Já anděl 63

Všichni jsme podepsali oddací listiny a vykročili před kostelík. Jen jsme udělali první krok ze schodů, začala na nás odevšad pršet rýže. Nebrala konce.
„Tolik štěstí si snad ani nezasloužíme.“ Zasmál jsem se a dívala jsem se na svou ženu. Držel jsem ji za ruku, na níž se skvěl kouzelný snubní prsten, který jí na prst padl jako ulitý.
Bylo už hodně pozdě a celé okolí osvětlovalo mlžné světlo pouličních lamp.
„A co teď?“ zeptala se.
„Teď bude šampaňské.“ Řekl Gab a přímo na ulici vykouzlil stůl, pár židlí a spoustu skleniček pěnivého moku, při čemž se v každé sklínce houpala malá jahoda.
„Jako kdyby toho alkoholu už dneska nebylo dost.“ Podotkla vesele. „Snažíte se mě opít?“
„No jasně. Abys byla večer povolnější.“ Mrknul jsem na ni.
„Jerome de Monti. Dbej slušného vychování!“ okřikla mě okamžitě matka, čímž si vysloužila pobavený úsměv celého osazenstva. Já se v ten moment stejně necítil ani trochu provinile.
„Chci jen to, co mi po právu náleží.“
„Jen se neboj, mladý muži. Víc než na jednu sklenku vás nezdržíme.“ Usmál se Gab a podával nám sklenky na malém talířku. Jednu jsem si vzal a druhou jsem podal Santin. V ten okamžik talíř spadl na zem a rozbil se na milion malinkatých kousků.
„Gabe, to je ale evropský zvyk a pěkně podlý navíc.“
„To je ale smůla, že to za vás nikdo jiný neuklidí, co?“
Nevěřícně jsem kroutil hlavou.
„Všechny tradice zase dodržet nemusíme.“ Snažil jsem se ho brzdit, ale nejspíš marně.
„Neboj. Už jenom tu poslední. Hod kyticí.“
„Není moc na koho. Jsou tu dvě dámy a ty už se nikdy vdávat nebudou.“
„Tady je drobátko jiný zvyk. Postavíš se na hranu kaňonu zády a hodíš kytici za sebe. Čím dále dopadne, tím déle vám manželství vydrží.“
„To sis právě vymyslel.“
„Zkus mi to dokázat.“ Mrknul na mě pravým okem a já se musel přiznat, že to bylo prostě skvělý. Nikdy jsem si nemyslel, že se jednou ožením a dokonce i strašně rád. Už jsem si říkal starý mládenec a na stará kolena vlezu do chomoutu. Jerome de Monti, jde to s tebou od desíti k pěti.
Ale nakonec jsme se přeci jenom k hraně kaňonu vydali. Bylo zajímavé, jaké bylo všude ticho, že by bylo slyšet spatnout špendlík. Jen semtam jsme potkali nějaké lidi, většinou místní zaměstnance, většinou ve stavu značně podroušeném.
Když jsem tak sledoval Santin, jak se na těch podpatcích klátila, bylo mi jí hrozně líto. Držela se mě křečovitě za rámě a myslím, že jsem byl ta poslední instance, která ji dělila od nepříjemného pádu jak jinak než směrem k zemi. Zželelo se mi jí, ačkoli schody, které pomáhaly překlenout převýšení mezi vesnicí samotnou a hranou kaňonu, vypadaly až nepříjemně dlouhé. Vzal jsem ji opatrně do náruče, abych nepoškodil šaty a vyrazil jsem nahoru.
„Ty jsi můj hrdina.“ Zašeptala mi vděčně do ouška a chytla se mě kolem krku.
Přiznám se dal bych nevím co za to, kdyby měla aspoň na okamžik zase astrální tělo. Tedy pronesla se opravdu značně. Než jsme došli ke hraně, propotil jsem košili skrz na skrz a přišlo mi, že mám ruce jako orangutan. Né tedy tak chlupaté, ale tak dlouhé.
Spustil jsem opatrně svou ženu na zem a snažil se někde daleko za námi najít svoje plíce. Santin si zvesela sundala lodičky a pobíhala tam jen tak na boso.
*Jen aby tu nebylo sklo.* pomyslel jsem si, protože to by ta dnešní noc, na kterou jsem se vysloveně těšil, nebyla tak slibná.
Všechno bylo vidět jen díky Gabovi, který se opět stal takovou naší soukromou lucernou a svítil nám na cestu. Ale jelikož jeho světlo bylo zvláštně mihotavé, tvořilo nám ve tváři roztodivné stíny, které chvílemi vypadaly opravdu děsivě. Třeba Urielův zcela určitě. Nebýt to můj vlastní otec, byl bych se ho lek.
Santin se opřela o zábradlí zády, zhoupla se v kolenou a vší silou mrskla kytici do propasti. Nejspíš letěla opravdu dlouho. Né tedy ani tak vinou Santin, nýbrž s mou drobnou dopomocí. Ačkoli vítr není mým nejoblíbenějším živlem, tak právě nyní se báječně hodil. Kytice tudíž zřejmě skončila až někde hluboko pod indiánskou zahradou. Silně pochybuju, že už tam někdy nějaká kytice zalétla. Nu což. Dělal jsem to přeci pro svoje manželství.
Rozloučili jsme se se zbylým osazenstvem, které bleskurychle zmizelo kamsi do Nebes a my jsme se Santin osaměli. Náhle byla kolem nás téměř dokonalá tma, kterou narušovaly jen hvězdy a bledé měsíční světlo. I když tedy obojí jen sporadicky, protože oblohu zakryla těžká bílá mračna, což bylo neklamnou předzvěstí blížící se bouřky.
„Autobus už nepojede.“ Podotkl jsem.
„Tak co teď?“ zeptala se Santin a já byl na chvíli drobátko v koncích. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem celkem nedaleko obrysy budov.
„Pojď, půjdem tímhle směrem a třeba najdeme telefon. Zavoláme si taxi.“
„Ty jsi životní optimista, viď drahoušku.“ Usmála se na mě a i když mi bylo jasné, že to byla jízlivá poznámka, tak mi to v tu chvíli nějak ani nevadilo.
Podepřel jsem ji zase pod křídlem a ona se nazula do těch vražedných lodiček. Byl jsem docela rád, protože teď už na zem nebylo vidět vůbec a kdyby si něco zasekla do nohy, tak by asi poznala další lidskou stránku, která by se jí zřejmě taky ani zamlouvat nemusela. A přiznám se dobrovolně, že vzít ji do náruče jsem znovu úplně nechtěl. Ruce mě pořád ještě dost bolely.