Cena odvahy - XII. kapitola

Jeremy ten den neměl nikde stání.

Ať už seděl s muži u jídla, nebo si procházel mapy různých dalších míst, na která měli zanedlouho plánovat další útok, či se cvičil v šermu nebo střelbě, u všeho po pár minutách zjistil, že je myšlenkami úplně jinde a že činnost, jíž právě provádí, je to poslední, čemu věnuje pozornost.

Za všechno mohl včerejší večer a dnešní ráno, jež byly spojené rozhovorem s Carou, a které nemohl vytěsnit z hlavy za nic na světě.

Neustále se mu vracely věty, které pronesla, její výraz, když se na něj dívala a její oči, které měl doslova vpálené do své mysli.

Kromě tohoto – nedávné minulosti – se mu ovšem v mysli vynořovaly vzpomínky, na něž už dávno ani nepomyslel, a které byly pohřbeny tak hluboko, že se staly pouhými přízraky jeho dávné minulosti, která mu připadla neskutečná, jako kdyby to byl nějaký sen, na který vzpomínal, či život někoho jiného.

Potom, co odpoledne zahlédl Caru, jak jde do prádelny s náručí plnou čistých prostěradel, zůstal stát na schodišti jakoby zkameněl.

Viděl její tvář plnou modřin, ale také mu neuniklo, že se netváří rozezleně ani sklesle. Její výraz mu připadal stejný, jakoby se vůbec nic nebylo stalo, jakoby takto šla ve svém vlastním domě.

Vzápětí mu zmizela z dohledu ve chvíli, kdy vešla do kuchyně.

Jakmile se dokázal ze zamyšlení vrátit zpátky do současnosti, rozběhl se po schodišti ke vstupní síni a z ní pak přímo na nádvoří a odtamtud do stájí.

Popadnul sedlo, dal jej na svého koně a během dvou minut vyjížděl z brány hradu.

Sotvaže byl venku, stočil hřebce doleva a podél hradební zdi se rozjel k lesům, které začínaly několik set stop za hradem.

Když projížděl kolem jedné z opuštěných hlásek skrytých mezi stromy, ale jejíž výhled poskytoval pozorovateli dokonalý přehled o dění na míli daleko, napadlo ho, zda by na ní neměli obnovit strážní službu.

Nicméně poté si uvědomil, že kam jeho paměť sahala, tak se s žádným útokem nesetkali a neviděl jediný důvod, proč by na ně měl někdo útočit teď. Navíc muži na stráži vždy dostačovali a proto svoji předchozí myšlenku pustil z hlavy.

Ujel lesem skoro dvě míle, než mu došlo, že jeho úvahy jsou na stejném místě jako na hradě, a před nimiž chtěl aspoň na chvíli utéct.

Jakmile totiž Caru zahlédl, jedna jeho část chtěla jít za ní a to bez nejmenšího důvodu, kdežto druhá mu navrhla okamžitě utéct pryč - a tu si také zvolil.

Neměl představu, co by říkal nebo dělal, kdyby za ní šel a jen na ni hledět mu připadalo hloupé.

Uvědomil si totiž, že proti tomu, co mu řekla, nemůže říct jediné slovo námitky. To by možná mohl jen v případě, že by si ona neprožila to, co si prožila. Kdyby to tak bylo, pak by jí mohl dál úspěšně tvrdit, jak sladká je pomsta, jaký úžasný pocit přináší a jak člověka může obohatit. Jenže to nemohl. Ona si prožila něco, po čem měla na pomstu absolutní právo a možnost a nevyužila ji, ba co víc! – po těch letech od oné události, ji ani nenapadlo, že by svůj postoj změnila.

Zastavil koně a zahleděl se do tmavého lesa, kde se díky zapadajícímu slunci začaly prodlužovat stíny stromů.

Několik minut naprosto nehybně pozoroval vše před sebou, ačkoli jeho oči nic z toho nevnímaly. Jediné, co neviditelně projevovalo svůj život a činnost, byla jeho mysl.

Neustále se mu vracely vzpomínky na vše, co pro něj bylo podstatné a důležité - na to, co mu přineslo bolest i radost a na tu, které za tenhle všechen zmatek vděčil.

A teď poprvé, po dlouhé, velmi dlouhé době ho napadlo, zda jedná správně, zda se nevydal po špatné cestě.

Jenže tyhle myšlenky v něm po chvíli vyvolaly odpor, a proto koně pobídl zpátky.

Během několika minut zběsilé jízdy vjel na nádvoří, kde zavolal jednu z právě procházejících žen, aby mu koně odvedla do stáje a postarala se o něj.

Sám pak vešel do hradu a do síně, v níž se právě podávala večeře.

Okny dovnitř pronikaly poslední paprsky zapadajícího slunce a ještě na pár minut tak poskytly osvětlení místo svíček.

Jeremy si v rychlosti opláchnul ruce a obličej v jednom z věder s vodou a usedl naproti několika se bavícím mužům.

Nepřidal se k nim, ale zavrtal se očima do rýhy na stole.

A myšlenky, které se snažil z hlavy vytěsnit, se mu do ní opět mocně vracely a dožadovaly se jeho pozornosti.

Po chvilce však zpozorněl, jelikož jeho zrak upoutalo něco bílého, co se mu v okraji zorného pole mihlo a což si spojil s bílou barvou šatů, které měla Cara na sobě.

Trhnul hlavou nahoru a okamžitě se zaměřil na její tvář.

Byla oblečená stejně jako ráno a vlasy, přehozené přes rameno, měla do poloviny spletené v copu.

Nedívala se na něj a oči upírala do mísy, jež nesla.

Jeremy si po pár vteřinách uvědomil, že se na ni dívá jako na nějaký úkaz.

Sledoval ji, jak mísu položila kousek od něj a ani pohledem o něj nezavadila.

Muže nejprve napadlo, že proto, aby se dokázala soustředit a nevylila polévku, jenže jakmile mísu položila a otočila se, aniž mu věnovala byť jed jeden pohled, došlo mu, že to udělala schválně.

Pozoroval ji jako ostříž po celou dobu, kdy s ostatními nosila na stůl jídlo a byl si tudíž naprosto jistý, že se na něj nepodívala ani na vteřinu.

Samotného ho potom překvapil pocit zklamání a zvláštního smutku, jen co pochopil, že se na něj nedívala záměrně a že zřejmě ani nemá chuť mu pohled věnovat.

Jídlo snědl, aniž měl tušení, co vlastně jí a neustále v duchu uvažoval a přemýšlel. Malý kousek jeho nitra přitom jakoby začínal chápat nebo cítit, že toto neustálé uvažování za poslední dobu, bude někde ústit, bude mít nějaký výsledek a že nepadne do zapomnění.

Sotva v tu chvíli mohl tušit, že toto byl jen pouhý první kamínek laviny, která se měla zanedlouho spustit.

Právě když dopíjel víno ze své číše, promluvil na něj jeden z mužů, sedící vedle něj a jehož si předtím ani nevšiml.

Byl to Gil.

„Jeremy, poslouchej, tak mě napadlo, že by ses už konečně mohl taky podělit,“ řekl a obrátil se k němu tak, že se loktem jedné ruky opíral o stůl a dlaň druhé měl položenou na koleni.

Jeremy polknul hlt vína a na okamžik na něj pohlédl, než se opět soustředil na jednu z rýh na stole.

„Podělit o co?“ zeptal se nepřítomně.

„O co asi? O tu holku – tu divoženku. To je jediná, která by stála za to z těch, co tu máme na výběr,“ odfrknul si Gil a jeho poslední slova doprovodilo souhlasné zamručení ostatních mužů, sedících u stolu.

Jen co Jeremy uslyšel slovo ‚divoženka‘, trhnul sebou a v mžiku probodával Gila ostražitým rozezleným pohledem.

„Je mi líto,“ řekl, přičemž lítost byla to poslední, co v jeho hlase znělo, „ale o tu se dělit nebudu. Jestli chceš nějakou holku na pobavení, najdi si ji. Jsem si jistý, že ve vedlejší vesnici nebo městě nepochybně nějaká bude.“

Poté se postavil, odstrčil židli a chystal se odejít od stolu.

„Je to možná zvláštní,“ pronesl klidně Gil, „jenže právě nemám zájem o nějakou jinou. Chci tuhle. Ty ses s ní mohl pobavit dosyta už několik dní a soudě dle toho, jak se bráníš, to s ní asi musí stát za to, takže…“

Jeremy se zastavil a hledě vpřed, pronesl: „Ty jsi mi nerozuměl?“

Potom se na něj podíval a z očí mu přitom sršely blesky, ačkoli v hlase dosud zazníval klid.

„Je moje. A budu ji mít tak dlouho, jak budu chtít.“

Gil se vzápětí postavil také a založil si ruce na prsou.

„Jasně,“ přikývl hlavou ironicky. „Až se vrátí Marcus, bude ji chtít on a mě se nechce čekat. Takže dnes ji budu mít já a ty se prostě jednu noc udržíš. Taky si chci užít a cítit trochu toho ženského tepla,“ řekl s přezíravým a vítězoslavným výrazem a zdviženým obočím.

Jeremymu se při představě, že by se Cary mělo byť jen dotknout tohle zvíře, na okamžik zatmělo před očima, než ho k nové bdělosti probralo to, že on sám sebe mohl za zvíře označit rovněž.

V další sekundě ho zachvátila taková vlna zuřivosti, jakou zažil naposledy jen jednou před několika lety.

Bleskově, tak, že nikdo by nemohl zareagovat, vytáhnul od pasu krátkou dýku. V další vteřině se vrhnul ke Gilovi a se zuřivým zavrčením ho povalil na zem a přiložil mu ji k hrdlu.

Gilovy oči byly vytřeštěné a v první chvíli tak ohromené překvapením, že na něj zůstal pouze zírat.

„Jsi hluchý?“ zařval na něj. „Jestli se k ní jenom přiblížíš, tak přísahám, že tahle dýka zajede dál a bude to poslední, co v životě ucítíš!“

Díval se na něj a z očí mu sršela taková nenávist a zloba, jakou u něj nikdo z mužů, kteří zděšeně vyskočili ze svých židlí a sledovali je, neviděl a ani nezažil.

Jeremy Gila ještě pár chvil vraždil očima, než se z něj zvedl a dýku zastrčil zpátky do pochvy.

Poté přeletěl očima všechny ostatní a řekl se stejným zuřivým nádechem: „To platí pro kohokoli jiného, takže na to rychle zapomeňte!“

Všichni muži v sále se tvářili značně překvapeně a nechápavě, jelikož neviděli smysl v tom, co je vlastně důvodem takového Jeremyho výbuchu, když z jejich pohledu vlastně o nic nešlo.

Jeremy ještě pár okamžiků přelétal očima z jednoho na druhého a pak se rozzuřeným krokem a s pevně stisknutou čelistí vydal pryč ze sálu. Nehleděl napravo ani nalevo a okamžitě zamířil do svého pokoje.

Možná, že kdyby nebyl tak rozzuřený a dokázal se soustředit na něco jiného, než na představu Gilovy mrtvoly a metru kamenné země před sebou, všiml by si, že Cara stojí naprosto ochromeně opřená o kamennou zeď těsně vedle dveří sálu, z něhož právě vyšel.

Ruce se jí lehce třásly a srdce bilo nepředstavitelnou úzkostí, jak se snažilo rozšířit prostor její stažené hrudi.

Ihned si však uvědomila, že stát tady je ta největší hloupost a tudíž rychle zamířila zpět do kuchyně.

Neohlížela se a sotva do místnosti vešla, opláchla si obličej studenou vodou.

Několik vteřin potom sledovala svůj odraz na vodní hladině a zkoušela se uklidnit.

Třes rukou postupně ustával a tak se pomalu přesunula do vedlejší místnosti ke svému lůžku.

Venku už byla tma a mohla si tudíž prohlédnout jen siluety některých žen, které se již uložily ke spánku, protože neměly službu na poklízení ze stolů po večeři.

Byla tak zabraná do vlastních myšlenek, že téměř vykřikla, když ji někdo chytil za ruku. Trhla sebou a vzápětí se uklidnila, jakmile vedle sebe spatřila menší postavu, která patřila Sarah.

„Sáro,“ vydechla Cara, „vyděsila jsi mě.“

„Promiň,“ zašeptalo děvče. „Můžu si lehnout k tobě?“

„Jistě,“ přikývla dívka a společně zamířily k jejímu lůžku.

Cara si opatrně lehla, aby nenadělala zbytečně víc hluku, a ucítila, jak se jí Sarah přitiskla k boku, vzala ji za ruku, hlavu přiložila k její hrudi a uvelebila se tam.

„Dobrou noc,“ zašeptalo ještě děvče.

„Dobrou,“ odvětila Cara a byla přitom neskutečně ráda, že po ní dnes nechce vyprávět žádnou pohádku nebo příběh.

Ještě se nadzvedla a rukou si rozpletla vlasy z copu.

Potom se zabořila obličejem do polštáře a snažila se uspořádat čím dál zmatenější a složitější myšlenky, jež jí brázdily mysl.

Připadala-li si před několika málo dny zmatená, nebylo to nic proti tomu, jak se cítila nyní.

Před čtyřmi dny ji chtěl Jeremy zneuctít, snažil se o to opravdu důkladně a nakonec to neudělal kvůli její prosbě? Hnulo se v něm opravdu svědomí?
Mohl ji nechat v zahradě těm dvěma mužům na pospas a přesto… zabránil tomu, ošetřil ji. Proč?

Mohl ji nechat Robertovi i Gilovi a neschovat ji ve svém pokoji. Mohl si s ní dělat co chtěl a neudělal to? Proč?

Proč jí chtěl umožnit pomstu? Proč ji teď přede všemi bránil?

Cara zdvihla hlavu, protože jí docházel vzduch a zhluboka se nadechovala.

Vzpomínala, jak ho sledovala, když vedle ní ležel na posteli, na jeho tvář, když se na ni dnes ráno díval – když v jeho obličeji spatřovala tak rozdílný výraz od toho, který měl před čtyřmi dny.

Na okamžik si dokonce vzpomněla na to, jak ji proti její vůli políbil. Avšak ač se snažila sebevíc, nedokázala si vybavit nic víc, kromě pocitu strachu a znechucení, jež cítila. Na nic jiného se tehdy nebyla schopná soustředit a ucítila zklamání, jakmile jí došlo, že si na víc nevzpomene.

Ovšem nad směrem svých myšlenek se vzápětí zděsila.

Znovu se tedy snažila přijít za vysvětlení jeho nepochopitelného chování.
Po několika minutách ale měla pocit, jakoby snad začínala bláznit – nic jí totiž nedávalo smysl a její rozum odmítal připustit změnu Jeremyho povahy nebo to, že se o ni aspoň snaží. Tomu věřit nedokázala.

Cítila se zmatená jako kdyby stála na rozcestí a nevěděla, kterou cestou se vydat. Nebyla dokonce ani schopná udělat krok k nějaké, jelikož se bála toho, co by na ní mohla najít a co jí mohla přinést.

Když se do svých pocitů ponořila víc, s tím největším překvapením shledala, si přeje, aby to byla pravda – aby se Jeremy opravdu změnil a nebyl už tím mužem, s nímž se setkala poprvé.

Co však bylo důvodem jejího přání – na to přijít nedokázala, nebo se to spíš bála rozluštit a proto se rozhodla s úvahami přestat a snažit se aspoň na pár minut zamhouřit oči a spát, neboť ji zítra zase čekal den plný práce.

Po pár minutách, kdy se soustředila pouze na svůj dech a všechny myšlenky na Jeremyho nebo cokoliv, co se v posledních dnech stalo, se snažila vytěsnit, nakonec upadla do neklidného spánku.





Ačkoli ji probudilo lehké tahání za rukáv, v polospánku ještě myslela, že sní nebo že usnula před pár minutami.

Jakmile se jí po chvilce podařilo otevřít oči a spatřila nad sebou tvář Sarah, spěšně si promnula oči a posadila se.

„Co se děje, Sáro?“ zeptala se šeptem a rozhlédla se po ostatních, dosud spících ženách.

Venku se sice začínalo rozednívat, ale díky závěsům na oknech v místnosti panovalo ještě velké šero.

Sarah měla rozšířené oči a upírala se jimi do dívčiných.

„On… je tam,“ řekla tiše.

„Kdo je… kde?“ zamračila se Cara nechápavě a sledovala holčičku, která se opatrně posadila na postel.

Sarah kývla hlavou ke kuchyni a zašeptala: „Šla jsem se napít a on… v kuchyni je muž.“

Caře se instinktivně rozbušilo srdce a prsty se jí okamžitě zaťaly do dlaní. Pohlédla ke dveřím a potom zpět na Sarah.

„A co tam dělá?“ zeptala se.

„No, on… spí,“ zašeptalo děvče.

„Spí?“ zeptala se Cara zmateně.

Poté, co holčička přikývla a dívala se směrem ke dveřím stále se strachem, se Cara rozhodla podívat na toho, kdo tam podle jejích slov byl.

Potichu vstala z lůžka a zastrčila si vlasy za uši. Pak se obrátila na Sarah.

„Půjdu se tam podívat a ty zůstaň tady, ano?“

„Ale co jestli ti něco udělá?“ zeptalo se děvče a pevně ji chytilo za ruku.
Cara se pousmála a pohladila ji po hlavě: „Nic mi neudělá. Vždyť spí. Budu potichu jako myška.“

Sarah ji pak s povzdechem a slovy: „Buď opatrná,“ pustila.

Dívka se na ni ještě jednou pousmála a poté se rozešla ke kuchyni.

Bosky našlapovala po kamenné dlažbě a tiše se kradla ke dveřím.

Byly pootevřené dost na to, aby se jimi mohla protáhnout natolik, aby je už nemusela otevírat a nevrzly při tom.

Prošla do kuchyně a přeletěla ji pohledem. Zmateně pohlédla ke stolu a když nikde nikoho neviděla, napadlo ji, že se Sarah možná něco zdálo.

Ovšem jen co se chtěla obrátit zpátky a jít si lehnout, trhla sebou a ruka jí vyletěla k ústům, aby nevykřikla leknutím.

Kousek ode dveří po pravé straně tak, že si ho předtím nevšimla, seděl u země o zeď opřený Jeremy.

Měl pokrčené nohy v kolenou a hlavu k nim měl lehce skloněnou. Ruce mu spočívaly na břiše a jeho hruď se zdvihala v klidném nádechu.

Cara zavřela oči a zhluboka vydechla. Poté oči otevřela a pohlédla na něj.
Okamžitě se jí v mysli probudila zvědavost - moc ráda by věděla, co tady dělá a proč není ve svém pokoji.

Jak se tak na něj dívala, pomalu zjišťovala, že její nedůvěřivý a ostražitý pohled, jež měla, kdykoli byla v jeho blízkosti, zmizel a nahradil ho zvědavý a téměř přívětivý.

Dívala se na tu jednu stranu jeho tváře, kterou mohla vidět a přála si pohlédnout za masku, kterou měl stále pevně nasazenou a z níž mohla chvílemi, kdy spolu mluvili, vidět pouze malý záblesk.

Po pár minutách se ovšem vzpamatovala ze zamyšlení a neslyšně se vrátila k Sarah.

Viděla, že holčička sedí jako na jehlách.

„Sáro, všechno je v pořádku. On tam asi…asi tam usnul, když se šel taky napít, nebo nevím,“ řekla a pousmála se na ni.

Poté dodala: „Spi. Já se půjdu vykoupat do jezera a pak začnu připravovat snídani, ano?“

Sarah tentokrát poslechla bez jediného dalšího slůvka. Lehla si na postel a zavřela oči.

Cara si pak vzala boty a obula se.

Potom potichu vyšla z místnosti a s očima upřenýma na Jeremyho prošla kuchyní. Odtamtud zamířila chodbou k bráně.

Byla by šla klidně a pomalu, kdyby po pár metrech nezaslechla něčí kroky.

Neměla nejmenší tušení, odkud přichází, nemínila však čekat na jejich majitele. Zrychlila a po chvilce si se zděšením uvědomila, že kroky zrychlily rovněž.

S divoce bušícím srdcem se proto rozběhla skrz bránu. Na překvapené pohledy stráží nehleděla a utíkala přes nádvoří k zahradě.

Na trávě před záhony málem uklouzla, avšak na poslední chvíli ještě stačila získat ztracenou rovnováhu.

Jakmile byla skryta před případnými pohledy někoho z nádvoří, utíkala k jezeru.

Jen co doběhla ke keři, který rostl u kraje vody, zaslechla zvuk utíkajících nohou po mokré trávě.

Zděšeně se rozhlédla po okolí a v první chvíli ji napadlo schovat se do keře. V té další si uvědomila, že to by byla ta nejnápadnější skrýš a tak pohlédla před sebe.

Neviděla nic jiného než jezero a proto do něj vzápětí skočila.

Tělem jí proběhl šok, když ucítila ledovou vodu po těle, ale cokoli bylo lepší než to, co se k ní hnalo – řekla si.

Potopila se o něco níž a přeplavala pod keř ke břehu.

Napadlo ji totiž, že pokud by se za ní ten neznámý, který ji honil, vrhnul do vody, měla by oproti němu větší šanci, poněvadž plavat uměla velmi dobře.

Chvíli zůstala pod hladinou a zadržovala dech. Avšak po půl minutě, kdy se nic nedělo, se začala pomalu vynořovat z vody.

Jelikož byla skrytá u břehu pod větvemi keře, nemusela se bát, že by ji neznámý mohl hned vidět.

Pomalu si z tváře stáhla vlasy a potichu se začala přibližovat k okrajům větví, aby viděla na břeh a na toho, kdo za ní běžel.

Opatrně rozhrnula prsty dvě větve, jež jí bránily ve výhledu a umožňovaly jí vidět pouze hnědé kalhoty a vysoké boty toho, kdo stál na břehu.

Ovšem jen co spatřila tvář muže, stojícího kousek od ní, oči se jí rozšířily a ústa se jí pootevřela.

Byl to Jeremy.

Pečlivě se rozhlížel po celé zahradě a očividně něco hledal. Pro Caru nakonec nebylo těžké si domyslet co.

Zůstala pod keřem ještě pár minut, než jí zuby začala drkotat zima. Mokré šaty ji studily a ruce pevně tiskla k hrudi.

Šokovaně sledovala, jak se posadil na trávu, založil si ruce na kolenou a nepřestával očima pozorovat okolí.

Cara vydechla a zatnula čelist, aby zastavila drkotání zubů.

Následující dvě minuty byly tím nejhorším bojem v jejím nitru, jakým si za poslední dobu prošla.

Zima však nakonec vyhrála a proto boj ukončila. Přeplavala ke břehu jezera, kde nebyly žádné větve a začala vylézat z vody.

Koutkem oka zpozorovala, jak Jeremy vyskočil na nohy.

Zhluboka se nadechla a pohlédla na něj. Jen co jí došlo, jak na ni zírá, bleskově se rukama objala kolem hrudi.

Vlasy se jí rozprostřely po zádech a ramenou. Další prameny jí z jedné strany rámovaly obličej, které byly díky namočení zbarvené téměř do černa.

Jakmile byla na břehu, se zatnutou čelistí se na něj podívala a zdvihla obočí.

Jeremymu se tváří mihl úsměv a pak se zeptal: „Vždycky se chodíš koupat v šatech?“

Cara měla co dělat, aby udržela hlas klidný, jelikož ji jeho hloupé dotazy rozčilovaly.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a objala se rukama kolem hrudi ještě pevněji. „Ale momentálně jsem ráda, že ty šaty mám na sobě… Což… tobě vhod jistě nepřijde.“

Jeremy po ní přeletěl očima a tiše řekl: „Vskutku.“

Caře při jeho pohledu přeběhl mráz po zádech. Ten ovšem vůbec nesouvisel s tím, že jí byla zima. Srdce se jí rozbušilo a dech se jí zrychlil.

Na okamžik její mysl zaplnila představa, co by dělala, kdyby se k ní rozhodl přiblížit. Jedna její část by utekla, zatímco ta druhá by se nehnula a jí bylo jasné, že pokud bude muset mezi těmito dvěma možnostmi volit, čeká ji další boj.

Dívala se na muže a neušlo jí, že z ní ani na okamžik nespustil oči. Neprohlížel si však její tělo, jak čekala, nýbrž bloudil pohledem po její tváři.

Když udělal krok směrem k ní, Cara myslela, že snad dokázal přečíst její předchozí myšlenky.

Dívka se ale vzápětí vzpamatovala a udělal krok stranou, aby mohla odejít.
Jeremy se okamžitě zastavil.

„Bojíš se mě?“ zeptal se a pozorně si ji i nadále prohlížel.

Cara se také zastavila a otočila se čelem k němu.

„Ne,“ odvětila a paže si nepřestávala tisknout k hrudi.

„Ne? Tak proč jsi přede mnou utíkala a skočila do jezera?“ tázal se dál.

Cara se lehce zamračila: „Nevěděla jsem, že jsi to ty. Myslela jsem… že je to někdo jiný.“

Jeremy otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, vzápětí je ovšem zavřel. Na okamžik zaváhal a potom posunul nohu pomalu vpřed.

Dívka si toho všimla, jenže tentokrát se k pohybu přimět nedokázala. Dokonce zapomněla i na zimu, a celou její mysl zaplnil pocit, že nedokáže odejít, jelikož ji Jeremyho oči držely na místě.

Sledovala, jak se k ní pomalu přibližuje, až od ní byl vzdálený méně jak půl metru.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Jeremy tiše a dál na ni upíral zrak.

Cara se nechápavě zamračila.

„Tvůj výraz… co se stalo?“ zeptal se muž znovu.

Cara sebou trhla a na okamžik zavřela oči, protože při jeho pohledu její srdce začínalo zrychlovat svůj tep čím dál víc, až ho slyšela ve svých uších jako burácení.

Když oči znovu otevřela, vrátila se k ní aspoň část její jistoty.

„Co se stalo? No… poslední dobou spousta věcí, ale právě teď… nic,“ odvětila.

Chvíli se na něj ještě dívala a pak se otočila a chtěla odejít.

Vzápětí, kdy ucítila Jeremyho ruku na své paži, ji napadlo, zda to míní dělat pokaždé.

Muž ji skutečně opět chytil za paži a otočil ji k sobě, díky čemuž ji přirazil ke své hrudi, takže Cara musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje.

Rozšířenýma očima se dívala do jeho zkoumavých, a poté řekla: „Co je? Necháš mě… laskavě, odejít?“ zeptala se a zdvihla obočí.

Jeremy přikývl: „Ano, jen co mi řekneš, proč se mě bojíš.“

Cara se smíchem vydechla a nevěřícně zdvihla obočí.

„Už jsem řekla, že se tě nebojím.“

Jeremy přimhouřil oči: „Tak proč se chvěješ?“

Cara chtěla v první chvíli vybuchnout smíchem, ale dokázala se zarazit.

„Možná proto,“ řekla a přiblížila svou tvář k jeho, „že je mi zima. Ta voda je studená jako led. Klidně si to můžeš vyzkoušet.“

Její ústa zacukala úsměvem a vzápětí na muži poznala, že tohle ho nenapadlo ani v nejmenším.

To ji připravilo zkoušku pro její sebeovládání, které však Jeremyho výraz překonalo a Cara se smíchem vydechla a usmála se naplno.

Jeremy si právě připadal značně hloupě, jenže dívčin úsměv mu z hlavy najednou celou věc vymazal a on se na ni dokázal jen dívat a i jeho ústa se zdvihla v úsměvu.

Cara mu hleděla do očí a vnímala, jak ji úsměv začíná opouštět, jelikož se nořila hloub do Jereymho očí - jakoby v nich hledala odpovědi na své otázky.

Vzápětí ucítila, jak jeho ruka povolila ve stisku její paže, když po ní palcem přejel, jako kdyby ji hladil.

Její srdce, které se začínalo zklidňovat, se díky tomuto impulsu znovu mocně rozbušilo a sama nedokázala rozpoznat, zda to, co teď kvůli tomu cítila, jí bylo příjemné nebo ne.

Připadalo jí, jakoby se čas zastavil a všechno kolem zmizelo a ona dokázala vnímat jen Jeremyho tělo k němuž byla přitisknutá, jeho dlaň na své paži a jeho tvář s očima, které se do jejích vpíjely.

Když se ale ozvalo zvolané: „Caro? Kde jsi?“, hlasem, jenž patřil Seleně, škubla sebou tak mocně, až se jí podařilo od muže odtrhnout a bez jediného otočení se rozběhla zpátky k části zahrady se záhony.

Nechala za sebou Jeremyho s jeho myšlenkami, které byly v jistých věcech jasnější než denní světlo, v jiných však zahalené tak hustou mlhou, že sám nevěděl, jak se mu z nich nyní podaří vybřednout.