Já anděl 62

Neodpustim si malou autorskou poznámku.
Je třeba myslet na to, že život je jako houpačka. Jednou dole, jednou nahoře. Občasné slaďárny tedy do mého příběhu patří. Kdo si ale myslí, že svatba je koncem pohádky jedné a začátkem druhé, byl by asi naivní.




Myslím, že jsem pěknější západ slunce nikdy neviděl. Seděli jsme se Santin na okraji kaňonu a hleděli na okolní skaliska, která se stejně jako slunko zbarvovaly do hned několika odstínů. Od zářivě žluté přes svítivě oranžovou až k temně rudé, u které to skončilo s jedním z posledních slunečních paprsků.
„Budeme muset jít, jinak to zpátky nestihneme.“ Bylo mi to líto, ale musel jsem naši seanci ukončit.
„Ještě bych tu chtěla zůstat. Je tu příjemně. Zpátky to klidně můžeme dát pěšky. Nebylo to nijak daleko.“
Líbnul jsem ji do vlasů.
„To máš sice pravdu, ale to by nám v místním kostelíku asi neodpustili.“
Zahleděla se na mě v němém úžasu.
„To nechápu. Jak jsi mohl zamluvit kostel? Vždyť jsi vůbec nevěděl, jestli řeknu ano.“
„Tak bych to v nejhorším zrušil. Ale doufal jsem, že cítíš to samé, co já.“
„Kdy jsi to vlastně stihnul?“
„Na těch informacích byl opravdu velice sdílný pán a se všemi mými plány mi pomohl. Tuhle procházku mi taky doporučil. Prý je úchvatná a já s ním musím souhlasit.“
„Nemám slov.“
„Ale, to se ti ani trochu nepodobá.“
„Jen nepokoušej. Ještě pořád se ti můžu vykroutit.“
„To bys byla sama proti sobě.“ Řekl jsem s takovým sebevědomím, že jsem překvapil i sám sebe.
„Jo? A pročpak?“
„Protože dokonalejšího muže bys hledala marně.“
„Ale ne. Prý existují i tací, co si přes své ego vidí na špičku nosu.“
„To bylo laciné, drahá. Tak jako já by tě nikdo na rukou nenosil.“
„Pravda. Neb jsi mě v náručí ještě nedržel.“
„Hm. Bez problémů. To můžeme vbrzku napravit. Teď bych už ale sbalil všechny věci, abychom to stihli. Ještě se musíme oba převléknout a připravit. Vám ženským to trvá obvykle strašně dlouho.“
Posbírali jsme všechny věci a zabalili je zpět do batůžku. Zastávka autobusu, který by nás odvezl zpátky do vesnice a my tak nemuseli šmajdat pěšky, byla necelých 200 metrů daleko. Byla vlastně na dohled, díky čemuž jsme ten autobusek také stihli. Zrovna přijíděl a doběhli jsme ho jen tak tak.
„To bylo o fous.“ Vydechl jsem a pustil Santin ruku. Vlála celou cestu za mnou a teď úporně dýchala.
„Hm.“
„Nemůžeš popadnout dech?“
„Mám asi nějak špatnou kondici. To teda nevim, jak zítra zvládnu sestup do kaňonu. Padnu v půli cesty.“
„Já bych to tak tragicky neviděl. Ale pokud hodláš skonat, miláčku, tak mi něco pořádného odkaž.“
„Ty taky nemůžeš mluvit chvíli vážně.“ Praštila mě přes ruku, kterou měla nejblíž.
„Jak vidím, už s tebou není tak zle, když se na mě dopouštíš hrubého násilí. To už tě plíce asi doběhly, co?“
Jen zavrtěla hlavou a dál už nemluvila. Viděl jsem na ní, že začíná být možná trošku unavená. Taky ten den byl plný zážitků a završen byl troškou alkoholu. Ale já jsem ji potřeboval co nejvíc fit. Ještě jsem si ji chtěl odvést k oltáři, přenést přes práh našeho bungalowu a spáchat svatební noc.
„Zvládneš to?“
„Snad ano. Přeci nepůjdu spát ve svůj svatební den.“ Usmála se a já věděl, že to nějak půjde.
Ke kostelíku to nebylo ani moc daleko. Prošli jsme jedním lesoparkem a byli jsme tam.
„V kolik hodin to máme?“
„V devět.“
„Kolik je času?“
„Hádal bych tak půl hodinky. Proč?“
„Protože nemám šaty ani květiny.“
*O to jsem se už postaral.*
„Gabe.“ Vykřikla nadšením a Gab měl jen malý okamžik na to, aby se zhmotnil. Santin mu přistála na krku vší svou vahou a tak Gab i při své mohutnosti díky tomu náporu o něco ustoupil.
„Páááni. Tolik lásky. To jsem ani nečekal.“ Usmál se a kolem očí se mu vyrojilo spousta otcovských vrásek. Myslím, že byl dnes opravdu šťastný. Vždyť vdává svou „dceru“, které k jejímu manželovi vlastně sám dopomohl. O tom, kdo Santin povede k oltáři, tedy nemohlo být pochyb.
„A kde jsou tedy ty šaty a květiny?“
Gab se jen usmál a pokynul Santin, aby se otočila.
„Mami.“ Vydechl jsem. Stála tam ve slonovinově bílých šatech s nádhernou sponou do vlasů, která jí tvořila na temeni hlavy velký drdol. Přiznám se, že takhle krásnou jsem ji nikdy neviděl.
„Na přivítání bude čas potom. Teď si musíme pospíšit.“ Pokynula Santin a ta se vydala za ní do kostela po malých schůdkách. Sledoval jsem je obě celou cestu až než mi zmizely do zakristie.
„Nemusíš se bát. Lidiana jí pomůže se připravit. A krom jiného je tam ještě Amithiel. Nebude na to sama.“
„Amithiel?“ zopakoval jsem po něm.
„Pomohla mi s květinami a také měla pár dobrých nápadů ohledně výzdoby.“
„To nám jako půjde na svatbu? A není to vůči ní poněkud kruté?“
„Bylo by krutější ji nepozvat. Mimo to si myslím, že to zvládne. Je velká holka. A když bude třeba, určitě se bude mít o koho opřít.“ Jeho výraz bych považoval za vědoucný a přiznám se neměl jsem z toho ani trochu dobrý pocit.

Když jsem vstupovala za Jeromovou matkou do zakristie, naprosto jsem netušila, co mě čeká. Oslnilo mě umělé bílé světlo, které vycházelo z malé komůrky za ní.
Na ramínku tam visely svatební šaty. Zůstala jsem stát v němém úžasu. Byly přenádherné. Bez ramínek, jen s pevnými košíčky protkávané stříbrnou stuhou a ozdobným lemováním. V pase se zužovaly, až jsem pojala pocit, že v tom nebudu moct dýchat. Ale ať. Pro jednou budu opravdu vypadat jako princezna.Vzadu se vázaly na šněrovačku, takže vrchní díl vypadal trošku jako korzet. Sukně byla lehce nabíraná a dole tvořila velký kruh.
„Budou ti moc slušet.“ Ozvalo se za mnou a tak jsem se prudce otočila. Stála tam Amithiel. Vpravdě bych ji tady nečekala. Ve tváři měla neproniknutelný úsměv a já bych snad dala jmění vědět tak co si myslí.
„Díky.“
„Nejsem tu abych ti škodila, ale abych ti pomohla.“
„Proč bys to dělala?“
„Protože nejsem tvůj nepřítel.“
Lidiana postřehla to napětí mezi námi, usmála se a sundala šaty z ramínka.
„Myslím, že bychom si měly pospíšit. Nemáme mnoho času.“
„To je pravda.“ Řekla Amithiel. „Oblékni se, já tě potom učešu.“
Nestačila jsem se divit. Obě ženy jako kdyby si vzájemně četly myšlenky. Jedna mi podávala punčošky, druhá vzápětí navlékala šaty. Botičky u mě přistály za malý okamžik. Oblečená jsem tedy byla za pár minut.
„Nechápu, jak to mohl takhle trefit.“ Prohlížela jsem se v obrovském zrcadle, které bylo v dřevěném rámu opřené o stěnu. Nejspíš nebudu první nevěsta, která místní kamrlík využívá.
„Trošku jsem mu pomohla. Odhadnout tě nebylo vůbec těžké.“ Usmála se Lidiana a mně v mysli opět vytanula naše rozprava s Jeromem o tom, že jeho matka už dávno věděla, že se vezmeme.
„Nevím, co na to říct. Jsou krásné a lépe bych si nevybrala.“
Plaše se usmála. Myslím, že mnoho chvály neslyšela ani za svého života, natož pak po smrti.
„Lidiano, mohu mít možná poněkud choulostivý dotaz?“
„Choulostivý? Čeho se to týká?“ překvapeny jsme byly obě a napjatě jsme čekaly, co z Amithiel vypadne.
„Uriela.“
„Ach tak. Klidně se ptej. Na této historii už nic choulostivého není. Vždyť je to déle než půl tisíciletí. To už jeden zapomene a odpustí.“
„Odpustí? To by mě zajímalo, co se tenkrát doopravdy stalo. Jak jste se vůbec seznámili? Vždyť obyčejný člověk a anděl se nemají moc šanci setkat.“
„To máš samozřejmě pravdu. Na to, abychom se potkali, jsem musela zemřít.“
„Zemřít? Počkej to nechápu. Jak jsi potom mohla mít dítě?“
Připadala jsem si trochu jako na tenisovém zápase. Skákala jsem z Amithiel na Lidianu a zase zpět. Že bych se konečně dozvěděla, jak nejvyšší z andělů k outěžku přišel? Nakonec … zní to docela vtipně. Ta historka může být docela veselá.
„Nechej mě vyprávět a dozvíš se to. Je to zpátky dobrých 600 let. Tehdy ještě dívky byly čisté jako okvětí bílé lilie. Chodívaly jsme s děvčaty často do lesa na maliny. Jenomže z vesnice byl mostek daleko a my jsme to raději brávaly přes blízký potok. V jednom místě byl přehrazen kameny, po kterých se dalo docela jednoduše přejít na druhý břeh. Dělávaly jsme to tak skoro pokaždé, když se nám to zdálo bezpečné. Jenomže jednou když jsem takhle vyrazila se džbánkem na to své místečko, zapomněla jsem, že v noci silně pršelo a když jsem přišla k potůčku, byl pořádně rozvodněný. Kameny sotva vyčuhovaly z vody. Říkala jsem si, že to bude jako vždycky a že mostek je moc daleko. A tak jsem se rozběhla po hrázce a na jednom kameni mi jak jinak než ujela noha. Spadla jsem rovnou do potůčku a praštila se do hlavy, protože nebyl úplně hluboký. Ztratila jsem skoro okamžitě vědomí. Náhle jsem se octla před velkou zlatou bránou, která se přede mnou otvírala a v ní stál samotný Uriel. Svatý Petr prý měl na Zemi nějaký úkol od nejvyššího.“
„Zajímavá náhoda.“ Podotkla jedovatě Amithiel.
„Náhodou bych to asi nenazývala.“ Usmála se Lidiana. „Každopádně mi podal svou ruku a přivítal mě v Nebi. Čas byl najednou nesmírně relativní. Přišlo mi, že jsme stáli u té brány celé věky. Naprosto nic neříkal, jen na mě hleděl s úžasem, který bych u archanděla nejspíš nikdy nečekala. V dalším okamžiku už jsem vykašlávala vodu z plic na břehu. Jeden chlapec z vesnice mě viděl jít k potoku a sledoval mě. Když jsem spadla do vody, vytáhl mě a začal mi tak mohutně bušit do zad, že ze mě dostal všechnu vodu, kterou jsem v plicích měla.“
„To jsi měla štěstí.“
„To ano. Dokonce jsem měla víc štěstí než rozumu. Když jsem šla v noci spát, Uriel se zjevil v mé komůrce. Ptala jsem se ho, co tam dělá. Prý na mě nedokázal zapomenout. Chodíval pak za mnou každou noc. Až jednou … se to zkrátka přihodilo.“
„Jak tedy mohl Uriel pochybovat o tom, že je otcem Jeroma?“ neodpustila jsem si dotaz, jenž mi již nějakou dobu hlodal v hlavě.
Lidiana chvíli mlčela, než téměř šeptem opět promluvila.
„Myslím, že mi o tom nepřísluší mluvit.“
„Lidiano. Opravdu potřebuji vědět, co je Uriel zač. Sama se v něm nevyznám. Pokud mi tato vaše společná minulost může odhalit některou část jeho já, kterou nevidím, chtěla bych ji znát.“
„Proč to tak nutně potřebuješ?“
Teď zase chvíli mlčela Amithiel. Několikrát se nadechla a pak zase vydechla. Jako kdyby se styděla za to, co chce říct.
„Nuže? Upřímnost za upřímnost.“ Pobídla ji Lidiana a napětí v místnosti by se dalo krájet.
„Myslím, že ho začínám mít ráda.“ Zrudla jako rajče a hypnotizovala dlaždice.
Lidiana si jemně odfrkla. Né snad opovržlivě vůči Amithiel, ale spíše vůči Urielovi.
„Pak ale nechápu, proč o něm chceš slyšet špatné věci.“
„Protože ho nechci mít ráda. Trpěla jsem neopětovaným citem kvůli tvému synovi. Nechci pokračovat v rodinné linii výš. Toužím se zbavit citu, který mám v sobě teď a žádný další už v sobě nechovat.“
Ach jak jen mi jí bylo v ten okamžik líto. Nikdy nepoznala ten dar, jímž je naplněná láska. Oč jsem já byla bohatší.
„Jak myslíš, Amithiel. Ale nevím, jestli děláš dobře. Tedy svaž Santin vlasy a já budu vyprávět dál.“
Oblečená do šatů jsem si sedla před velké zrcadlo a Amithiel mi začala tvořit na hlavě překrásné mistrovské dílo.
„Naše … milování, bylo úžasné. Uriel byl nesmírně něžný a přitom nezvladatelně divoký. Jako kdyby mě za každou cenu musel mít,“ Lidiana to vyprávěla ale velmi smutně. Bez nadšení nebo úsměvu,“ a také bohužel to co chtěl dostal. Usnuli jsme si v náručí. Probudila jsem se dřív než on a dívala se na to, jak se mu chvějí víčka. Myslím, že jsem ho tehdy opravdu milovala. Také jsem mu dala to nejdražší, co jsem měla. Sebe. Jenomže když se probudil a vzpomněl si, co se v noci stalo, nezahlédla jsem v jeho očích lásku, tak jako tolikrát, když za mnou v noci přišel, ale pouhé zděšení. Zděšení z toho, co udělal. Řekla jsem mu, že ničeho nelituju. On se na mě ale tehdy podíval a šel z něho nevýslovný chlad. Řekl mi, že on toho lituje. A pak se ztratil. Jednoduše se rozplynul.“
„Parchant.“ Uniklo Amithiel z úst.
„Myslím, že si nedokázal vysvětlit, jak mohl takhle selhat. Snad jsem mu to ani neměla za zlé. Tedy do chvíle, než jsem zjistila, že čekám pod srdcem Jeroma. Tehdy neexistovalo, abych byla matka a nebyla vdaná. To byla velká potupa mojí rodiny. Pamatujete na toho chlapce, co mi zachránil život? Slíbila jsem mu, že si ho vezmu. Veselka byla do týdne. A že se Jerome narodil o trochu dřív? To už nikomu divné nebylo. Byla jsem vdaná a tak to bylo vpořádku. Vzala jsem Jeroma do náruče a šla hluboko do lesa tak, aby mě nikdo neviděl. Volala jsem Uriela a světe div se, on se zjevil. Ukázala jsem mu dítě, jež jsem měla v náručí a řekla mu, že je to jeho syn. Nevěřil mi to. Nejspíš právě proto, že jsem se tak brzo vdala. Jerome měl alespoň otce. A Pierre byl dokonalým tátou. Až do jeho smrti. To bylo Jeromovi dobře 16 let. Tehdy jsem mu řekla, kdo je jeho pravým otcem a když se potom Nejvyššímu hodilo, aby se Jerome stal Prorokem, tak se spolu také potkali. Varovala jsem ho, že by Uriel mohl mít značně odmítavý postoj a že s ním do své budoucnosti v žádném případě nemá počítat. Ale znáš děti. Neposlechl mě a Uriel s ním velmi nepěkně zametl. Tím bych tak celou naši historii uzavřela.“
„Hotovo.“ Řekla Amithiel.
Vlasy mi vyčesala vysoko k temeni hlavy a spodní vlasy nechala spadat v lehkých loknách po zádech. Výsledný drdol vypadal jako právě rozkvetlá růže. Zastrkala mi tam i několik poupátek. Když jsem se postavila, vypadala jsem skvostně.
„Děkuji ti Lidiano. Myslím, že mi toho bylo třeba.“
Lidiana chvíli přešlapovala na místě a lehce si hlodala spodní ret.
„Křivdila bych mu, kdybych neřekla něco, o čem netuší, že vím.“
„A to je co?“
„Uriel se na Jeroma chodíval v noci dívat. Myslel si, že ho nikdo nevidí, ale já jsem tehdy měla jen opravdu velmi lehký spánek. Vím, že s námi v té místnosti byl a choval si ho. Tak, aby o tom nikdo nevěděl. Byla bych přísahala, že si byl svého předchozího chování vědom a že toho litoval. Ale nejspíš by to nikdy nepřiznal.“
„Ješitnost ho lepším nečiní.“ Podotkla Amithiel.
„Ne to ne. Ješitnost ne. Ale on se kál. Dokázala jsem mu díky tomu odpustit.“

„Musím už jít. Vedu svého syna k oltáři.“ Usmála se šťastně Lidiana, pohladila mě po tváři a plavným krokem opustila místnost. Zůstaly jsme tam s Amithiel samy dvě.
„Chtěla jsem se tě zeptat, jak to celé zvládáš. Myslím to, že si beru Jeroma.“ Špitla jsem nejistě.
„Bolí to.“ Řekla a její háv se zbarvil do temně fialové. Pokud jsem si vzpomínala, tak přesně takto se barvila aura trpících.
„Odpusť. Neměla jsem v úmyslu ti ubližovat. Nejsi můj nepřítel.“
„A nejsem ani přítel.“
„Ale mohla bys být.“
Amithiel tam tak stála a ve tváři měla zvláštní nečitelný výraz.
„Potřebuju svědka. Docela by ses mi hodila.“ Zkusila jsem nadhodit udičku.
„To jsi na tom špatně, jestli nikoho lepšího nemáš.“ Řekla trošku stroze, ale viděla jsem na ní, že to nemyslí zle.
„Ale jestli tu být nechceš, pochopím to. Nevím, jestli bych to na tvém místě dokázala.“
„Není to tak … zlé. Už jsem zažila horší bolest. Nejspíš jsem si zvykla. A taky v poslední době se s tím začínám docela dobře prát.“
„Díky Urielovi?“
Zamračila se a lehonce si pofrkla.
„Nevím.“
Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Nasoukala jsem se do lodiček a podívala se na Amithiel.
„Myslím, že můžeme jít.“
„Málem bych zapomněla. Musíš mít něco starého, něco modrého, něco půjčeného a něco darovaného.“
„Starý mám zásnubní prsten. Půjčené jsou šaty a střevíčky. Chybí tedy něco modrého a něco darovaného.“
„To spláchneme jedním vrzem. Tady máš ode mě modrý podvazkový pás.“
„Náááářez.“ Otevřela jsem ústa dokořán, když mi Amithiel podávala skromný proužek látky, který jsem si měla navléknout pod sukni. „Vybrala jsem si správně. Jsi ten nejlepší svěděk, jakého jsem si mohla přát.“
„Díky.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Mám strach.“
„A čeho konkrétně se bojíš?“
„Nejspíš svatební noci.“
„Ty se mi holka jenom zdáš.“
„Tak kde to vázne? Už tu na tebe čekám.“ Vtrhl do dveří Gabriel a zastavil se ještě za futrama. Chuděra. Lidské tělo ovládat neuměl a když mě spatřil, viděla jsem, jak jen stěží potlačuje slzy. Nemohla jsem se mu divit. Však se o mě staral jako o vlastní a teď mě měl provdat.
„Moc ti to sluší. Krucinál.“ Slzy už se mu v očích neudržely a draly se mu po tváři v nevídaných krůpějích.
„Gabe, nebreč. Vždyť je to šťastná událost.“
„No jo. Tak už pojď.“ A nastavil mi rámě, do kterého jsem se zapřela. Přeci jen mi ty lodičky úplně neseděly a na vysoké podpatky jsem nebyla zvyklá. Naštěstí Gab mou váhu prakticky vůbec necítil, ačkoli mě nenápadně skoro nesl.
Amithiel šla za mnoua nesla mi konec vlečky, aby na něj někdo nestoupl. Po pár krocích jej pustila a kráčela důstojně za námi.
„Mohu se k tobě přidat?“ ozvalo se vedle ní, kde se náhle zjevil Uriel.
„Co tu děláš?“ zeptala se překvapeně a v daný okamžik netušila, jak zareagovat. Kupodivu ho viděla skutečně ráda. Ale po tom, co se dozvěděla od Lidiany, zase naopak po jeho přítomnosti úplně netoužila. Mísilo se to v ní a ona si neuměla najednou vybrat. Mít ráda či nemít ráda? Toť otázka.
„Jsem tady hned ze dvou důvodů. Jednak se mi žení syn, což bych si nerad nechal ujít. A pak, přeci nenechám jít tak krásnou dívku jako jsi ty bez doprovodu.“
„Galantní.“ Zavěsila se do nabídnutého rámě a kráčeli tak za Santin a Gabem spolu.
„Kdo vdává tuto ženu?“ zeptal se oddávající, když jsme s Gabem došli až skoro k Jeromovi. Nedokázala jsem si ho nikdy představit ve smokingu, takže mi první pohled na něho skoro vyrazil dech. Všechno co oblek zdůraznit měl, to podtrhl v dokonalém souladu a co měl zakrýt, to by nejspíš nikdy nikdo nenašel. Stál tam přede mnou nádherně stavěný muž, jehož oči se vpíjeli do mých a když mi podal ruku, měla jsem najednou naprostou jistotu, že jsem si zvolila správně. Je jedno co bude a kam se nasměruje naše budoucnost. Dokonce ani nezáleželo na tom, jak dlouhá bude. Šlo zkrátka o tento jedinečný okamžik, kdy jsme stáli proti sobě a vnímali, že jsme pro sebe stvoření.
„Jsi nádherná.“ Zašeptal, abych to slyšela jen já a vyloudil mi tak na tváři úsměv s trochou ohnivé červeni.
„Já.“ Gabovo prohlášení, mě vytrhlo z transu.
Oba jsme byli nervózní.
„Kdo je svědkem?“ zeptal se znovu oddávající.
„Já.“ Ozvala se Amithiel. Ale dále bylo ticho. Farář čekal.
„Potřebuji dva svědky.“
Uriel se vedle Amithiel zhmotnil do lidského těla.
„Otče.“ Vydechl Jerome.
„Pokud dovolíš, bylo by mi ctí.“ Pohlédl na svého syna.
Chvíli se zamyslel a pohlédl na Santin a poté na Lidianu, svou matku. Ta jen přikývla.
„Nemám námitek.“ Pronesl potom s velmi zvláštním tónem hlasu. Jeden by řekl, že to bylo pohnutí.
„Ani já.“ Odpověděla Santin.
„Pak tedy můžeme pokračovat. Sešli jsme se zde dnes, abychom uzavřeli sňatek mezi Santin a Jeromem. Je-li tu někdo, kdo ví o něčem, co by sňatku bránilo nechť promluví nyní a nebo mlčí navždy.“
V celém kostele zavládlo hluboké ticho.
„Jerome de Monti. Berete si zde přítomnou Santin za svou zákonitou manželku? Budete ji ctít a milovat ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano, beru.“
„Santin. Berete si zde přítomného Jeroma de Monti za svého zákonitého manžela? Budete jej ctít a milovat ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano, beru.“
„Prosím vyměňte si prstýnky.“
„Hups.“ Santin zbledla. „Ty my asi nemáme, co?“ zašeptala směrem ke mně a já se vyplašeně podíval po přítomných.
Můj otec vytáhl z kapsy krabičku a beze slova ji otevřel. Skvěly se v ní dva kouzelné prstýnky bez kamínku ze dvou druhů zlata – žlutého a červeného. Jeden byl menší pro Santin a druhý větší pro mě.
Pohlédl jsem mu do očí a musím říct, že vděčnější jsem mu asi nikdy nebyl.
„Díky, táto.“
Při tom oslovení se usmál a nevím, asi mi to přišlo jenom chvíli, ale myslím, že byl naplněn nějakým druhem hrdosti a pýchy. Chtěl jsem věřit, že byl pyšný právě na mě.
„Potom vás z moci svěřené mi státem Arizona a také před Bohem všemohoucím prohlašuji za muže a ženu. Smíte políbit nevěstu.“
Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji na ústa tak sladká, jako právě uzrálé lesní jahody. Bože jak jen byla nádherná. Když ji Gab vedl, nevěřil jsem ani tomu, že tak spanilé stvoření si mě doopravdy touží vzít. Já musim bejt vážně klikař. Právě jsem se oženil s andělem.
„I já vám žehnám.“ Ozval se sálem hlas, který nešel přeslechnout a ve všech zanechal naprosto ten samý dojem.
Jediný, kdo to ale opravdu nerozdýchal, byl farář. Pokřižoval se a pak se odporoučel pod oltář. Takhle prý lidi občas reagují, když se jim „zjeví“ Bůh. Vážně nechápu.