Já anděl 64

Ticho. Celým Nebem vládlo nepříjemné všeobjímající ticho. Ticho tak tísnivé a dusivé, že prostupovalo každou jednotlivou bytostí a donutilo ji nedýchat. Ticho. Rezonovalo vzduchem, rezonovalo zemí, rezonovalo každým existujícím atomem. Bylo to ticho, jež tříštilo zvuk na miliardu nekonečně malých částeček, které samy o sobě nevydávaly žádný tón. Burácelo tak, že i zemětřesení bylo ničím v porovnání s jeho ničivou silou. Zavrtávalo se do vědomí a nenechalo nikoho na pochybách. Ano, tohle bylo to pověstné ticho před bouří. Ticho, ze kterého jde strach. Nekompromisní, drtivé, ochromující. Ale hlavně a především téměř nekonečné.
Až pak to přišlo. Ale rozhodně to nebyla úleva. Nebem se rozlehl zvuk, který nic dobrého nevěstil. Byl jen pokračováním děsivého účinku ticha.
Avšak to, co předcházelo tomu všemu, byl hněv. Prostá a jednoduchá emoce, která je mimochodem jedním ze smrtelných hříchů. Nejspíš proto měla tak zdrcující účinek na celé Nebe. Zvláště pak když ten hněv vycházel z jednoho z nejmocnějších andělů.
Samael se o Santin dvakrát nestaral. Ponechal její osud v Amithieliných rukou. Když už nic jiného, mohl si být jist, že jí cestu k naplnění jejího úkolu řádně znepříjemní. Vždyť měla jako svého průvodce Jeroma. Dobrý důvod pro Amithiel jí cestu dost osladit. I když samozřejmě pokládal přesun na poušť už za poněkud přehnaný a lehce nediplomatický. Přeci jen byla Santin stále chráněnkou Nejvyššího a mělo se s ní podle toho jednat.
Vlastně si do vědoucí mísy nalil tekutinu jen ze zvědavosti. Ani nutně nepotřeboval vědět, co se na Zemi děje. Ale čas Santin se pomalu ale jistě krátil. Musel se sám poplácat po rameni, protože takhle krásně šibeniční termín byla konec konců jeho práce. Takový malý protipól k „chůvě“, kterou jí Nejvyšší v dobré víře poskytl.
Jaký byl ale Samaelův šok, když viděl Santin vycházet z kostela ve svatebních šatech? Rozhodně né tak velký jako hněv, který přišel chvíli po tom, co šok odezněl. Po tom tichu, které nastalo, přišel ohlušující vřískot. Burácel tak, že donutil všechny bytosti klesnout na kolena a i plačící v Údolí slzí donutil přestat plakat a jen vnímat sílu této všeničící emoce.
Dokonce i věrný nohsled, Ismael, se krčila při zemi a se strachem hleděla na svého zbožňovaného anděla, který by teď spíše než andělem byl nejlepším přítelem Lucifera.
Ach ano, Lu. Né nijak oblíbená postava v Nebi. Však je to také vládce Pekla. Protějšek Nejvyššího. Se smyslem pro humor, který né každý dokázal pochopit. Za což ale nemohl. Sám byl vládcem podsvětí od počátku času a to jednoho poznamená.
Nicméně by teď každý obyvatel Nebe bral výlet do Pekla všemi deseti. Když už nic jiného, byla tam přátelštější atmosféra. Protože před hněvem nejvyššího anděla Řádu právě v Nebi nebylo úniku. Oproti tomu byly ohně pekelné skoro jako dovolená na Bahamách. Při nejmenším tam bylo podobné teplo.
Samaelova okamžitá reakce byla zcela předvídatelná. Svolal všechny anděly Řádu, archanděly a Nejvyššího. Veškerá pozornost celého Nebe se v jeden okamžik upírala na jediné místo.
„Samaeli?“ ozval se hlas Nejvyššího, který oproti veškerému předpokladu zněl naprosto klidně. Jako kdyby se ho posledních pár minut snad ani netýkalo.
„Nejvyšší.“
Ach ano. I Samael postřehl ten naprostý klid v jeho hlase a o to větší úsilí ho stálo opanovat svůj hněv. Mít klasické lidské tělo, byl by zřejmě zralý na infarkt. S astrálním tělem se ale nemusel nějakého selhání bát. Smůla pro zbytek Nebe.
„Nedokážu …“ ne. Rozhodně ještě všechen svůj hněv neopanoval a nevykřičel. Najednou jako kdyby mu došla slova a znovu se musel nadechnout. Ačkoli to vůbec nepotřeboval.
„Nejvyšší. Při vší úctě k Tobě. Nedokážu pochopit, jak jsi to mohl nechat zajít tak daleko. Jak jsi mohl připustit něco tak do očí bijícího. Takovou nespravedlnost. Jak jsi mohl?“
„Co konkrétně máš na mysli?“ Nejvyšší zněl úplně nevyveden z kontextu. Jeden by řekl, že dělá blbého. Amithiel byla takovou očividnou drzostí poměrně překvapena, protože jí přišlo, že Samael má pravdu.
„Pochopitelně svatbu Santin, Pane. Mám za to, že porušila nejvyšší Řád, který jsme přísahali za všech okolností chránit. Nejenže nebyla stále ještě skutečně potrestána, ale ještě jí byla dána šance svou chybu napravit. Chápu Pane, že je to Tvá chráněnka, ale toto je přeci jenom poněkud příliš, nezdá se Ti?“
„Pokud vím, v naší úmluvě nebylo nic o tom, že by si nemohla užívat světských radostí?“
„V naší úmluvě se také nenacházelo to, že by si mohla užívat světských strastí, že? Takže dozajista pochopíš, pokud v zájmu spravedlnosti zase vyvážíme dobré a zlé.“
„Co chceš udělat?“ hlas Nejvyšího přestal znít blahosklonně, ale napak byl najednou absolutně vážný. Zřejmě Samael měl nyní jeho plnou pozornost.
„Vyrovnat síly. A jelikož toto bylo veliké štěstí, dostane se jí něčeho, po čem opravdu, ale opravdu netouží.“
„Nezapomeň ale, že vše může mít dalekosáhlý dosah. Pokud bude tvůj zásah příliš veliký, budu muset zakročit. Za žádných okolností to nenechám dojít tak daleko, že by si chtěla sáhnout na život.“
„Toho se nemusíš bát. Můj zásah ji poškodí a zničí její štěstí. Ale bude žít. Jen ji to nějakou dobu nebude těšit.“
„Kde se v tobě ta zloba bere?“
„Zloba, Pane? To už snad přeháníš. Snažím se o stabilní energii. To Ty jsi ji nechal převážit na stranu dobra. Dobře víš, že pokud by to bylo naopak, zařídím, aby se jí stalo něco dobrého.“
„Tak to nemyslím. Skoro jako kdyby tě to těšilo.“
„Né Pane. Nemám radost. Tu bych měl, pokud by šla Santin za svůj prvotní prohřešek přímou cestou do Pekla, jak by to mělo být. Tahle naše dohoda je proti všem pravidlům. Pokud vím, tak to, že pravidla jsou proto, aby se porušovala, platí jenom dole na Zemi. Kdy se světské móresy přenesly sem netuším. Ale jak vidno, dělá to jenom paseku. Nemám pravdu?“
Nejvyšší si povzdechl. Jistěže měl Samael pravdu. Ve všem co řekl. V každém svém slově.
I kdyby se nakrásně chtěl bránit, neměl jak. A kličkovat se slovy? To je pro Nejvyššího vskutku ponižující.
„Konej jak uznáš za vhodné.“ Kapituloval.
Amithiel zvedla hlavu a zornice se jí rozšířily. Teď, když začínala Santin trochu rozumět a snad ji i mít ráda, měla přihlížet vykonání spravedlnosti na její úkor? Jak se má teď zachovat? Má ji varovat? Protivila by se tím Řádu? Na tohle se pak musí Nejvyššího určitě zeptat.
Audience byla rozpuštěna. Samael si mnul ruce a Ismael, jeho věrný psík, si je mnula s ním. Ti dva byli opravdu pozoruhodná dvojka. Amithiel se jim dívala na záda, jak spolu opouštěli audienční síň.
„Nejvyšší. Pane.“ Zašeptala. Věděla, že ji uslyší.
„Copak, má milá?“
„Je možné Santin varovat? Je a nebo není to porušení Řádu?“
„Bohužel varovat ji nesmíš. To, co chce Samael provést, se musí stát a musí to mít alespoň krátkodobě zamýšlený účinek.“
„Tedy není úniku?“
„Ne, bohužel není.“
Amithiel se kousla do spodního rtu.
„Smím nahlédnout do budoucnosti, Pane?“
„Ne. A ani to nechtěj vidět. To, co se stane, je dost strašné vidět i pro mě. Ale je jedna věc, kterou pro ty dva udělat můžeš.“
„Jaká?“
„Až se to stane, budou potřebovat naději. Porušením Řádu není to, že se dozví, odkud vítr fouká. Příliš to nepomůže, ale mohlo by to alespoň trochu zmírnit následky. Udělej to tak nenápadně, jak jen dokážeš.“
„Rozumím. A už také vím jak. Díky.“