Cena lásky 27.

Probudila jsem se. Nedokázala jsem dost dobře říct, co mi přerušilo spaní, ale srdce mi divoce tlouklo a mou jedinou myšlenkou byl podvědomý strach. Prudce jsem zamrkala, abych z víček setřásla ty divné pocity a ospalost a nadzvedla se na lokti. Dvě tři svíce stále hořely a ohořelé poleno v krbu se zlomilo. Ozvala se zapraskání a zvedl se gejzír jisker, v jejichž lesku jsem rozeznala v křesle jakousi temnou postavu. Měla jsem právo mít strach, ale místo toho mě obešla hrůza.

„Co tu děláte?“
Chtěla jsem, aby to znělo statečně, ale i tak to bylo spíš vyjeknutí. Postava se vztyčila a proti plamenům vypadala ještě děsivěji.

„No, no, má milá, snad byste se mě nakonec nebála.“
Maxmiliánův hlas zněl klidně a výsměšně. Zabořila jsem se zpátky do podušek a vydechla úlevou. Už jsem si mohla dovolit i trochu uštěpačnosti.

„A cože nejste v Londýně? Že byste se nedostavil ke dvoru na zavolání jako hodný pejsek?“
Můj muž pomalu došel až k posteli a přisedl na pelest. Opřel se rukama u mé hlavy a neodpovídal. Jen si mě prohlížel, jako by mě viděl poprvé v životě. Bylo to neobvyklé a ne zrovna příjemné. Pokusila jsem se posadit a odsunout jeho ruce stranou. Neuhnul.

„Dovolíte? Chci vstát,“ řekla jsem a konečně se mu podívala do očí.

A v tu chvíli mi to došlo.

Nestihla jsem ani vykřiknout. Zakryl mi ústa dlaní a tlačil mě hluboko do polštáře. Dusila jsem se a dávila, ale nepovolil. Uvolnil sevření teprve ve chvíli, kdy jsem se na pokraji mdloby přestala bránit. Zhroucená a sotva při smyslech jsem vnímala, že se sklonil až těsně nade mne.

„Sophie. Má drahá žena Sophie,“ syknul s neuvěřitelnou nenávistí. „Taková nenápadná bytůstka, nijak zvlášť chytrá, zato překrásná.“
Dýchal ztěžka a já ucítila kyselý pach vína.
„To víte, má paní, že jsem byl v Londýně. Byl jsem v Londýně, abych se dozvěděl, že titul lorda komořího dostane někdo druhý. Jistě lze pochopit, že mě ta novina dost zaskočila, a že jsem si dal tu práci zjistit, co přimělo Jejich Veličenstva změnit názor. Naštěstí mám dobrých známých u dvora stále dost. A co se nedozvím… má vlastní žena vyslovila královně pochybnosti o mém charakteru a zmařila tak mé šance jednou provždy!“

Omámeně jsem se na něj podívala a snažila se něco říct. Sama jsem nevěděla, co. A i kdybych to věděla, nedostala bych příležitost to vyslovit. Maxmiliánův ledový klid se mávnutím proutku změnil v šílenství. Strhl mě z postele na zem a začal mě bít a kopat.
„Ty děvko! Mrcho!!...“

Snažila jsem se chránit a hlavně popadnout dech. Zkusila jsem volat o pomoc, ale to, co mi vyšlo z hrdla, nedolehlo ani k mým vlastním uším. Max přesto pochopil můj záměr.
„Nikoho se nedovoláš, ani to nezkoušej.“
Smýkl se mnou na postel jako s bezvládnou loutkou.
„Johne!“ křikl ke dveřím.
Ty se otevřely a mě při pohledu na novou postavu na scéně opustily poslední zbytky odvahy. Ten člověk byl velký, s nepřirozeně dlouhým rukama. Při své výšce se trochu hrbil a stál jaksi neohrabaně. Černé mastné vlasy měl shrnuté za uši a usmíval se. A ten úsměv byl na něm nejstrašnější, protože nebyl úsměvem příčetného člověka.

„Volal jste, můj pane?“ zahuhňal a oddaně se tlemil na Maxmiliána.
Ten jen kývl bradou ke mně: „Podrž ji.“
Nevzrušeně se díval, jak mi to stvoření kroutí ruce.
„Udělala jste chybu, drahá choti. Chybu, která se neodpouští. Chybu, za kterou zaplatíte.“ Prstem mi nadzvedl bradu, aby si byl jistý, že ho vnímám. „Draze zaplatíte. Vidím vám v očích strach o život? Ale no tak, Sophie,“ změnil tón do důvěrného šepotu, „přece už mě znáte a víte, že nejsem tak zbrklý, abych vás zabíjel. Ne, ne, má milá, to byste z toho vyšla příliš lacino.“

Odmlčel se, abych měla čas si uvědomit, co vlastně říká, a pásl se na mém zoufalství. Nezmohla jsem se už na žádný boj a jen jsem němě přihlížela, jak vytahuje z kapsy malý sáček a odsypává z něj do poháru vody několik zrnek tmavého prášku.
„Vypijte to!“ strčil mi sklenku pod nos.

Pevně jsem stiskla rty, ale Maxmilián ten směšný pokus o odpor snadno zlikvidoval. Stačilo mu zacpat mi nos svou těžkou dlaní a čekat. Jakmile jsem začala lapat po dechu, vlil do mě tekutinu násilím a přinutil mě ji polknout. Pak se vítězoslavně zasmál. Vztek z něj vyprchal a on se tvářil, jako by si ke mně přijel jen tak nezávazně poklábosit, než mi popřeje dobrou noc. Potíž byla v tom, že v pokojném spánku mi kromě strachu bránil onen cizí člověk, který mě pořád tiskl na postel železnou silou. Můj muž seděl na židli, pohupoval nohou a tvářil se, jako by vše bylo v naprostém pořádku.

Usmíval se a čekal. Neměla jsem nejmenší tušení, nač vlastně čeká, a ta nejistota byla děsivější než bití a nadávky.

„No, myslím, že tím máme celou věc z krku,“ prohlásil po nějakých deseti minutách.
Musela jsem se hodně soustředit, abych mu rozuměla. Začínala mě rozpalovat horečka a nedokázala jsem pořádně zaostřit pohled.
„Už ji pusť, to stačí.“
I slova ke mně doléhala jaksi zkresleně. To, co řekl Max hned vzápětí, jsem ale vnímala naprosto jasně.

„Drahá Sophie, dopřejte mi aspoň tu radost, abych vám ještě osobně a do detailů popsal, co se s vámi děje. A co se s vámi bude dít… Už jste jistě pochopila, že jsem vám podal nějakou drogu, ale nemáte ani tušení, jak báječnou věc se mi podařilo v Paříži sehnat. Některé ty věcičky z Orientu jsou jedním slovem nad zlato a v Londýně bych se k nim prostě nedostal. Ne že bych s tímto řešením počítal od počátku přímo pro vás, ale jsem nesmírně rád, že je dnes mám k dispozici.“

Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava a chtěla jsem se posadit. Mé vlastní tělo mě neposlechlo a Maxmilián si toho dobře všiml.

„Nějak to nejde, že ano?“ rozchechtal se na celé kolo. „A taky už to nepůjde, markýzo. Tahle droga má vskutku pozoruhodné účinky. Nepřipraví vás o rozum jako hašiš, ani o život, jak by to učinil třebas bolehlav. Už v tuhle chvíli nejste paní svého těla. Je z vás živá mrtvola, moje milá. Nebudete se moci hnout, vaše ústa už nevydají hlásku. Ne, ne, nebojte se, bude o vás dokonale postaráno, jste přece má žena. Sice vás budou muset krmit a… promiňte ty detaily, ani nevíte, jak rád vám je sděluji… budou vás i přebalovat jako novorozeně, ale budete žít. A co je na tom nejbáječnější? Budete myslet. Myslet naprosto jasně. Na to, jestli vám vaše zrada stála za to. Na to, že jste konečně našla někoho, kdo vás zkrotil. Na to, že jediné štěstí, které vás ještě v životě čeká, je smrt.“

Maxmilián si svůj proslov vychutnával a bavil se mým utrpením.
„Za chvíli usnete, drahá Sophie. Zítra vás tu najdou, ochrnutou a němou… Lékař bude pravděpodobně konstatovat náhlou mozkovou příhodu a snad vám i pustí žilou, ale záhy na to se po kraji roznese zpráva, že markýza de Monthermer, ta okouzlující, půvabná žena, je jednou provždy dementní, odkázaná na kolečkové křeslo a na péči svého zdrceného manžela. Já svou roli budu hrát dobře, Sophie, to vás ujišťuji.“

Chladně se díval na slzy, které se mi kutálely po tváři.
„Prosím,“ zachroptěla jsem z posledních sil, „… ne.“
Ani neodpověděl. Pak se s předstíranou dvorností uklonil a políbil mi ruku.
„Sbohem, paní markýzo, obrazně i doslova.“
Povolil sevření a má paže padla na pokrývku jako bezvládný hadr.