Klídek zlato, jen klid - 6. díl

„Nechceš taky ochutnat? Je to sice hrozně mastný, ale dobrý,“ nabídla mi NS (nepravá Saša) hot dog. Nechutně jsem se podívala na ulepený rohlík a odtáhla se ještě dál.
Nemohla jsem spustit oči z té podivné dívky. Myslím tu hippísačku. Batikované tričko, dlouhá sukně s kytkami až ke kotníkům, na které se tulily kožené sandály. A k tomu ty dredy. Blížila se k nám, ale nevěděla jsem, jestli se mám zvednout a jít jí naproti. Co když nemávala ani mně? Ale všichni byli u karavanu, kromě mě a NS tu nebyl nikdo.
„Kam to vejráš?“ všimla si mého pohledu NS. Koukla se stejným směrem, vytřeštila oči orámované tlustými černými linkami a zvedla se se slovy: „Musíme už jít, domů je to ještě kus cesty!“
Teď už jsem tuplem nevěděla, co dělat. Mám NS utéct? Mám jít s ní? Třeba nás Saša doběhne. Zvolila jsem druhou možnost a naštěstí, jak jsme se k Saše obrátily zády, rozběhla se. I NS zrychlila a já se jí začala bát. Byla jsem zmatená. Zastavila jsem se a utíkala k Saše.
„Ahoj, já jsem Lucka. Těší mě,“ vyhrkla jsem.
„Počkej, musíme ji doběhnout!“ řekla Saša. Ani mě nepozdravila. Ale než jsem se stačila na něco zeptat, tryskem vyletěla za NS.
„Poběž, poběž!“ volala za mnou, ale nezpomalila. Neochotně jsem vyrazila za nimi.
Pokud je to vrah, proč za ní utíkáme? To snad nechápe na policii, ne? Ale Saša měla asi jiný názor než já. NS zaběhla za roh, Saša za ní. Když jsem se s hekáním podobným dušením se dostala k rohu i já, dívky byly ty tam. Pomalu jsem se rozdýchávala a šla kolem stromu, který podivně zachrastil a pak…
„Á! Pom…“ zatáhl mě někdo do keře za stromem a poté mi ucpal ústa. S kopáním, kousáním a prapodivným huhláním jsem se bránila neznámému útočníkovi. A pak jsem ucítila chuchvalce silných vlasů dopadajících na má ramena. Se škubnutím jsem se útočníkovi vytrhla. Tedy spíš útočníkům, jak jsem vzápětí zjistila.
„Saša a…“ zarazila jsem se.
„Já jsem Tamara, ale radši mám Samara,“ natáhla ke mně ruku NS, tedy Samara.
„A-a-le-e…“ koktala jsem.
„Buď v klidu, všechno ti vysvětlíme,“ pomohla mi se zvednout Saša. Posadily jsme se na lavičku opodál, kde jsme ze sebe začaly vybírat lístečky a brouky, které jsme nachytaly zalezlé v keři.
„Tak tedy. Rozhodli jsme se se Samarou, že tě u nás v Liberci pěkně vystrašíme, protože jsme tě chtěli nějak velkolepě přivítat. A nenapadlo nás nic lepšího, než toto. Samara je má vzdálená sestřenka, ale taky moje nejlepší kamarádka. A protože má svůj osobitý styl, který se nám bezvadně hodil, využily jsme to takto.“
Oklepala jsem se. Musela jsem všechno nejdřív pochopit a uvědomit si okolnosti. Nebyla jsem hloupá, ale pravda – ten den mi mozek moc nefungoval.
„Takže jste to jen celou dobu hrály? Úplně všechno?“ udivila jsem se.
„No, úplně všechno ne. Naše chování je stejné jako ve skutečnosti,“ řekla Samara.
„Jste fakt dobré,“ uznala jsem, „s tím byste klidně vyhrály Oscara. Jste opravdu prvotřídní herečky!“
Řekly díky a konverzace skončila. Nikdo nevěděl, jak pokračovat.
„Tak půjdem, ne?“ vyzvala nás Saša.
„Dobře,“ řekly jsme se Sam naráz. Najednou jsem si však něco uvědomila.
„Počkat. Počkat! Já nemám batoh, nemám batoh!“ zpanikařila jsem.
„Vždyť máš tašku a velkej bágl. Na cos ještě tahala batoh?“ zeptala se Sam. Zamračila jsem se. Nepotřebovala jsem slyšet, jak jsem blbá, že toho tahám tolik, ale potřebovala jsem svůj batoh. Měla jsem v něm mobil, peníze, průkazku, klíče, knížku, ale hlavně skicák!
Holky mě naštěstí začaly brát vážně. Sice ne moc ochotně, ale pomáhaly mi. Podívaly jsme se pod lavičku, do keře, ale nakonec jsme stejně musely zpět do parku. Utíkala jsem. Potřebovala jsem své věci. Potřebovala jsem mamce dokázat, že jsem zodpovědná mladá dáma. A k tomu bylo nezbytné přijet domů se všemi věcmi.
Viděla jsem ho. Viděla jsem lavičku, na které jsme se Sam seděly. Ležel tam. Ale na klíně špinavého homelesáka.