Život s Dannym - seznámení, 1. část

Část první
Sáře bylo necelých 14 let, když se s Dannym poprvé potkali. Tenkrát se jí zdál jako namyšlený blbeček, který jen nehledí na cestu při jízdě na svém prkně. Ještě víc ji utužil v jejím tvrzení, když jí díky této srážce ujel vlak a ona musela čekat, v chladný večer, na další spoj, který byl v nedohlednu. Se slzami na krajíčku zvedla telefon a vytočila číslo své maminky, aby jí oznámila, že dojde domů, nejspíš až pozdě večer. V ten samý moment k ní přišel onen kluk, který jí nabídl odvoz domů. „Vzal jsem s sebou i kamarádku Lenku, aby ses tolik nebála sedět s cizím klukem v autě. Budeš s ní sedět v zadu. Souhlasíš?“ Než stihla cokoliv říct, dodal: „ Vlak ti pojede nejdřív za dvě hodiny a autobusu se už nedočkáš. Jestli chceš, můžeš zavolat domů a obeznámit je se situací.“ Nechtělo se jí a raději by počkala na vlak, ale zima byla tak tuhá, že souhlasila.
Než však sedla do auta, chtěla vidět onu zmiňovanou Lenku. Lenka, holčina s dlouhými hnědými vlasy, stála u auta a s úsměvem na ni mávala. Po chvíli už seděli v autě a za Sářiného popisu mířili k jejímu domovu. Ráda by se zeptala, co ho vedlo k tomuto, snad gentelmenskému, kroku, ale byla ráda, že dorazili na místo určení a tuto otázku spolkla. Vystoupila z auta, jak nejrychleji dovedla, poděkovala Lence i tomu klukovi a chystala se jít domů. Ještě než odešla, natáhl k ní ruku onen kluk. „Mimochodem, mé jméno je Dan, ale každý mi říká Danny.“ Sára se za potřásání ruky představila také. Usmál se a rozjel se pryč.
Doma se samozřejmě divili, co to bylo za kluka a jestli není hloupá sedat s neznámým do auta, ale Sára to jednou větou zahrála do autu. „Byl to kamarád Lenky, která se nabídla, že mě hodí domů, abych nemusela čekat do noci.“ Měla štěstí, že se tak jmenovala. Jednu Lenu zná z kroužku, ze kterého právě mířila. Rodiče proto nic víc neřekli, v domnění, že se jedná o tu Lenku, kterou mají na mysli.
Po večeři se Sára umyla a šla spát.
Ležela v posteli, ale nemoha usnout. Stále si přemítala, co se za posledních pár hodin přihodilo. Pospíchala na vlak, který vždy stíhala taktak. Srazil ji a pak se nabídl, že ji odveze domů. Proč to udělal? Mohl se na ni vykašlat a dělat, že neví o věci, ale neudělal to. Netrvalo mu ani nijak dlouho se objevit s autem a Lenkou, jak kdyby věděl, že se nemá jak dostat domů. Nejspíš zná dobře spoje, když věděl, že v nejbližších dvou hodinách nic nepojede. Myšlenky nechala volně poletovat v hlavě a snažila se usnout. Něco jí ale říkalo, že se neviděli naposled.
Příští týden si to Sára šinula svou obvyklou cestou na kroužek. Ten den ale končili o hodinu dřív. Sáře to nijak nevadilo, ba naopak. Alespoň jednou nemusí dobíhat vlak a může jít v klidu. Jakmile vyšla ze dveří, uslyšela, jak na ni někdo volá. Otočila se, a koho nevidí. Běžel za ní Danny a rukama rozhazoval, jak kdyby mával na vrtulník, který je jeho poslední šance na přežití. To jí nenechalo, ač se snažila, kamennou tvář a pousmála se. „Kde máš skejt?“ vypadlo z ní pohrdavým tónem. Pohotově odpověděl, jak kdyby její otázku čekal: „Nechtěl jsem tě znovu povalit. A pak, do hospody na kofolu mě s ním nepustí. Dáš si?“ Mluvil s ní, jako by ji znal odjakživa. Ona ale stejný pocit nesdílela. „Mám deset minut do vlaku, sorry.“ odpověděla rychle a se spěšným krokem se dala na cestu. Danny se ale nenechal odbít. Sáru doběhl a za chůze v rytmu jejího kvaltu povídá: „Stejně bys jela domů až za hodinu.“ Sára se na něj podívala podezíravým pohledem, ale než stačila cokoliv říct, Danny pokračoval: „ V tuto dobu přeci býváš ještě na kroužku ne? Občas jsem tě vídal, jak valíš na vlak.“ Sáře se jeho přemlouvání z části zamlouvalo, z části se jí ani nechtělo domů, tak svolila. Zašli si do jedné útulné hospůdky blízko nádraží, aby potom nemusela pospíchat. Při kofole se dali do řeči, ale Sára stejně moc nevnímala, co Danny říkal. Teprve teď si ho pořádně prohlídala a jen ztěžka skryla, že se jí líbí. Jeho tmavé oči s pohledem toho nejvěrnějšího psa, kterého si vždy přála, jeho černé vlasy, splývající až skoro k ramenům. Celý celičký se jí líbil a v tu chvíli doufala, že se neuvidí naposled.
Když vypili jednu rychlou kofolu a byl čas jít na nádraží, Danny zaplatil, ač se ho o to neprosila, ba byla přímo proti a vydali se směrem k nádraží. Ještě než se rozloučili, zeptal se jí, zda by si to někdy nechtěla zopakovat. Ke své otázce ještě řekl: „Neboj, neplánuju tě sbalit. Jestli chceš vědět proč, musíme se ještě vidět. Je to na dlouho.“ Sára souhlasila. Od toho dne se začalo rýsovat jedno neobvyklé přátelství, založené na plné důvěře.