Život v Dexternu 02

„Vstávej Tomoe! Už je pozdě. Nachystej se a půjdeme se podívat do haly.“
Když Midori zjistila, že jí nevnímá, rozhodla se udělat další krok k tomu, aby ho co nejefektněji přivedla zpět ze světa snů a neomezených možností. Už podle jejího úšklebku šlo poznat, že to nebude nic milého. Sedla si k Tomoemu na postel a začala potichu odpočítávat:
„Tři, dva.“ Na jedna zabrala a shodila Tomeoho z postele a pronesla:
„Už by sis mohl pamatovat, že tvoje starší sestřička není moc trpělivá!“
„Ty jsi ta nejnenormálnější sestra na světě!! Co kdyby se mi něco stalo?!“
„Neboj Tomoe, když jsi přežil pád z koně, tak si myslím, že tohle tě taky nezabije. Neměj strach dívala jsem se, jestli tam není nic o co by sis mohl ublížit. A postel taky není vysoká.“ Se smíchem podala svému jedinému bratrovi pomocnou ruku.
„Nějaká veselá na to že jsme včera ztratili domov.“
„Ty víš, že takovéhle věci moc neprožívám. Navíc si nemyslím, že tu budeme dél jak měsíc nebo dva. Až se to uklidní, pojdeme zase do Roxwingru. Ber to jako prázdniny.“ K tomuhle výroku nasadila Midori tak povzbudivý výraz, že se Tomoe jen pousmál.
Z toho milého pohledu se najednou stal vražedný. „A teď pohni a nachystej se!“ Zavrčela Midori.
„Předtím ti to slušelo víc!“ Vysmál se jí Tomoe.
„Říkal jsi něco?!“ Nasadila ještě vražednější pohled než před tím.
„Ne, ne!! Neříkal jsem vůbec nic.“
Ještě chvíli se slovně přetahovali, ale nakonec vyšli vstříc dlouhé, tmavé chodbě směrem k hlavní hale. Po cestě se potkali s Karin, která jim řekla, že je pán domu a snídaně čekají v jídelně.
„Ehm.. Paní? .. Mohla bych se prosím zeptat kde je jídelna?“
„Tak za prvé!“ Řekla rázně služebná. „Říkejte mi Karin a za druhé, dveře od jídelny jsou hned nalevo od schodů.
„Děkujeme!“ Vychrlili sborově.
„Já jsem Midori a tenhle skřítek je Tomoe. Kdybyste s něčím potřebovala pomoct, dejte nám vědět. “
„Dobře. Ale teď už běžte. Pán Minato vás čeká.“
Děti sešly po schodech a zamířily ke dveřím. Tomoe pomalu chytil za kliku a otevřel. Jídelna sice byla obrovská, ale nebyla ničím výjimečná. Leda velkým obrazem nad krbem. U stolu už seděl Minato s tím klukem.
„Proč sedí u stolu s pánem, když je z levého křídla?“ Řekla si pro sebe Midori. „Ehe, my jsme vlastně taky z levého.“ Najednou ji z přemýšlení vytrh strýc.
„Dobré ráno přeju. Posaďte se prosím.“
„Děkujeme, vám také přejeme dobré ráno.“ Midori se sedla hned vedle strýce a naproti klukovi. A opět se zapřemýšlela.
„Jakže ho to Karin včera oslovila.. Kairi ? Ne.. Ale na K to začínalo. Kao. Přesně! Kaoru !“ Vítězně se usmála, protože její talent na zapamatování jmen byl nulový. Potom zvedla hlavu misky s jídlem, aby si mohla Kaora pořádně prohlédnout. První čeho si všimla, byly jeho oči. Nemohla si nevšimnout, když se na ní tak upřeně koukaly. Jeho oči tak zářivě hnědou barvu. Spíš vypadala jak červená.
„Páni!“ Řekla jsi Midori v duchu a hlavu opět sklopila k misce. Zkoušela jsi ho v hlavě ještě vybavit. Vlasy měl tmavé, po ramena a měl je rozčepýřené. Ofina mu trochu padala do očí. Měl bledou tvář. Midori se zase pousmála. Najednou ji ale z přemýšlení vyrušil strýc Minato.
„Slyšel jsem, co se stalo u vás na vesnici. Nevím, co si mám o tom myslet, ale tohle je už moc. Byli jsme s vaší matkou domluvení, kdyby se něco takového stalo, tak vás pošle sem a bud...“ Nestačil ani doříct větu a Midori mu skočila do řeči.
„Děkujeme, že jste se mě a Tomoeho teď na nějakou chvíli ujal. My vám slibujeme, že vám tady budeme pomáhat se vším, co půjde a budeme se snažit přidělávat co nejmíň starostí.“ Usmála se a podívala se na Kaora a hned zas zpátky na strýce.
Stýc se zaraženě podíval na Midori. „Nemusíte tu pracovat a ani s ničím pomáhat.“
„Ale ne.“ Odsekla slečna sedící po jeho levici. „Myslím že bude lepší, když pomáhat budeme. My jsme zvyklí pomáhat z domu. A ještě si myslím, že se tak aspoň zabavíme a seznámíme s ostatníma v domě.“
Kaoru a Tomoe jen naslouchali a věnovali se dál svojí snídani.
„V pořádku. Kdybyste něco potřebovali, tak řekněte mě nebo Karin.“
Tímto rozhovor skončil a všichni se plně věnovali své snídani.