí, jelikož ji sáhnul na paži v místě, kde měla ránu, a odstrčil ji kousek od sebe.

Přistoupil ke Gilovi blíž a upřeně se na něj zahleděl.

Cara přelétala očima z jednoho na druhého a netušila, co si o tom myslet.

„Ty jsi asi vážně zešílel, ne?“ vyjel na něj Robert.

Byl o dost mladší než Gil, jeho vlasy byly světle hnědé a dosahovaly mu do poloviny obličeje. Tvář měl trochu zarostlou vousy, díky nimž vypadal starší, než doopravdy byl.

Na sobě měl bílou košili a tmavý kabátec ze silnější látky, hnědé kalhoty i boty.

„Nevíš, co je za neuposlechnutí rozkazu?“ dorážel na něj dál.

„Rozkazy beru jen od Marcuse a ne od toho…“ nedořekl však, neboť ho Robert chytil za paži a trhnul s ním.

„Kdyby tě slyšel právě Marcus, tak tě za tyhle řeči nechá zmrskat!“ odvětil Robert rázně.

„Kdyby Marcus bratra dávno neztratil, tak by…“

„Zmlkni!“ křiknul na něj Robert. „Zahráváš si s ohněm!“

Oba se chvíli probodávali pohledy, než Robert vydechnul a otočil se ke Caře, která je sledovala s rozšířenýma očima, jinak však s nic neříkajícím výrazem.

Srdce jí sice ještě pořád bušilo úzkostí, ale v hlavě se jí díky tomuto vyslechnutému rozhovoru rozvířilo množství myšlenek.

„Běž už, ať nečeká,“ kývnul na ni hlavou Robert.

„Tak moment,“ pousmál se Gil a prohlédl si Caru znovu. „Chceš ji nechat jen tak jít?“

„Ne,“ protočil oči Robert. „Chci ji nechat jít pro to, pro co ji poslal.“

Gil se nepěkně pousmál a přistoupil ke Caře.

„Chudinko, ten tě zřídil, co?“ nasadil ‚lítostivý‘ výraz a pohlížel přitom na její potlučenou tvář.

„Tak pro copak tě poslal? Hm?“ zeptal se a zdvihl obočí.

Cara horečně přemýšlela, co říct, jelikož jí bylo jasné, že tenhle ji jen tak jít nenechá.

Před očima znovu viděla Jeremyho tvář a jako blesk jí přitom projela myslí vzpomínka na to, jak si ho prohlížela.

„Pro… košili,“ řekla nakonec. „Poslal mě pro košili.“

Dívala se přitom Gilovi do očí a mohla si v nich snadno přečíst, jak moc rád by z ní tu její strhnul.

„Skvělé,“ kývnul hlavou. „Doprovodíme tě, abys nezabloudila.“

Pak chytnul Caru za paži a postrčil ji ke schodům.

Dívka po nich začala prkenně scházet a téměř cítila mužův dech v zádech.

Kapka naděje, která ji ještě před vteřinou hřála, se nyní rozplynula a zbyl po ní pouhý pocit zoufalství.

„Co to děláš?“ uslyšela za sebou Robertův hlas, jelikož se rozešel za ní a Gilem.

„Jistím si zábavu na noc,“ odvětil muž s úsměvem. „Až mu donese tu košili, tak už ji přece nebude potřebovat, ne?“

Robert na to nic neřekl a Caře se rozbušilo srdce ještě silněji.

Tentokrát už neunikne – napadlo ji v duchu.

Ty tři dny, kdy se snažila nepodlehnout a nenechat se zneuctít, vyjdou v niveč. A to jen proto, že nedokázala vydržet v tom pokoji a v posteli s tím mužem, který ji jako jediný ze všech řekl, že jí neublíží - aspoň ne tehdy.

Hlava se jí při tom pomyšlení zatočila a tělem jí proběhlo zděšení, když si představila, co bude za pár minut následovat.

Po celém hradě panoval až nepřirozený klid, který ji začínal děsit.

Dřív, než by bývala chtěla, došli do prádelny.

Gil ji postrčil k jedné z polic s prádlem.

Cara pohlédla před sebe a posléze natáhla lehce se chvějící ruku k úhledně vyskládanému komínku s košilemi a jednu z nich vzala.

Uvědomila si, že kdyby se sehnula k zemi, pod poslední z polic, a natáhla by ruku, dostala by se k dýce.

Na jednu kratičkou vteřinu zvažovala svou šanci, ale pak to zavrhla.

Věděla a cítila, že teď nemá sílu. Navíc by tak přišla o jedinou zbraň.

Poslední naděje, která jí právě bleskla myslí, byla ta, že aspoň… třeba bude naživu, až s ní skončí – že jí nechá alespoň život.

Hlava ji bolela, točila se jí a byla tak potlučená, že ji začínal bolet pomalu každý krok a hlubší nádech.

Pevně zavřela oči, jelikož se chtěla odpoutat od představy svobody, kterou by jí dýka jinak mohla přinést a otočila se od police.

Gil ji poté vzal opět za paži a postrčil ji ke dveřím.

Vedl ji cestou zpátky k Jeremyho pokoji.

Cara raději ani nepřemýšlela, co řekne, až ji zase uvidí přede dveřmi a navíc s košilí, pro kterou ji neposlal a ještě navíc v tak ‚dobré‘ náladě v níž byl, když ho viděla před chvílí.

Třeba se jí jen vysměje, práskne dveřmi a nebo se k těm dvěma přidá, běželo jí hlavou jako v transu.

Po tváři jí skanula jedna jediná slza a bylo jí jasné, že bude jen jednou z mnoha dalších.

Cítila, že má rty vysušené od žízně a na několika místech popraskané.
Právě nyní to však byl zcela zanedbatelný pocit, který jí smysly poskytly.

Šla s hlavou sklopenou k zemi, jako kdyby šla na popraviště a na bolest, kterou jí přinášel pohyb, jakoby zapomněla a to, že jde, vnímala pouze očima.

Ve vzpomínkách se na okamžik vrátila k nedávné době, kdy ležela připoutaná k Jeremyho posteli a v hlavě slyšela jeho hlas, jak jí říkal, že to nebude možná tak strašné, jak si myslí. Teď naopak tušila, že to bude ještě horší, než si dokáže představit.

A jedna zvrácená myšlenka jí nadhodila, že by byla raději po vůli Jeremymu, než tomu, komu bude muset být dnes.

Jako ve snu zaslechla zaklepání na dřevo. Po chvilce si uvědomila, že to byla Gilova ruka, která zabušila na Jeremyho dveře.

Najednou jí všechno začínalo připadat poněkud neskutečné. Měla pocit, že se na zem pod svýma nohama dívá jako někdo jiný, a v kratičké chvilce jasného rozumu si uvědomila, jako by se její mysl někam stahovala. Někam, kde jí nikdo nebude moct ublížit a proto, jakmile se dveře pokoje otevřely a ona přejela pohledem od Jeremyho nohou až k jeho tváři, její výraz vypadal, jako kdyby snila s otevřenýma očima.

Bolest, duševní i tělesné vyčerpání, větší ztráta krve a nedostatek tekutin mohl za to, že jí začínalo být jedno, co bude.

Byla tak mimo sebe, že už ani nedokázala rozpoznat, jaký výraz má jeho tvář a jako z dálky zaslechla Gilův hlas.

„Pane, tady máte košili, pro kterou jste ji poslal. Šli jsme raději s ní, aby se někde nezatoulala.“

Jeremy přeletěl pohledem z Gila na Roberta a nakonec upřel zrak na Caru.

Všiml si, že v rukou drží ten kus oblečení a výraz její tváře mu z hlavy právě vymazal zlost, jíž ještě před okamžikem běsnil v pokoji.

Několik vteřin mu naprosto stačilo, a dal si pár věci dohromady.

Jelikož se dívka ani nepohnula, natáhnul se k ní a košili si z jejích rukou vzal sám.

Nedívala se na něj – oči opět upírala k podlaze.

Ještě chvíli si ji prohlížel, než se znovu ozval Gil.

„Dobrou noc, pane,“ kývnul hlavou.

Nato se otočil a rukou přitom znovu vzal Caru za paži.

Dívka se dívala do prázdna před sebou a udělala krok směrem tam, kam ji muž bral.

Jeremymu trvalo jen vteřinu, než řekl hlasem, v němž zazníval jeho starý známý znuděný tón: „Kam jdeš, Gile?“

Muž se obrátil a i Robert se znovu otočil.

„Zpátky na své místo, pane,“ odvětil muž a díval se na Jeremyho tak, jako by to přece bylo jasné.

„Skvělé,“ přikývl Jeremy. „Tak v tom případě ji pusť. Nedal jsem jí volno, jelikož u mě nemá splněny všechny povinnosti.“

Gilovou tváří proběhl záblesk zlosti a nenávisti, kterou doteď pečlivě udržoval pod povrchem, aby Jeremy nemohl spatřit ani její náznak. Ovšem teď by si jí mohl nevšimnou jen v případě, že by byl slepý.

Muž se ani nepohnul a dál svíral dívčinu paži.

„Gile?“ strčil do něj rukou Robert.

Gil se však stále ani nehnul a svůj nenávistný pohled dál upíral na Jeremyho.

Ten mu nevracel stejnou mincí, nýbrž se na něj dál díval znuděně, jakoby ho už jednání s ním unavovalo.

Jeremy si nakonec povzdechl a prohodil: „Je mi líto, ale… ještě mě neomrzela, ale až mě omrzí, můžeš ji mít po mě. Tedy… pokud se do té doby nevrátí Marcus a ona potom ještě bude naživu.“

Zasmál se a přešel k němu. Vzal Caru kolem pasu a odtáhl ji od něj.

Cítil, že ji Gil pořád držel za paži a chvilku měl dojem, že se s ním snad bude o ni přetahovat.

Avšak Gil nakonec ustoupil a pustil ji.

Jeremy se na něj už neohlížel a spolu s Carou, která nohama pohybovala nepřirozeně, spíš jako by to byl instinkt ohýbat kolena, když vás někdo táhne kupředu, vešel do svého pokoje.

Za dveřmi ji pustil a zavřel dveře na závoru, poté se k ní otočil a otevřel ústa, chtíc něco říct.

Viděl však jen, jak se Caře protočily oči a potom ucítil její hlavu, jež klesla k jeho rameni, kde se mu do něj zabořila, jako by potřebovala oporu.

Překvapeně se zadíval na temeno její hlavy a vzápětí ucítil, jak se sune dolů k zemi.

V poslední chvíli ji zachytil a klesl s ní na podlahu. Trochu pokrčil koleno a dal její hlavu na něj, aby byla o něco výš.

Cara vzápětí otevřela oči a po chvilce zaostřila pohled natolik, že ve tváři, naklánějící se nad její, Jeremyho poznala.

Teď poprvé sebou necukla, když ho rozeznala, protože přesně potom, aby viděla jeho tvář, téměř toužila.

Jeremy zcela bezděčně zdvihl ruku k její bradě a palcem ji obkroužil.

„Marcus měl pravdu,“ zašeptal. „Opravdu máš štěstí.“

Díval se na ni a měl stále větší a silnější pocit, jakoby se toto už někdy stalo. Jako by ji už někdy takhle držel, dotýkal se její tváře a ona mu pohled oplácela.

Přejížděl očima po jejím obličeji a jeho čelo se stahovalo víc a víc, jak se snažil vzpomenout si.

A pak najednou… vytřeštil oči a ústa se mu otevřela v neslyšném nádechu.

Vzpomněl si. Naprosto jasně nyní viděl všechno před sebou.

Cara se na něj dívala a neunikla jí změna v jeho tváři.

Připadalo jí to jako výraz člověka, který dlouho něco hledal a najednou to našel, nebo jako někoho, kdo nad něčím dlouho přemýšlel a právě došel k odpovědi na svou otázku.

Jeremy se nicméně po chvilce vzpamatoval, trhnul hlavou a zadíval se zpátky na dívku. Poté ji beze slova vzal do náruče a položil ji na postel.

Jako ve snu potom přešel k vědru s vodou, vzal ze stolu prázdný pohár, naplnil ho vodou z vědra a zanesl ho Caře.

Její popraskaná ústa totiž neunikla jeho pozornosti.

„Teď už zůstaň… tady,“ řekl jí a upřeně se na ni zahleděl.

Cara si pohár vzala a sledovala, jak přešel k dřevěnému křeslu, zanesl ho ke krbu a otočil ho tak, že když se posadil, mohla dívka vidět jen jeho záda.

Ještě zašel ke dveřím, u nichž ležela na zemi košile, kterou pustil, jak Caru zachytil - oblékl si ji a posadil se k ohni.

Cara ho chvilku sledovala a pak se napila vody, jelikož měla velkou žízeň, kterou vzala řádně na vědomí až teprve teď.

Prázdný pohár poté postavila tiše na zem a sledovala muže před sebou.

I přestože jí však hlavou kroužily všechny myšlenky, které se zabývaly podivným rozhovorem Roberta a Gila a další tím, co teď opět udělal Jeremy a nad zvláštní změnou jeho výrazu, nakonec po pár minutách usnula hlubokým spánkem.





Když se probudila, první čeho si všimla, byl Jeremy, stále sedící v křesle - otočený zády k ní.

Poté si uvědomila, že ji bolí celé tělo, ale aspoň hlava na tom byla o trochu lépe.

Pozvolna se posadila a sklonila hlavu, aby si uvolnila ztuhlý krk.

Jen co si vzápětí Jeremyho začala opětovně prohlížet, v tom, že spí, ji tentokrát k přesvědčení stačilo to, že jeho ruka bezvládně visela přes okraj křesla.

Jakmile potom pohlédla z okna a uviděla, že slunce právě spěje k východu, řekla si, že nyní už bude moci vyjít ven.

Zvedla se tedy a neslyšně zamířila ke dveřím. U nich se ještě otočila a znovu se na něj podívala.

Skutečně spal. Jeho ústa byla mírně pootevřená a hruď se mu zdvihala v klidném nádechu.

Cara nevěděla, proč ji ten pohled vytvořil na tváři drobný úsměv. Vzápětí se tím ovšem přestala zabývat a otevřela dveře.

Jen co vyšla ven, spatřila právě za rohem mizící jednu z žen.

Pospíšila si za ní.

Díky noze, která ji sice v kotníku ještě bolela, ale s obvazem se to dalo bez větších potíží vydržet, ji brzy dostihla.

Jen co vešla do kuchyně, vrhla se jí kolem krku Selena.

„Caro! Víš, jaký jsem měla strach?! Kde jsi byla?“ vyhrkla a přitom ji pevně tiskla k sobě.

Cara se pousmála a musela opět pevně zavřít víčka, aby zabránila přívalu slz, který na ni opět doléhal.

Po chvilce se ovládla a řekla: „Já jsem… oni… No, oni…“

Selena od ní ihned kousek odstoupila a pečlivě si ji prohlédla.

Vzápětí vytřeštila na Cařinu tvář oči.

„Co ti udělali?“ vyhrkla a v očích se jí zatřpytily slzy.

Rukama ji potom vzala obličej opatrně do dlaní a prohlížela si ho.

Cara zavrtěla hlavou a sklopila zrak k zemi. Nevěděla, co a jak by jí vlastně měla říct, aby ji nevyděsila víc, než už zjevně byla.

„Oni… dva muži mě napadli a od nich… mám ty modřiny. Pak mi ale jiný z nich tak nějak… pomohl… a ošetřil mě.“

Selena na ni nevěřícně vytřeštila oči: „To myslíš vážně?“

Když Cara přikývla, Selenin výraz se v mžiku změnil a usmála se na ni.

„No, tak to je… dobře. Jsem ráda,“ řekla a pohladila ji po tváři. „Hlavně, že jsi jinak v pořádku.“

Cara se na ni zamračila, jelikož jí připadalo, že s ní mluví jako s dítětem.

„Seleno, mluvím pravdu! Kde bych asi přišla k tomu obvazu? Vážně jsem…“ najednou se zarazila, poněvadž nikde neviděla Sarah.

„Kde je Sarah?“ zeptala se s obavou.

„V zahradě. Šla se s ostatními vykoupat a ty bys… taky asi měla,“ dodala, jakmile si ji opětovně prohlédla.

Cara přikývla a rozhodla se, že teď nechce Selenu přesvědčovat o tom, že si to nevymyslela.

Už se chtěla rozejít směrem do zahrady, ale Selena ji zadržela.

„Počkej, donesu ti čisté šaty. Tyhle vypadají hrozně,“ kývla k nim hlavou.

Cara se tedy zastavila a počkala, dokud jí Selena nedonesla čisté.

Obě poté zamířily přes nádvoří k jezeru.

Caru překvapilo, že u brány neviděla ani jednoho ze strážných a rozhodla se, že bude muset zjistit, zda to je náhoda nebo ne.

Když procházely dál, kolem záhonů, zabočila Selena doleva, kde bylo krásné jezero, které se rozkládalo po obou stranách hradu. Oddělovalo zeleninovou zahradu od zahrady, k níž se dalo dostat z terasy a jíž Cara na pár sekund tehdy obdivovala.

Jezero se táhlo až k hradbě, která celý hrad obemykala a ústilo v příkopu, jež byl krytý silnou mříží.

Na opačné straně u břehu jezera stály smuteční vrby a další stromy, jejichž spodní větve směřovaly k hladině.

Cara si všimla, že se tam něco pohybuje a napadlo ji, že to jsou další z žen, které se přišly vykoupat. Dokonce zahlédla menší, již oblečenou postavičku, splétající si vlasy a ulevilo se jí, jakmile v ní poznala Sarah.

Slunce už začínalo svítit jasněji a tak Cara rychle sešla k břehu.

Selena se posadila na trávu a zahleděla se do dálky.

Cara ze sebe stáhla špinavé šaty a z ruky odmotala obvaz stejně jako z nohy. Oba pak položila na oblečení, aby si jimi mohla rány znovu převázat.

Musela uznat, že šít uměl Jeremy skutečně skvěle. Rána na noze nekrvácela a dokonce se nezdála nijak zanícená. Byla jen lehce červená u krajů.

Z rány na paži jí vytékalo trochu průhledné, nažloutlé tekutiny, ale jinak vypadala paže taktéž v pořádku.

Potom dívka opatrně vstoupila do vody a jen, co jí dosahovala ke kolenům, ponořila se do ní celá.





„Jeremy!“

„Co se děje, Petere?“ zeptal se Jeremy, když stál odpoledne na cvičišti a právě vystřelil z luku šíp, který se s neochvějnou jistotou zabodl do středu terče.

Celý den mu v hlavě bzučely myšlenky jako ve včelím úle a proto se rozhodl dělat něco, při čem se musel soustředit na něco jiného.

A při ničem, kromě lukostřelby, se nedokázal tak koncentrovat.

Peter k němu přiběhl a uznale kývnul hlavou, jakmile spatřil šíp, trčící ze středu terče.

„Chlapi tě volají. Máš se jít podívat na toho nového koně, protože se k němu nikdo nedokáže ani na krok přiblížit. A pokud se ho někdo pokusí zasáhnout bičem, zdivočí ještě víc… jakoby ho to nebolelo,“ zavrtěl Peter hlavou.

„Který kůň to je?“ zeptal se Jeremy a vyslal k terči další šíp.

„Toho jsi asi neviděl. Je to pěkný bělouš, kterého chytil Brened,“ odvětil.

„Už jdu,“ řekl Jeremy a poslední šíp zamířil ke dvěma předchozím.

Poté odložil luk na lavici a společně s Petrem prošel nádvořím, míříc ke stájím.

Než tam však došel, zavolal na něj jeden muž z hradu.

„Jeremy! Je tady posel s listem od Marcuse!“

Jeremy se otočil a křikl zpátky: „Dobře.“

S Petrem pak změnili směr a rozešli se za vstupní bránu. Tam se Jeremy pozdravil s poslem, který mu vzápětí předal list.

„Tak co píše?“ zeptal se Peter po chvíli. „Bude se taky ženit, ne?“ dodal se smíchem.

Jeremy se zasmál: „Ne… Píše, že se má dobře, rána se hojí taky dobře a že tam zůstane ještě pár dní a že…“ zarazil se a ústa se mu roztáhla v potutelném úsměvu. „Že je tam jedna žena, která ho zaujala.“

Peter si odfrknul.

„Škoda, že jsme se nevsadili, už jsem mohl mít v kapse pár zlatých navíc.“

„To těžko,“ zdvihl Jeremy obočí a pohlédl na něj. „Nepsal, že se bude ženit, ale že ho…“

Přerušil ho však bouřlivý smích dvou mužů, kteří právě vběhli do sálu. Byl to Brened s Gilem.

Peter je chvíli pozoroval a pak si založil ruce na prsou: „Že byste se pochlubili? Taky se chceme zasmát.“

Brened se opřel o zeď a smál se i v předklonu.

„Myslím, že už nemusíš nikam chodit,“ podařilo se mu nakonec říct a kývnul hlavou k Jeremymu. „Faren k tomu hřebci donutil jít tu holku.“

Oba s Gilem se znovu rozesmáli.

„Jakou holku?“ zeptal se Jeremy a znovu se zahleděl do listu.

„No, tu divoženku přece! Kterou jinou?“ zasmál se Brened znovu. „Pojďte se taky podívat!“ pokynul rukou ven.

Jeremy zdvihl hlavu a vytřeštěnýma očima se podíval do jeho rozjařené tváře.

Vzápětí list od Marcuse ležel na zemi, zatímco on se rozběhl ke stájím jako střela.










Pozn.: Děkuji autorce vrony za pomoc s korekturou!