Nový život - 1.kapitola

První kapitolu jsem upravila, někde jsem něco přidala, někde něco ubrala a změnila jsem jméno Rořiny matky (Karin -> Caroline), aby to znělo lépe.
Doufám, že změny jsou pozitivní.
Ráda bych byla za komentáře. Příjemné čtení :)
________________________________________________________


1. kapitola - Nákupy

„Už ti přišel ten dopis, zlato.“ Křičí mamka z kuchyně. /Letní prázdniny za chvíli končí a mně se ani za mák nechce loučit se vstáváním k obědu a dlouhými procházkami po okolí,/ povzdychne si.
„Super, nech ho prosím tě na stole.“ Zakřičí dívka a vysoukává se z postele.
„Dobře, ale pohni si. Za chvíli bude oběd.“ Jen tak pro sebe kývne, její mamka ví, že brzy přijde.
V kuchyni stála žena asi kolem 36 a vařila oběd. Snažila se taky, aby její dcera konečně vyšla z pokoje.
/Ta holka mě jednou přivede k šílenství. Určitě ještě nevylezla z postele,/ pomyslela si žena a musela se usmát. Její dcera už byla taková – třeštidlo, které moc rádo vyspávalo.
Dívka vylezla neochotně z postele a rychle se převlékla do domácího hábitu hráškově zelené barvy. Vlasy si rozčesala a stáhla si je gumičkou do koňského ohonu. Nelíčila se, neměla to zapotřebí, zvlášť doma. Zamířila do kuchyně, kde ji čekala máma, dopis a oběd.
„Dobrý ehm,“ dívka se podívala na kuchyňské hodiny „poledne,“ dokončila svůj pozdrav a hlasitě zívla.
„Dobré poledne,“ opětovala žena pozdrav, „ten dopis máš na stole,“ informovala ji žena. „Seznam s učebnicemi mi přečti, prosím,“ dodala.
Dívka začala číst. První dopis obsahoval obvyklé oznámení, že 1. září začne školní rok a ostatní bláboly, kterým dívka nevěnovala pozornost. Druhý obsahoval seznam učebnic a ostatních věcí, které si měli žáci koupit.
„Dobře,“ pokývala hlavu žena, „odpoledne půjdeme na Příčnou ulici a koupíš si všechno, co budeš potřebovat. Platí?“ ujistila se žena. „Kdybychom měly čekat na tátu, tak se nedočkáme a vyřídíme to radši sami. Uděláme si takovou malou dámskou jízdu. Co ty na to?“ navrhla žena dívce.
„Ok, mami,“ souhlasila dívka, těšila se na odpoledne strávené s mámou.
Po obědě se obě začaly připravovat. Žena si oblékla tyrkysově modrý hábit, který ladil s jejíma tyrkysovýma očima. Blonďaté vlasy si vyčesala nahoru do drdolu. Oči si zvýraznila modrými stíny a na rty si dala světlou rtěnku. Byla se sebou spokojená. Vypadala tak na 29 a ne na 36. Šla do kuchyně, vzala si seznam učebnic a přečetla si ho.
U dívky v pokoji to vypadalo podobně. Dívka si vybrala světle žlutý hábit. Černé vlasy nechala splývat na ramena, dala si do nich jen sponku tak, aby jí nepadaly do obličeje. Oči si obtáhla černou tužkou a na rty si nanesla lesk. Podívala se na sebe do zrcadla a změřila se kritickým pohledem. Uznala, že dnes to lepší nebude, ale vcelku byla spokojená.
„Můžeme jít?“ zeptala se dívka, když vyšla ze svého pokoje.
„Tak jdem,“ každá zvlášť šla ke krbu, nabrala si do ruky Letax, vhodila ho do ohně a řekla „Příčná ulice“. Cestovaní s kouzelným přenášecím práškem nebylo zrovna nejlepší, ale bylo nejrychlejší.
Dostaly se na Příčnou ulici. Žena hůlkou obě dvě očistila od sazí, takže vypadaly zase normálně a ne jakoby před chvílí čistily komín. Jako první se vydaly do Krucánků a Kaňourů pro učebnice.
Jako obvykle se po příčné ulici hemžilo mnoho lidí a každý někam spěchal. Šlo poznat, že začátek školního roku se kvapem blíží a všichni žáci bradavické školy nakupovali jako smyslů zbavení vše, co potřebují.
„Roro!“ volal někdo na dívku. Otočila se a uviděla jak na ni mává její ´kamarádka´, vlastně byla jediná koho tak mohla nazývat tady v Anglii. Seznámily se tu loňské prázdniny, když tu Rora s rodiči byla na prázdninách u babičky.
„Ahoj Pansy,“ pozdravila Rora a snažila se, aby to znělo nadšeně, „kde se tu bereš?“
„Nakupujeme věci do školy, je to katastrofa, před chvílí jsme s matkou byly u madame Malkinové a chtěla na mě navlíknout něco co se podobalo pytli od brambor. Prý ´vždyť je to moc pěkné Pansy, sluší ti to´,“ napodobovala hlas své matky, „naštěstí mě nechala si vybrat jaký společenský hábit jsem chtěla. Teď naštěstí sedí někde s Dracovou matkou,“ mluvila dál Pansy a nevšímala si znuděného pohledu své kamarádky. „Doufám, že půjdeš do Zmijozelu. Jinak nevím jestli bych s tebou mohla vůbec mluvit, ale na druhou stranu jsi ze staré kouzelnické rodiny, to by mohlo projít, ale každopádně bude nejlepší, když půjdeš do Zmijozelu,“ přemýšlela nahlas Pansy. Pansy totiž chodí do Zmojozelu, jedné ze čtyř kolejí, do kterých se v Bradavicích zařazovalo a nekolovaly o ní zrovna dobré zvěsti.
„No uvidíme kam mě klobouk zařadí,“ utla Rora Pansy. Upřímně doufala, že do Zmijozelu nepůjde. Pansy ještě cosi mlela, ale Rora ji neposlouchala. Přemýšlela o Austrálii, jejím domově, kde až do teď žila. Měla tam plno přátel, jak mudlů (ti samozřejmě nevěděli, že je čarodějka), tak i ve škole. Byla tam spokojená, a když jí rodiče oznámili, že se budou stěhovat hrozně se s nimi pohádala. Ještě minulý týden nevyšla z pokoje, maximálně na záchod, do koupelny a do kuchyně. Pak začala chodit ven, řekla si, že se sebou musí něco udělat a snažit se přizpůsobit novému prostředí. A taky chtěla potěšit rodiče, byli z ní zoufalí. Rora se docela bála přestupu na jinou školu. Nevěděla co ji tam čeká, bála se reakce lidí na ni a taky toho, že když se Pansy znechutí, něco nepěkného nakecá svým spolužákům. Podívala se za sebe, protože Pansy najednou zčervenala. Rora tam uviděla stát kluka s blond vlasy a špičatou tváří. Viděla, jak se k nim blíží. „Kdo je to, Pansy?“ zeptala se. Byla zvědavá a ten kluk vypadal moc dobře.
„To je můj kluk,“ pochlubila se Pansy, „od něho ruce pryč je jenom můj, jinak si to odskáčeš, Roro,“ pohrozila jí. „Vím, jakou jsi měla pověst v Austrálii,“ Rora tam jen stála a nevěřícně se na ni dívala. /Jak to ví?/ ptala se sama sebe. Její pověst, to bylo to první, co tady chtěla změnit. Skoro každý týden měla jiného kluka a nikdy k němu nic necítila, jen se jí líbil. S některými chodila jenom kvůli sázce, nebo jenom aby se pak mohla pochlubit. I když kluci věděli co je zač, stejně s ní chtěli chodit, protože byla docela hezká. Někteří s ní byli jen kvůli tomu jednomu a jí to nevadilo, protože pro ni to byl taky důvod, který využívala. Nikdy za 16 let se nezamilovala. Teď to chtěla změnit. Už nechtěla být jako dřív.
„Nikdo ti ho nebere, navíc silně pochybuju, že si mě bude ve škole pamatovat,“ a ušklíbla se.
To už u nich chlapec byl.
„Ahoj krásky,“ oslovil je, Pansy ho majetnicky objala. Rora mlčela a koukala se do země. Pansy se hned ujala představování, „to je moje kamarádka Rora,“ kývla směrem k Roře, „a to je můj kluk Draco.“ Rora si s Dracem potřásla rukou. Nemohla si nevšimnout pátravého pohledu jeho pronikavě šedých očí, který se jí vůbec nelíbil. Zamrazilo jí z něj.
„Rora? Zajímavé jméno.“
„Ne, to není moje jméno, jmenuju se Aurora, ale všichni mi říkají Rora nebo Rory. Teda kromě babičky, ta mi říká Aurora,“ vysvětlila mu rychle náhlé pomatení smyslů svých rodičů.
„A máš příjmení?“ vyzvídal dál Draco.
„Raillová,“ vyhrkla, „a ty máš příjmení?“ oplatila mu stejnou mincí.
„Malfoy.“ To příjmení moc dobře znala. Její máma si našla na ministerstvu kouzel práci v oddělení, které pracovalo na utajení před mudly a zná se s jeho otcem.
„Už musím,“ ozvala se Rora, „uvidíme se ve škole,“ zamávala jim a šla za mámou. /Opravdu nenápadný útěk./
Na Příčné ulici byly ještě asi 3 hodiny a nakupovaly. Byly taky v cukrárně a daly si pořádný zmrzlinový pohár. Domů se dostaly opět Letaxem. Rora byla hrozně unavená a bez večeře zalehla do postele a usnula.