Tajemství stříbrné růže, 14. kapitola

"Pane, tohle nemůžu dělat!" ozýval se rozčilený ženský šepot ztichlou chodbou. Tlumené světlo lamp vytvářelo na stěnách pokrytých tapiseriemi divoké stíny.
"Víš co jsem ti řekl! Pokud chceš ještě někdy.." mužský hlas se zarazil uprostřed výhrůžky.
"Ale ona je tak mladá a není hloupá pane, tohle nedokážu. Neudržím jí tady."
"Víš co máš dělat." odsekl muž a vložil ženě do ruky lahvičku s tekutinou.
"Je to nezbytné."
Žena si povzdychla a sevřela karafku v dlani.
"A teď si jdi po svém!" procedil mezi zuby muž vztekle a ráznými kroky odešel.



"Slečno jak jste se vyspala? Vypadáte mnohem lépe."
Loraine s sebou trhla při zvuku Rosiina hlasu. Seděla u okna na polstrované lenošce a pozorovala dešťové kapky tančící po skle. V hlavě měla stále zmatek, netušila co se děje. Nesměla z pokoje ani na krok a jediný člověk, s nímž přišla do styku byla služebná Rose. Loraininy smysly byly otupené z neustálého přemýšlení a vzpomínek. Ve snech ji pronásledovaly podivné výjevy, už pomalu nedokázala vnímat co je sen a co realita.
Loraine se usmála na veselou služebnou, která připravovala snídani a zase se nepřítomně zahleděla z okna. Roderick ji ani jednou nepřišel navštívit, Rose o něm nikdy nemluvila. Co se tu děje? Loraine propadala beznaději.
"Pán je doma Rose?"
"Ano madam, ale nechce být rušený. Pracuje. Poslední dobou toho má opravdu hodně. Až se úplně zotavíte, jistě bude vše jako dřív."
"Chtěla bych s ním mluvit."
"Slečno to opravdu není možné. Mám nařízeno, abyste se dala do kupy, jinak vás nepustím z postele ani na krok."
Loraine se usmála, Rose byla opravdu velice obětavá.
"Řekni prosím Roderickovi, že s ním chci mluvit." požádala ji Loraine naléhavým tonem hlasu.
Rose se zarazila a zkoumavě si dívku prohlížela.
"Slečno, opravdu se cítíte dobře?"
"Jdi prosím za Roderickom a požádej ho, aby za mnou přišel." Loraine měla slzy na krajíčku. Potřebovala ho vidět, mluvit s ním. Toužila hraběti položit miliony otázek.
"Slečno.. Kdo je Roderick?"
Loraine zpozorněla. Rose na ní zmateně hleděla.
"Co?"
"Kdo je Roderick? Neustále jeho jméno voláte ze sna a mluvíte o něm, madam, ale já nikoho takového neznám."
"Jak neznáš? Je to přece tvůj pán!" zvolala Loraine rozhořčeně.
"Ne, madam, není. Měla byste si lehnout. Zavolám k vám doktora."
"Nikam nechoď! Co se tady děje?! Nepamatuji si tebe ani tento dům. Neznám zahradu, na kterou se denodenně koukám z okna, nepoznávám šaty, co nosím. Nechápu, proč mě oslovuješ madam! Chci vědět o co tu jde!"
Rose přisedla k Loraine na lenošku a pevně ji uchopila za ruku.
"Slečno, jela jste se strýcem na vyjížďku a splašil se vám kůň. Spadla jste a ošklivě se zranila."
"Já přece nemám strýce!"
"Slečno takto byste neměla mluvit, pán se o vás moc bál, byli tu ti nejlepší lékaři z celého Londýna."
"My jsme v Londýně?" vyjekla Loraine překvapeně.
"Ano, madam. Více by vám asi měl povědět strýc až se uzdravíte. Je toho na vás příliš." Rose povzbudivě stiskla Loraininu dlaň.
Dívka zavřela oči a zhluboka se nadechla. Přece není blázen! Pamatuje si svoje dětství, svoji matku, Perringhton.. Jak to, že Rose nezná Rodericka? Tohle je jen špatný sen.
Loraine položila utrápenou hlavu do prachových polštářů a rozplakala se.
"Slečno.. No tak, to bude všechno jen následek té rány do hlavy. uvidíte, že se vám brzy udělá dobře. Napijte se čaje."
Posadila se a urskla horký nápoj. Z velkých smutných očí se jí koulely slzy. Neměla jistotu ani kým doopravdy je. Všechno se zdálo mlhavé, vzpomínky bledly každým dnem. Jediné co ji udržovalo v bdělosti byly myšlenky na Rodericka. V jeho blízkosti se vždy cítila v bezpečí, byl to velmi zvláštní a povahou nepředvídatelný mu, ale vyzařoval z něho klid. A Loraine nutně potřebovala cítit jistotu.
"Prosím tě, kde je tedy můj strýc?" zeptala se zkroušeně.
"Navštíví vás slečno až vám bude dobře, nerad vás vidí v tomto stavu."
Rose uložila rusovlásku do postele a chystala se k odchodu.
"Počkej. Jak se vlastně jmenuju? Kdo tedy jsem?"
Rose se usmála.
"Jste hraběnka Loraine Blacková, slečno. Ztracená dcera hraběte Norberta."