Tajemství stříbrné růže, 16. kapitola

Přípravy na ples vrcholily. Služebnictvo kvapně pobíhalo po domě a zdálo se, jakoby přenášelo vše z místa na místo. Loraine stála na schodišti a pozorovala mumraj před sebou. Její nový život by jí mohla závidět každá mladá dívka, jenže Loraine měla stále pocit prázdnoty. Paměť se jí nevracela, jak ji strýc přesvědčoval každý den, ba naopak. Den za dnem se zdálo, že její vzpomínky jsou vzdálenější a nedostižnější. Nic jí v domě nepřipadalo povědomé. Cítila se jako cizí člověk, žádná věc ani žádný člověk v domě v ní nedokázal vyvolat jakékoli pocity. Loraine měla zákaz vycházet z domu, strýc Jeremy ji neustále hlídal. Měla z jeho obav husí kůži. Jeremy neustále vyprávěl o záhadném muži, který ji chtěl připravit o život.
"Slečno, pojďte si vyzkoušet šaty."
Loraine se otočila za zvukem Roseina hlasu a spatřila usměvavou tvář. Rose byla opravdu milé děvče, Loraine se občas přistihla, jak moc jí závidí její volnost. Sama se cítila jako ve zlaté kleci. Jak ráda by se rozběhla do zahrady, nadechnout se omamně sladké vůně pivoněk, pocítit chladnou rosu na svých bosým nohách.
Loraine ztěžka oddechla a vydala se salonku, kde na nic čekala švadlena.
"Jak se vám líbí slečno?" otázala se švadlena, okamžitě jakmile Loraine vešla do dveří.
Loraine byla překvapená, jak mimořádně její nové šaty vypadají. V Lodnýně bývalo zvykem, že společenské debuty odbývaly dívky v bílých šatech, nicméně Loraine již nebyla mladičkou dívenkou, ale téměř dospělou ženou, proto usoudila, že bude lepší zvolit pro slavnostní příležitost jinou barvu šatů.
"Všichni na vás oči nechají, věřte mi."
Loraine se usmála a nechala Rose aby jí zapnula knoflíčky na korzetu.
"Rose? Jak to, že jsem neměla žádného snoubence?" zeptala se Loraine náhle.
Rose se zarazila a sklopila oči.
"No povídej. Dívky mého věku bývají už dost často vdané."
"Nevím slečno."
Loraine se zamračila. Vždy, když podrobila Rose otázkám na život před nehodou, dívka jen sklopila oči a neurčitě mumlala. Zdálo se, jakoby nechtěla prozradit nic, než bylo nezbytně nutné. Nechtěla nebo nesměla? napadlo Loraine.
"Madam, jediný problém je, že nemáte žádnou gardedámu. Měla byste promluvit se strýcem. Nehodí se, když svobodná dívka je kdekoli sama v přítomnosti muže. A vaše společnost bude slečno jistě velmi žádaná." Rose obratně převedla téma konverzace na jinou notu.
"Vypadáš úchvatně má drahá." Jeremy se opět nečekaně zjevil mezi dveřmi salonku.
"Děkuji strýčku."
"Jedu do města, rád bych abys jela se mnou. Stavíme se u jednoho klenotníka a tam si vybereš nějaký šperk, který podpoří tvou neskutečnou krásu."
Loraine znachověla líčka.
"Ráda pojedu, strýčku. Teď jeslti mě omluvíš, tak se převléknu."
Jeremy kývnul a odešel. Loraine rychle shodila nebesky modré šaty a oblékla si zelenkavé vycházkové šaty, zdobené perlovou výšivkou.
"Slečno, ještě klobouček!" zavolala Rose.
Loraine byla natěšená na vyjížďku do města. Konečně se dostane z domu. Rose umně vyčesala vlasy do drdolu a připevnila zelený klobouček, podle mody na stranu.
Loraine seběhla schody a netrpělivě postávala v hale.
"Jsi rychle připravena, moje milá. Nuže, pojďme." Jeremy galatně nabídl dámě rámě. Poté ji pomohl do kočáru a předal povel vozkovi. Loraine zvědavě hleděla z okna a pozorovala kdejakou maličkost. Londýnské ulice byly plné různorodých lidí, od boháčů v nádherných a drahých oblecích, přes lidi střední třídy, až po ty nejchudší, kteří pobíhali po ulicích v obnošených šatech a děravých botách. Loraine zalila vlna soucitu, když viděla malé caparty, jak žebrají o kousek jídla.
"Neměla by ses tolik vyklánět."
Loraine strýce poslechla.
"Za chvíli budeme v lepší čtvrti, tady žijí většinou chudáci." Jeremy nezaujatě komentoval trasu.
Loraine se po chvíli znovu naklonila k okénku. Kočár zpomaloval. Po chvilce úplně zastavil před obrovským domem s prosklenými verandani a velkými francouzskými okny. Nade dveřmi se rozprostírala tmavě modrá markíza a nápis vyvedený zdobným zlatým písmem. Klenotnictví Maurtieur.
"Je to francouz, ale svoji práci umí naprosto mistrně." Usmál se Jeremy na dívku, která zaujatě zkoumala dům před sebou. V ústrety jim vyběhl malý černovlasý mužík, který je hlasitě se silným přízvukem vítal.
Loraine zničehož nic přeběhl mráz po zádech. Nepříjemný pocit, jež ji zaplavil se vryl až do morku kostí. Poplašeně se rozhlédla, ale nezaznamenala nic neobvyklého. Ulice žila poklidným tempem. Avšak pocit, že je pozorována, se jen tak nerozplynul. Znovu se rozhlédla a přes ulici ho spatřila.
Zíral na ni s pootevřenými ústy, jakoby překvapen.
Vysoký a urostlý muž, s černými rozcuchanými vlasy. Vypadal v černém dlouhém kabátě jako démon. Loraine polila horkost. Dívala se na cizince na protější straně ulice a celé její tělo jakoby zgumovatělo. Nedokázala od toho přízraku odtrhnout zrak. Hodnou chvíli jeden druhého hypnotizovali pohledem a Loraine se zrychloval dech. Muž stál, nepohnul se ani o krok, jakoby neexistavalo nic jiného než jejich dlouhý pohled. Loraine netušila jak dlouho se na muže dívala, z podivného tranzu ji vytrhl strýc, který s ní lehce zaklepal.
"Co děje? Loraine co je ti?"
Loraine s sebou trhla a její tváře hořely vzrušením. Celé její tělo zaplavila vlna emocí, které se zdály tak povědomé. Dívka se znovu zadívala na místo, kde stál černovlasý démon, ale ulice byla prázdná. Hřejivé a vzrušující pocity vystřídalo zklamání a prázdno. Muž byl pryč.
"Viděl jsi ho?"
"Kde, a koho?" ptal se se zájmem Jeremy.
Loraine pocítila nejitotu. Nebyl to pouhý sen? Další její přelud? Mívala sny plné představ o vysokém černovlasém Ďáblu, který jí sváděl na scestí.
"Ale nic, strýčku," usmála se, "jen jsem se polekala nějakého tuláka, co stál tamhle." Jeremy se podíval směrem, kam Loraine ukázala, ale nikoho nespatřil. Jeho čelo však zbrázdily vrásky starostí.


P.S.: také mě by zajímalo jak si představujete hlavní hrdiny :-) díky za ohlasy :-)