Junoon - 17.část

Není důležité vyhrát ale prohrát, protože prohrávat umí jen skutečný vítěz...


Sluneční paprsky se Tabby bolestivě zarývaly do očí, plných slz. Nemohla uvěřit tomu, že tak nádherně kouzelná noc skončila zrovna takhle. S přibývajícími kroky ale slz ubývalo. A když se blížila k tátovu domu, zarputile pohodila hlavou a utřela si oči. Snažila se ze všech sil zachovat svoji hrdost, a o to více nechtěla aby doma někdo něco poznal. Váhavě vešla dovnitř. Bylo ještě příliš brzy a dům by tichý. Oslava se zřejmě protáhla do pozdních nočních hodin. S velkou nechutí očima přehlédla několik párů cizích bot, což naznačovalo, že pár hostů zůstalo na noc. Loudavě se vydala po schodech do svého pokoje. Byla tak zabrána do myšlenek na předešlý večer, že ani nepostřehla stín, který se mihnul poblíž v šeru chodby. Najednou sebou trhla, protože ucítila něčí ruku na svém rameni. Prudce se otočila a ušklíbla se…Ted…
„Dobré ráno, pomněnko, vida, toulavá kočka je zpátky…jak bylo, užila sis? Doufám že zbylo taky trochu smetany pro mne…“ Pohrdavě si odfrkla setřásla jeho ruku ze svého ramene.
„Do toho ti nic není, a vůbec, jsem unavená, jdu si lehnout…“
„Unavená? A z čeho, chceš mi snad říct že ten kripl je tak dobrý, že tě nenechal celou noc spát?“
Vytřeštila na něj oči.
„Co si to dovoluješ? Jsi nechutný! Jakým právem ho tak nazýváš? Kdo si myslíš že jsi a co vlastně po mně chceš?“ vypískla zlostně. Zaťal zuby a znovu ji bolestivě uchopil za ruku.
„Teď chci totéž cos dala jemu…“ Silou ji zatlačil směrem do jejího pokoje. Vzpouzela se ale marně.
„Pusť, slyšíš? Nech mne být!“
„Ale, pomněnko, vždyť zase tak moc nechci“ syknul zlostně a zabouchl za nimi dveře.
Než se nadála, ležela na posteli a s hrůzou na sobě vnímala Tedovo tělo a jeho probuzenou žádostivost. Cítila se jako polapené ptáče, zoufale se vzepřela a zakřičela z posledních sil.
„Jdi pryč, slyšíš? Nenávidím tě!“ Její poslední slova ale zanikla v jeho nechutném polibku. Ten byl tak agresivní, že pocítila chuť krve ze rtů v ústech a zvedl se jí žaludek.
Zdálo se jí, že je vše ztraceno, když tu se zprudka rozletěly dveře a pokojem zahřměl tátův hlas.
„Tede? Okamžitě ji pusť a odejdi!“ Zhluboka vydechla úlevou. Ted zrudl, ztěžka se zvedl z postele a rychle si zapínal džíny.
„Co to má znamenat? Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ křičel táta dál.
„Já..já…jen jsem chtěl...pro...promiňte…“ vykoktal Ted.
„Odejdi, okamžitě. A buď rád, že budu diskrétní a nesvěřím se tvému otci. Jistě by byl velmi překvapený!“ Ted zakolísal a odpotácel se ven z pokoje.
„Jsi v pořádku, Tabby, holčičko…co ti udělal…zaslechl jsem tvůj zoufalý křik...“ zeptal se táta starostlivě.
Tabby se posadila, urovnala si rozcuchané kadeře a narychlo stáhla vysoukané tričko.
„Jistě, tati, jsem v pořádku, přišel jsi v pravý čas...děkuji…“
Tu se otevřely dveře a dovnitř zvědavě nakoukla Nicole.
„Co se to tady děje? Kde jsi propána byla celou noc? A co jste udělali Tedovi? Chudáček byl tak vyplašený že mne ani nepozdravil! Tabby? Máš pro mne nějaké rozumné vysvětlení?“ Její hlas začínal nabírat na intenzitě. Tabby se naježila a odsekla.
„Nejsem malé dítě, a kde jsem byla do toho konkrétně vám nic není, táta to ví a to stačí. A Tedovo jméno přede mnou raději nevyslovujte!“
Tabby zvědavě pohlédla na tátu. V pravém koutku úst mu cukalo a oči měl zlostně přivřené. Vypadal jako vulkán před výbuchem. Nicole zrudla jako krocan a zaječela.
„Co…cože? Jak to se mnou mluvíš? Pamatuj si dokud budeš bydlet v mém domě, vyžaduji jistá pravidla, rozumíš? A Tedovi se omluvíš!“ Každé třetí slovo zdůraznila bouchnutím pěsti do zárubní dveří. Tabby na ni vytřeštila oči a pak se zahleděla na tátu. Ten se zprudka postavil a řekl zvolna ledovým tónem.
„Tak dost, za prvé, vím kde byla a nic proti tomu nemám. Za druhé, jediný kdo se tady bude omlouvat, bude ten tvůj Ted. Protože právě před chvílí se pokoušel naši Tabby znásilnit. A za třetí, pokud je řeč o domě, ten je můj, takže pravidla určuji já…“
Nicole střídala barvy jako chameleón. Zrovna nyní skvěle ladila se zelenkavou barvou zdi u dveří.
„Co..cože? Ted? Ale to přece…“ Ztěžka polkla.
„Ano, Ted, a již na tohle téma nebudeme hovořit. Doufám že po snídani naši hosté opustí dům. Nyní si to přeji o to více. Nápad, aby zde přespali byl tvůj. A teď bych si dál silné kafe…a jednu velkou skotskou…“ Řekl táta už klidnějším hlasem. Tabby se nahrnuly slzy do očí a nenápadně si je utřela. Tolik slz, které se urodily v jejích očích jen za tu chvíli co pobývala na tomto místě, nezažila za celý svůj život, s výjimkou smrti a pohřbu své mámy. Zvedla oči k tátovi, spiklenecky na ni mrknul.
„Pojď, jistě máš hlad, dáme si něco dobrého ke snídani..hm?“
Byla tak plná emocí, že ani nepostřehla, že jí na stole pípla zpráva v mobilu. Zavrtěla hlavou a šeptla.
„Ne, díky tati, nemám hlad, chci se opláchnout a odpočinout si. Přijdu později. Až budeme sami…“ na poslední slovo dala schválně důraz a pohlédla na Nicole. Když se jejich oči setkaly, měla pocit, jako by se na ní dívala Ledová královna. Táta se jen usmál a beze slov tiše zavřel dveře jejího pokoje…ještě předtím uvolnil místo Sidovi, který s kňučením vběhl Tabby do náruče.
S úsměvem vnímala, jak jí olízl nos, a pak vděčně s povzdechem zabořila tvář do jeho hebkého kožíšku. Usmála se, když si vzpomněla na svá slova při příjezdu do tátova domu…a sice že se jakživa této chlupaté příšery ani nedotkne. Chvíli ještě ležela, ale pak cítila, že jí padají víčka únavou. Po chvilce se Sidem v náručí usnula…

Dublinské nádraží bylo plné cestujících až k prasknutí. David neustále nervózně sledoval displej mobilu. Stále nic. Čelo mu zdobila starostlivá vráska. Spolu s Aaronem se pokoušeli prodrat k vagonu.
„Co se pořád tváříš jako čert? Stalo se něco?“ vyzvídal Aaron. David se jen smutně pousmál. “To je dobrý, fakt, jsem v pohodě. Doufám že máme vše…“ vzpomínal nahlas a v kapse batohu nahmatal lístek s kontaktem na dědečkova synovce, žijícího v hlavním městě Nepálu Káthmádú. Ještě poslední smutný pohled na mobil a pak jej s povzdechem vypnul a schoval do náprsní kapsy košile. S nesmyslnou nadějí se rozhlédl po nástupišti, ale po Tabby nebylo ani památky. Možná by ho v tom mumraji ani nenašla.
Poslední lidé nastoupili, ozvalo se zapískání, a vlak se pomalu vydal směrem k letišti.
Byla před nimi velmi dlouhá cesta…možná plná exotických zážitků, ale možná také plná strádání a nebezpečí…

Tabby se asi po třech hodinách probrala ze spánku. Sid už u ní nebyl a ležel u dveří, s hlavičkou na předních tlapkách. Protáhla se a protřela si oči. Už se cítila mnohem líp. Naučeným pohybem sáhla po mobilu. Když si ale přečetla poslední zprávu, roztlouklo se jí srdce a oči se jí opět zalily slzami:
„Lásko, dnes odjíždím do Himalájí. Vím že se na mne proto zlobíš, ale důvod znáš. Nelze jej změnit tak jako můj mizerný život. Vlak odjíždí v 8,3O a rád bych tě ještě viděl na nádraží. Anebo zavolej, chci aspoň slyšet před odjezdem naposledy tvůj hlas, abych měl nač vzpomínat. Miluji tě a vždycky budu, ať se stane cokoliv…David.“

Vyděšeně pohlédla na hodiny na zdi. Bylo právě deset. Rychle vyťukala Davidovo číslo, ale marně... Tedy je již na všechno pozdě!
Četla tu zprávu ještě třikrát, aby jí neuniklo jediné slovíčko. Netušila, že jedno z nich bude mít možná svůj specifický význam. Bylo to slůvko… „naposledy“ …