Život v Dexternu 01

Nastala zima. Ne ta zima, která je způsobena sněhem a ledem. Je to ta zima, která je způsobená křikem a bolestí. Tmavé pramínky vlasů se vznášely ladným tancem směrem k zemi. K zemi polité krví. Zelené oči, ty překrásné zelené oči, které se vždy snažily na každého smát, jako dva lístky nějaké zelené rostliny, která se pohupovala v tak teplém a jemném větru, ztrácely lesk. Ztrácely jiskru, která udělala šťastnými tolik duší. Umíraly. Oči, které připomínaly tu nejzelenější louky pomalu přikryla víčka. Navždy...
„Rychle běž. “ Pobídla dívka malého kluka. „ Běž, běž, dohání nás. Musíme si pospíšit.“ „To se ti řekne, ty nemáš tak malé nožičky, jak já.“ Brání se malý kluk jehož vlasy byly tak černé že připomínaly tu nejtmavější uličku v Roxwingru. V očích, v těch modrých očích, které se mu tak leskly, byl znát strach a velká dávka adrenalinu. „Hej! Pojďme se schovat sem! Tady by nás neměli najít.“ Křikla dívka, co nejtišeji to šlo. Schovali se do stínu velkého křoví, které bylo blízko cesty, a potichu čekali, než přejdou jejich pronásledovatelé. Oba dva měli černé kimono, takže do té tmy dokonale zapadali. Jediný rozdíl v barvách byl ten, že on měl oči modré jak obloha a ona je měla zelené jak stébla trávy. „Co tu chtěj!“ Sykl skrz zuby Tomoe. „Nevím,“ odpověděla rychle Midori a pokračovala. „Ale musíme se co nejrychleji dostat domů.“ Když dozněla tato věta, tak se oba dva rozběhli směrem z kopce do Roxwingru. Roxwingr z dálky vypadala jako klidná vesnice, ale to jen ve dne. V noci vypadala jako místo, z těch nejhorších nočních můr. Všichni obyvatelé měli černé, rovné vlasy a tmavé oči jak úhel. Pleť měli tak bledou, že vypadali jak upíři. Proto se Roxwingru všichni vyhýbali. Cizinci, cestovatelé ale i jiní lidi ze sousedních vesnic. Báli se, ale obyvatelé této vesnice tam byli spokojení, měli tam svůj klid a mír. Ale to vše jen do dnešního večera. Dvě rozrušené děti vtrhly do domu schovaném na kopci kousek od centra vesnice. „Tomoe, Midori,“ pojďte sem. „Musíte okamžitě odjet. Přišli lovci z Dexternu a berou všechny děti, aby s nimi potom mohli obchodovat a udělat z nich otroky. Rychle si běžte nachystat dva koně.“ „ Ale matko! Nech -“.. „Mlč!“ Odsekla matka Tomoeho. „Mlč, a běž si osedlat toho koně. Já vám zatím nachystám věci, které bude potřeba.“ Když bylo vše nachystané mohli vyjet. „Midori, dobře mě poslouchej. Jeďte za svým strýcem do Dexternu. Musíte to vzít přes Rostvill a Taudwerr. Jediné štěstí že Strýc Minato bydlí na pasekách za městem. Tam budete v bezpečí.“ Najednou Midori přerušila informační výklad své matky. „Ale matko, strýc Minato je starý, zlý protiva.“ „ A ještě k tomu sobec!“ Dodal Tomoe. „Tak dost!“ Vykřikla zoufale matka. „ Takhle o něm nesmíte mluvit, postará se o vás. Budete tam sloužit, takhle si vás nikdo nevšimne.“ Za zatáčkou se začaly ozývat hlasy. Matka zpozorněla. „Už- už je čas,“ vykoktala ze sebe. Děti se rychle vyšvihly na koně. Tomoe se rozloučil a rozjel se směrem k lesu. Midori se ještě podívala na matku a řekla: „Neboj, o Tomoeho se postarám a se vše uklidní, tak tě vyhledáme. Sbohem matko.“ Poté kopla svého koně do slabin a vyjela za Tomoem. Paseky byly vzdálené tři hodiny od Roxwingru. Jeli vkuse, a jelikož vyjeli až kolem deváté hodiny dorazili ke strýcovi až okolo půlnoci. Strýc Minato už je čekal. Midori ani nestihla zaklepat na dveře, které se otevřely sotva po vstoupení na verandu. „Rychle, pojďte dovnitř!“ Pobídla je služebná, která přišla otevřít. „Ale co koně?“ Upozornil Tomoe. „Nebojte, o ně bude postaráno.“ S těmito slovy zavřela dveře. „Tudy.“ Pobídla je, aby přešli do vedlejší místnosti, kde seděl postarší pán, s bílými vlasy a dýmkou v ruce. V druhé ruce měl knížku, kterou tak zaujatě sledoval, že se děti bály promluvit. „D-dobrý večer strýčku.“ Řekla Midori s odhodláním a trochu se uklonila. Bělovlasý pán se pomalu podíval před sebe a sjel pohledem obě dvě děti. „Eh, vítejte, dneska budete spát v jednom pokoji. Zatím jsme nestihli přichystat pokoje pro hosty. Zítra... Teda.. Dneska se o to postaráme.“ Dopověděl pán s dýmkou větu a opět se zaryl do té velké bichle, kterou četl. „Pojďte, ukážu vám pokoj.“ Pobídla je opět služebná. Když vyšli po schodech, zahnuli do leva. Došli až do konce temné chodby, kde byly malé dveře. „Levé křídlo domu je určeno služebnictvo.“ Zašeptala služebná. „Celé křídlo?“ Otázal se Tomoe. „Ano, pán je na nás velice hodný, i když to tak někdy nevypadá.“ Usmála se služebná. „Co se děje, Karin?“ Všichni tři sebou trhli a otočili se směrem odkud slova přicházely. Stál tam chlapec. Ve tmě nešel moc vidět, ale služebná ho poznala. „ Kaoru, to jsi ty? Strašně jsem se tě lekla. Jak to že ještě nespíš?“ Chvíli bylo ticho, ale nakonec chlapec odpověděl: „Slyšel jsem kroky, tak jsem se šel podívat co se děje.“ Jeho oči stále směřovaly na dvě postavy, které stály vedle služebné Karin. „Táák, tady je pro dnešek váš pokoj.“ Řekla a otevřela dveře. Děti vešly do pokoje a dveře se za nimi pomalu zavřely.“ Zpoza dveří už jen slyšely vzdalující se hlasy.