Tajemství stříbrné růže, 13. kapitola

Pozoroval divokou krásu před sebou. Byla tak bezbranná, jak bezmocně ležela a vrtěla sebou v rytmu jízdy kočárem. Medové vlasy měla rozcuchané, mokré a plné bláta. Její bělostná pleť měla sinavý nádech. Spala neklidným ale hlubokým spánkem, který způsobilo vyčerpání a strach. Muž se pousmál a odhalil dokonalý chrup. Přemýšlel, jak se zachová. Tak jednoduchý konec nečekal. Sama se mu vrhla k nohám a opilec z přístavu dokonal zbytek. Zabil dvě mouchy jednou ranou. Konečně se mu jeho čekání vyplatilo. Musel však pokračovat ve svém plánu, dokud se neujistí, že vznešený hrabě Roderick je opravdu mrtev. Muž se zatetelil blahem, neustále si přehrával scénu z předchozí noci. Jak nakládá dívku do kočáru a Roderickovo zkrvavené tělo padající k zemi. Muž si však nebyl jistý, zda ho hrabě v posledním záchvěvu vědomí poznal. Chtěl, aby jeho obličej bylo to poslední, co hrabě uvidí. Chtěl, aby zrovna on, vetřelec do rodu, který ho o vše připravil, zaplatil za každou křivdu, jež se mu od rodiny Blacků kdy dostalo.
Muž s sebou trhl. Loraine zasténala. Její tváře dostaly brunátný nádech a čelo měla orosené potem. Muž se vyklonil z okna a popohnal vozku ke spěchu. Potřeboval ji živou a zdravou, aby mohl dokonat svůj plán. Znovu se zadíval na spící dívku a v očích se mu zlověstně zablesklo.


Loraine měla divoké sny plné bláta, deště a křiku. A všude krev. Pak svíravý pocit strachu, bolest a zase krev. Znovu křik. A krev. Všude jenom krev. Loraine se prudce posadila a vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. Tělo měla zbrocené potem a lehká lněná koile ji nepříjemně studila.
"Kde to jsem?"
Zrychlený dech se pomalu zkracoval a Loraine se snažila vybavit si, co se dělo. Nepoznávala nic kolem sebe. Měkkou a pohodlnou postel s nebesy, plnou hebkých prachových polštářů povlečených jen do nejlepšího světle modrého saténu, ani velký pokoj s krbem a nádhernou římsou. Dívka na sucho polkla a zavřela oči.
"Sním, nebo jsem v nebi!"
"Madam! Konečně jste se vzbudila! Už jsem o Vás měla strach."
Do pokoje vešla růžolící dívka, asi Lorainina věku a vesele si pobrukovala neznámou melodii.
"Vy jste nám dala, madam. Bolí Vás něco? Cítíte se dobře?"
Loraine vykuleně zírala na dívku a nevěřila svým očím. Proč ji oslovuje madam? Vždyť ona byla nebyla urozeného původu. Neměla titul, ani peníze. Neměla ani kde hlavu složit, poté, co utekla.. Loraine se položila do měkkých podušek.
Usilovně se snažila vybavit si vše, co mohla. Byla v Perringhtonu, utekla, potom jí přepadl nějaký opilec v přístavu.
"Panebože!" vykřikla a vyletěla z postele jak nejrychleji jí to bolavé a unavené tělo dovolilo.
"Kde je Roderick? Co se mu stalo? Je v pořádku?"
Služebná se lehce zamračila.
"Madam, prosím. Lehněte si. Prosím, pán se bude hněvat."
"Takže je v pořádku? Kde je? Musím ho vidět!"
Loraine hořely tváře rozrušením.
"Slečno Loraine, pán je ve městě a přijede až odpoledne."
"Takže je v pořádku?! Mluv! viděla jsem jak ho ten pobuda bodl." Loraine se zlomil hlas, znovu jí v mysli vyvstanula vzpomínka na bolest v lordově tváři a krev, která mu třísnila mokrou košili.
"Slečno jste opravdu v pořádku? Pán je zcela zdráv, nikdo ho nebodl. Měla jste ošklivý úraz, spala jste skoro týden, madam. Ještě byste měla odpočívat, přinesu vám čaj."
Loraine údivem otevřela ústa. Viděla to. Na vlastní oči. Přece se jí to všech no nezdálo.
V momentě byla služebná zpět s čajovým servisem na stříbrném podnose. Obratně nalila horkou zlatavou tekutinu do porcelánového hrnku s tyrkysovými květy a podala ho Loraine.
"Kde to jsem?"
"Slečno, jste doma. Toto je vaše ložnice."
"Ne, to není. Nemůže. Kdo jsi ty? Jak se jmenuješ?"
Služebná povzdechla a na tváři se jí opět přehnal starostlivý výraz.
"Jsem přece Rose, madam. Jela jste na vyjížďku s pánem a spadla jste z koně. Vy si nic nepamatujete? Slečno, měla byste si lehnout a odpočívat."
"Spadla z koně?" Loraine šeptem nevěřícně opakovala Rosiina slova.
"Ano, pán vás přivezl, měla jste hodně zranění. Opravdu byste si měla lehnout." Vzala zmatené dívce šálek čaje z rukou, položila jej na stolek a odvedla Loraine k posteli.
"Přinesu vám suchou a čistou košili."
Loraine se zamotalal hlava, co se s ní děje? Není přece blázen. Nepamatovala si žádnou vyjížďku ani honosný dům, ve kterém se nacházela. V hlavě jí vířily útržky vzpomínek na lorda Norberta, na matku, na Perringhton. Na Roderickovy černé a hluboké jiskřivé oči. Loraine píchlo u srdce. Bude nejlepší, když počká až se Roderick vrátí. Poté zjistí, co se tu vlastně děje.
Usmála se, v břiše jí podivně mrazilo při představě, že Rodericka uvidí. Směsice strachu ze setkání a obrovské radosti z toho, že je v pořádku. Loraine cítila lehkou závrať. Zavřela oči a pomalu se vzdalovala do říše snů, kde ji opět pronásledovaly podivné výjevy plné strachu, křiku a krve.