Společná pomsta 40

Ráno se oblékli, nasnídali a vydali se k potoku, kde už na ně čekala Miriam.
„Tak řekla jsem tomu kouzelníkovi, že tak do tří dní byste u něj mohli být. Byl rád, že zase bude mít koho učit.“
„A kudy máme jet?“ zeptal se Max a posadil se na břeh potoka.
„No, to bude taková první Zoiina zkouška. Musí se pokusit to díky magii najít. Já to nevymyslela, to chtěl on. A NEŠPIŇ MI VODU TĚMA BOTAMA!“ odehnala Maxovy boty Miriam. Zoe se u té scény zasmála a pak začala přemýšlet, jak pomocí magie dojedou tam, kam potřebují.
Miriam se s nima rozloučila a zmizela v zpátky v potoce. Max se Zoe došli zpátky ke stanu, složili ho, uklidili po sobě a vydali se na cestu. Zoe se po vyhoupnutí do sedla usmála a upustila na zem hrstku prachu.
„Vymyslela jsi, jak se tam dostaneme?“ zeptal se Max.
„Koukni se na zem.“
„Nic nevidím.“
„Tak se koukni pořádně.“ Rozesmála se Zoe.
„Vážně nic nevidím.“ Prohlásil Max a visel Pegasovi na boku, aby byl blíž zemi.
„Vidíš takovou tu tenkou stružku? Tu čáru?“
„Vidím. Co je to?“
„No, to nás vede. Když víš, na co se soustředit, vidíš ji i ze sedla, viď?“ Zeptala se Zoe Maxe, který se vyškrábal zpět do sedu.
„Máš pravdu. Ale co když se zapráší?“
„Nezapráší, myslela jsem na to. Bude prostě vidět a dovede nás tam, kam potřebujeme.“ Usmála se Zoe.
„Šikovná.“ Pochválil ji Max.
Jeli celý den, dokud se nezačalo stmívat a oni nebyli donuceni zastavit a přenocovat.
„Zoe, co takhle nestavět stan a jen přenocovat pod širákem?“
„Nechce se ti stavět stan?“ Usmála se Zoe.
„No, popravdě řečeno nechce.“
„Tak můžeme, ale jestli zmokneme, něco ti udělám.“
„Tak těžko zmokneme, nikde ani mráček. A co bys mi udělala?“
„No, to ještě vymyslím.“ Mrkla na něj Zoe. Max pak vybral místo na ohniště a otočil se k Zoe.
„Nechceš trošku cvičit?“ Zeptal se jí.
„Jak?“
„No, tak třeba rozdělat oheň…“
„Ty jseš dneska tak línej!“ Rozesmála se Zoe. Na druhý pokus se jí podařilo rozhořet malý ohníček.
„Maxi, oheň možná je, ale každý oheň potřebuje nějaké dřevo.“ Otočila se Zoe na Maxe. Ten ale vedle ní podřimoval v sedě.
*To musí všechno dělat sama? A co ho tak unavilo?* pomyslela si Zoe a vydala se ke stromům pro nějaké to dřevo. Koně nechala u Maxe, ať hlídají. Stromy nebyly od jejich tábořiště nijak daleko a spadaných větví tam byla spousta. Nasbírala si plnou náruč a vracela se zpátky. Najednou k ní z nebe ale letěl oheň. Zoe rychle uskočila a dřevo pustila. Dívala se na oblohu, jestli spatří zdroj ohně a uviděla ho. Malý rudý drak, o něco menší než ten, co byl u ní ve vesnici. Přelétl nad ní a znovu vychrlil oheň. Bylo sucho, oheň se rychle šířil a zvířata začala utíkat pryč. Zoe začala kouzlem oheň hasit a zároveň se snažila odhadnout, kde drak je. Max doběhl na druhou stranu skomírající ohnivé stěny.