Dominik a Sina XVIII.

Sám nevím, proč jsem se teď choval k Sině tak chladně. Když ke mně tak najednou přišla, prolétlo mi hlavou tisíc nápadů, co bych jí mohl říct, ale žádný se mi nezdál vhodný. A k tomu ještě vedle mě Tom a Jonas, kteří by slyšeli každé slovo. Krk jsem měl sešněrovaný a srdce mi divoce bušilo.
Před tabulí teď stojí Šostaková, učitelka matiky, a všichni žáci se posadili. Chtěl jsem Sině dát ještě znamení, alespoň se na ni usmát, aby si nemyslela, že to včera na koupališti pro mě nebylo nic vážného. Ale je to jako začarované, ani jednou se na mě nepodívá. Sedím trochu našikmo za ní, ale ona dělá, jako kdyby matika byla bůh ví jak důležitá.
Včera v noci jsem pro Sinu napsal báseň, ale ještě není úplně dokončená. Chci jí ji dát určitě ještě dneska. Do konce dopoledního vyučování musí být hotová. Vím přesně, že to, co jí chci říct, jí nedokážu povědět do obličeje, to nezvládnu. Napsat to, mi připadá snazší.
Jestlipak seberu odvahu dát jí to?
Sino. Pro tebe.
Když tě vidím, srdce mi poskočí.
Když tě slyším, mé uši jásají..
Tak báseň začíná. Je to celé vlastně jedno jediné vyznání lásky. Není to moc?
To je jedno, musím jí to dát. Jinak nebudu mít klid. Znám se, jsem v tomhle zvláštní. Když si vezmu něco do hlavy, musím to nejdřív vyřídit, jinak nemám v hlavě místo pro nic jiného a skoro se nedá se mnou mluvit. Paní Šostaková píše něco na tabuli. Je mi to jedno, matika mě stejně nudí, pokračuji v psaní básně.
Co bych mohl jen napsat na řádku: Když tě cítím?
Poslední hodina. Němčina. Rust zase žvaní o Thomasu Mannovi a Theodorovi Fontanovi. Mně se oba zdají pořádně nudní. Kdybych byl učitelem němčiny, četl bych se svými žáky něco jiného.
Stephena Kinga, Mika Crichtona nebo Johna Grishama, přece existuje tolik napínavých knih, proč se musí ve škole vždycky číst ty nejnudnější? To mi zatím nedokázal nikdo rozumně vysvětlit. Dokonce ani táta, který má ke knihám správný postoj a je vášnivý čtenář. To jsem zdědil po něm. Řekl mi: "Hlavní je, aby tě čtení bavilo. Co čteš, není zpočátku tak důležité, ale že čteš rád, to je hrozně důležité. A když ti kniha po prvních deseti stránkách pořád nic neříká, odlož ji a čti jinou."
U povinné četby je to trošku jiné, řekl. Musím je přečíst, jinak bych o nich nemohl mluvit, protože je skutečně hloupé, když někdo žvaní o knihách, které vůbec nečetl.
Podívám se na hodinky. Tři čtvrtě na jednu, ještě čtvrt hodiny, pak je konečně konec. Má báseň je hotová. Ještě jednou ji pročítám. Jen poslední řádkou si nejsem jistý.
"Ale, copak to tu máme?"
Lísteček mi vyletí se škubnutím z ruky. Do prdele, Rust!
Neviděl jsem ho přicházet.
"No, pane Laustere, už zase jste myšlenkami nepřítomný?"
Podívá se na moji báseň.
"Prosím vás, vraťte mi to, pane Ruste. Je to soukromé.."
"Podívejme se, čím se celou hodinu zabýváte.."
Jde s papírkem dopředu a v chůzi mluví dál.
"Třeba budou vaši spolužáci moci profitovat z vašich vědomostí." A začne předčítat:
"Sino. Pro tebe.
Když tě vidím, srdce mi poskočí.
Když tě slyším, mé uši jásají."
Ta svině!
Slyším dva, tři pochechtávající se hlasy. Zavřu oči.
"Když tě cítím, můj nos se raduje."
Smích je čím dál hlasitější.
"Když tě chutnám..!"
To není pravda.
"Každý den bez tebe, Sino, je ztracený."
Kretén.
V uších mi hučí. Už to nevydržím. Otevřu oči.
Vidím Rusta s papírkem. Vyskočím. Ke dveřím. Rozrazit. Chodbou. Ven ze školy. Ulice. Běžím a běžím a běžím. Konečně venku. Konečně sám.

----------

Za Dominikem s prásknutím zapadly dveře. Ve třídě je chvíli hrobové ticho. Pak začne pochechtávání, pošuškávání. Všichni na mě zírají, nevěřícně, zvědavě, skoro si mohou vykroutit krky.
Jsem rudá jako krocan, dívám se dolů na lavici, příliš vyděšená na to, abych nějak reagovala. Při tom bych se měla ohradit, bránit Dominika, vyskočit, běžet za ním, cokoliv. Ale jsem jako ochromená.
Teď ještě ke všemu ke mně míří Rust, stoupne si přímo před mou lavici a shlíží na mě. Kousavý hlas.
"Sino, když už jste objektem takových literárních výlevů, vysvětlete laskavě mladému poetovi, že má své básně skládat po vyučování. Třeba pak budou .."
- udělá významnou pauzu - "i snesitelné kvality."
Všichni se pochichtávají anebo nepokrytě smějí.
Třesu se vztekem. To je ale svině, ten Rust! Takhle Dominika shazovat! A ostatní se baví jeho jízlivostmi..jako hloupé ovce! A já? Nevypravím ze sebe ani hlásku.
"Sino, rozuměla jste mi?"
Rust mě nenechá na pokoji. Jen kývnu. V krku mám sucho jako na poušti. Konečně jde ode mě pryč, zpátky dopředu.
"Třeba bychom se mohli po krátké vložce zase zase věnovat opravdové literatuře a vrátit se k Thomasu Mannovi."
Zbytek hodiny nějak uběhne. Nic nevnímám. Katrin mi tu a tam nepozorovaně stiskne ruku. Cítím se prachbídně. Nejen proto, že se mi celá třída, hlavně Angie a Bill , vysmívají.. Mnohem horší je, že jsem Dominika nechala ve štychu. Proč jsem neběžela za ním? Nebo nevykřičela svůj vztek Rustovi do obličeje?
Konečně zvoní. Spěšně vyskočím, popadnu svetr a batoh. Pak jdu k Dominikovu místu, rychle sbalím jeho věci a uložím je do batohu. Hotovo. Teď už musím jen projít kolem Rusta ven. Místo toho jdu přímo k němu. Zastavím se před ním.
Překvapeně vzhlédne. "Ano, Sino, co..?"
"Dejte mi tu báseň."
Kolena se mi třesou, ale hlas mám jistý, ne tichý, ne přehnaně zdvořilý. Rust je zřejmě podrážděný, zdráhá se. Několik žáků se zastavilo, zvědavě se na nás dívají.
Můj hlas zní mým uším naprosto cize. "Ta básnička byla určená mně, pane Ruste. A pro nikoho jiného. Prosím, dejte mi teď ten papírek."
Hledím na něj shůry, soustředím se na malou, kulatou, plešku na temeni, které jsem si dosud nikdy nevšimla. Kůži na krku má zvláštně zkrabatělou, ze svetru má vytrženo několik vláken. Nehýbám se z místa. Čekám.
Konečně se začne přehrabovat v kapse a podá mi lístek. Bez dalšího slova se otočím a vyjdu ze třídy.

----------

Brečím. Křičím. Bulím. Prskám a pobíhám po pokoji sem a tam. Ta svině.
Tady jsem alespoň sám a nikdo mě nemůže rušit. Táta se vrátí až večer. Mám puštěná CD přehrávač, Mrtvé kalhoty.
Zvuk až na doraz. Na plné pecky.
Můj obličej v zrcadle. Úplně rudé oči. Nedokážu myslet na nic jiného. Rust. Ten pytel hoven. Před celou třídou.
Každý teď ví, že beru na Sinu. To není tak zlé. Ale takhle mě ztrapnit. To mu vrátím!
Praštím sebou na postel. Ale nedokážu klidně ležet.
Vypnu hudbu, ten řev mi jde na nervy, pustím rádio, zrovna hrají Mercury Falling od Stinga, melancholický song mi dodá, pomalu tápám zpátky k posteli, lehnu si, zabořím obličej do polštáře a začnu bezútěšně vzlykat.
Být takhle ztrapněný před celou třídou, to je odporný pocit. Cítil jsem se jako nahý v trní .. Bezmocný a nemožný. Co mám teď říct Sině? Bude se na mě zlobit? Nebo mě třeba nebude už vůbec chtít vidět. Ach, zatraceně..

----------

V ruce držím pevně papírek s Dominikovou básní. Ráda bych si ji ještě jednou přečetla. Ale ne teď. Teď už chci jen pryč.
Na chodbě na mě čeká Katrin. "Člověče, Sino, že Rust je protivný, bylo jasné celou dobu. Ale to dneska .. neuvěřitelné!"
"Promiň, Katrin, musím jít."
Rozběhnu se tak, že mi Katrin jen stěží stačí.
"Kam chceš jít?"
"K Dominikovi, to je přece jasné."
"Zavoláš mi?" Její hlas je už pěkně daleko.
Utíkám ke stojanům s koly, odemknu svoje, vedu ho mezi žáky tlačícími se k východu. Konečně na ulici. Nasednu, zahnu za roh, ignoruji červenou na semaforu, nějaký taxikář mi nadává. Je mi to jedno. Konečně před Dominikovým domem. Opřu kolo o zeď, z nosiče vezmu naše batohy a zazvoním.
Doufejme, že je doma. Doufejme, že je sám. Doufejme, že otevře. Pak Dominikův hlas. "Kdo je?"
"To jsem já, Sina. Prosím otevři."
Žádná odpověď. Copak mě nepustí dovnitř? Nechce mě vidět? Cítím, jak mi začínají téct slzy.
Sakra. Sakra.
Najednou se dveře rozletí a Dominik stojí přímo přede mnou. Podám mu zmačkaný papírek s básní- a pak nevím, co dál.