Junoon

I když chceš najít správnou cestu, nenajdeš nikdy lepší směr než je ten, kterým míří tvoje srdce…

Tabby…Tabby!
Trhla s sebou jako by se probudila ze spánku, postrádajícího jakékoliv sny…Otevřela své pomněnkové oči a usmála se. Byl to táta. Měla zrovna přestávku mezi nemocničním shonem a jako své bezpečné útočiště si vybrala tátův lékařský pokoj, od něhož měla náhradní klíč. „Copak je to tady za ulívání, vrchní sestra Clarissa už se po tobě ptala...“
„Promiň, nějak jsem zaspala, snad mi proto nevyškrábe oči…“ zavtipkovala Tabby. Doktor Harris se pousmál.
„Myslím že ne, je to náš anděl, i když občas s růžky. Jsi smutná, poznám to na tobě, stačilo by málo a budeš potřebovat kapesník...“ řekl maličko starostlivě.
"To je dobrý, tati, jsem v pohodě..."
„Nejsi...“ oponoval táta a jemně jí položil ruku na rameno.
„Tak jo, jistě víš, že David odletěl do Himalájí, mám o něj velikou starost…a taky podivný strach že jej už možná nikdy neuvidím. Nevím, co to je, nemohu se tomu pocitu ubránit. Řekni mi o něm něco více, tati…“ zaprosila. Dokor Harris si promnul bradu a po chvilce začal. „Je to už spoustu let, když jej sem poprvé jeho máma dovedla, bylo mu sotva deset…nikdy na něj nezapomenu…okatý snědý klučina se zářivým úsměvem, se kterým jako by se snažil odehnat všechny tmavé mráčky ze svého života. Párkrát jej našli ležet v bezvědomí, rodiče a také učitelka ve škole. A dost je to vyděsilo. Myslel jsem si, že to snad bude nějaká drobnost. A taky z byla, jen mírně zvětšení levé hemisféry v oblasti za levým okem. To mohla být vrozená vada, a taky zpočátku byla. Doporučil jsem terapii a léky. Od té doby jsem jej neviděl. Až nedávno, přišel sem se svými snímky od lékaře…najednou jsem si vybavil slzy v očích jeho mámy a její prosebný pohled…a bohužel jsem zjistil, že mé závěry byly tenkrát mylné. Ne, není to moje chyba, jeho nemoc je velice vzácná a v počátku nerozeznatelná. Bohužel přišel příliš pozdě..nyní musíme jen bezradně čekat, až přijde konec…s jeho cestou jsem ale nesouhlasil, přesto jsem mu ji dovolil, samozřejmě se záplavou léků a bezpečných rad. Ale, ale, ty pláčeš holčičko, to jsem vážně nechtěl…tak to stačí, šup, šup, alou do práce, aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“ Řekl zvučně táta. To ji trošinku vzpamatovalo. Zprudka se zvedla a oči ji sklouzly k tátově knihovně. Do oči jí padla nějaká cestopisná kniha. Jako by jí něco k ní přitahovalo, pomaličku se k ní přiblížila a vzala ji do ruky…na titulní straně jej uviděla...ten strom, o kterém kdysi vyprávěl David...

“... mnohokrát jsem ve svých snech viděl nádherný, mohutně rostlý strom, s korunou ve tvaru obrovského srdce, v jehož listí se zlatavě odrážely paprsky vycházejícího slunce..a na každém listě jako by byl zapsán jeden den mého života, v každém zašumění větru jako by se rozezněly tisíce šeptajících hlasů, jako nešťastných lidských osudů. Ve stínu toho stromu vídám mlhavě nějakou sedící dívčí postavu. Hlavu má opřenou o kmen, vlasy černé jako havraní křídla…v rukou něco drží, a já nerozeznávám co to je, ani její tvář jsem dosud neznal, ale nyní…“

Zalapala po dechu a váhavě se táty zeptala:
"Kdepak to je?"
„Je to krásné místo, vysoko v horách tady v Irsku, příroda je zde ryzí a divoká, je to opravdu krásný a ojediněle krásný a vzácný strom a je prý opředen legendami, že v sobě skrývá tajemství bloudících lidských duší. Ale kdoví jestli je to vůbec pravda, lidi toho namluví. Tak, ale nyní už utíkej, nebo bude vrchní velice nepříjemná a nepomůžou ani mé přímluvy…“ Tabby ucítila u srdce zvláštní teplo, nechápala to, ale měla velikou radost ze svého objevu.
„A můžu si tu knihu půjčit?“
„Ale jistě,ale…“
„Já vím, já vím, už letím!!“ vykřikla Tabby a zabouchla za sebou dveře tátova pokoje. Knihu si schovala v šatně a radostně seběhla ze schodů. Vrchní sestra se ještě naštěstí neobjevila. Popadla tedy stolek s prádlem a rozjela se s velikou chutí dlouhou chodbou. Ani nepostřehla, že ji váhavým pohledem sledují Tedovy všudypřítomné oči….

Nepál, Káthmádú, o 12 hodin později…

David Hatcher si zlehka promnul své oči, protože jej z dřímoty probral hlas, oznamující, že letadlo brzy přistane na letišti a snažil se překonat nepříjemný pocit nevolnosti. Aaron jej starostlivě pozoroval.
„Jsi v pořádku? Je ti dobře?“
„Jasně, to je dobrý, neměj obavy…“ To tak, to by mu tak ještě scházelo, aby mu kamarád dělal starostlivou mámu. O půlhodiny později již stáli v letištní hale a za pár minut seděli v taxíku, pokud se toto vozidlo ovšem dalo taxíkem nazvat. Při zabouchnutí dveří totiž hrozilo, že se celé rozpadne. Rozhodně to ale bylo mnohem příjemnější, než se po únavné a dlouhé cestě ještě trmácet rikšou. Po půlhodině se konečně dostali k domu dědečkova přítele. Již zdálky dům zářil sněhobíle, mezi vzrostlými stromy a palmami. Nevypadal vůbec honosně, ale vyzařoval zvláštní kouzlo a klid. Na zahradě pracoval nějaký starší muž v turbanu a dlouhé bílé tunice. Nesměle jej pozdravili. Zvedl k nim oči, zlehka jim pokynul rukou a zavedl je dovnitř. Místo dveří zde byl jen dlouhý závěs z rákosí. V místnosti u stolu plném knih a lejster seděl štíhlý muž, jeho tunika byla modrá a bohatě vyšívaná. Když se k nim otočil, navzdory věku v jeho olivově snědé tváři zazářil bělostný úsměv.
„Namaste, vítejte chlapci…Davide…je z tebe opravdový mužský, kdepak je ten hubený klučina, který mi sedával na klíně?“ David se radostně zasmál a objal jej.
„Strýčku, jak bych mohl zapomenout…máš ještě tu píšťalu, na kterou jsi mi hrával?"
„To víš že mám, pojďte, posaďte se, Bahir vám uvaří čaj a přichystá něco k jídlu. Jistě jste unavení po dlouhé cestě, ve vedlejší místnosti máte ustláno. Udělejte si pohodlí, jako doma. Co otec, jak se mu daří, dlouho jsem jej neviděl.“ David se posadil, batoh hodil do kouta a odpověděl. „Jsou teď s mámou v Kanadě, jsem nyní něco jako slaměný sirotek“ zazubil se David. Nemohl si nevšimnout že jej strýc bedlivě pozoruje.
„Jsi v pořádku, chlapče? Nelíbí se mi tvá barva ve tváři, jsi trochu sinalý…“ Aaron si odkašlal, ale David po něm blesknul pohledem.
„Jsem v pořádku, strýčku, neměj starost.“ Příliš jej ale nepřesvědčil. Raději pokračoval v hovoru.
„Jistě víš, proč jsme sem přijeli, rád bych uskutečnil dědečkův sen…“ Strýc Rohit si zlehka promnul šedivou bradku.
„Ano, vím, ale byl bych raději, kdybys sem přijel za jiným účelem, nemáš tušení, jaké legendy o té prastaré jeskyni kolují...“
David se zakřenil a odpověděl.
„Právě že vím, a o to více mne to láká…nezastavíš mne, víš přece, že jsem jako on…“
„No dobrá…“ odvětil strýc tiše a natáhl ruku k polici. Vyndal odtud prastarou knihu, v tmavě hnědých kožených deskách, které byly pokryté slabou vrstvou prachu, její listy byly zažloutlé jako listí na podzim.“
„Co je to…“ zeptal se David zvědavě. Strýc se mírně zamračil a odpověděl.
„Tato kniha je velmi stará, napsal ji ručně v roce 1876 jeden anglický vědec…také byl posedlý touhou poznat tajemství naší hory. Je tady vše zapsáno, dopodrobna, veškeré jeho poznatky a pozorování...ale není dopsaná, protože…“
„Protože co…“ naléhal David…
„Ehm...nestihl to, a tohle je jediné co po něm zůstalo...na, vezmi si ji, a důkladně přečti, něco tam ale chybí, titulní strana, kde byla mapa labyrintu…“ David se usmál a sáhl do postranní kapsy batohu…“
„Myslíš tohle?“ Strýc zvedl údivem obočí.
„Odkud tu mapu máš? Hledali jsme ji celá léta…“
„Byla v dědově pozůstalosti, a vzbudila ve mně obrovské nadšení…“
Strýc se maličko zamračil. „Dobře, vidím, že s tebou nic nenadělám, jsi jako tvůj děda, jdeš tvrdě za svým cílem…ale buď opatrný chlapče…dám vám zítra k dispozici starý džíp, je to odtud skoro půl dne cesty, dostanete se tam až pozdě odpoledne…“

David se spokojeně usmál. Když po večeři uléhal do postele, věděl, že jen tak brzy neusne…Aaron po chvilce spokojeně oddychoval, a tak ještě jednou zkusil vyťukat Tabbyino číslo, v tomto místě ale nebyl signál, tak mobil zase zklamaně položil na stolek. Z kapsy košile vytáhl mírně pokrčenou fotografii, ze které se na něj Tabby šťastně usmívala. Ten úsměv v něm opět probudil staré pocity…nechtěl, aby tento úsměv z její tváře zmizel…nikdy…lehoučce se fotky dotkl svými rty a zašeptal:

“Vždy budeš v mém srdci lásko, i když tě už možná nikdy neuvidím…musíš být šťastná…Ted se o tebe postará líp než já, já ti nemám co nabídnout…“
Při této myšlence jej zabolelo u srdce, ale snažil se to překonat. Schoval fotografii do zásuvky a po chvilce s vidinou dobrodružství budoucího dne se i on přece jen vydal do země snů. Byl tak zabrán do bolestných myšlenek, že ani nepostřehl, jak se lehoučce zvedl vánek a knihou a mapou proběhl sotva znatelný fosforeskující záblesk…