Tajemství stříbrné růže, 17 kapitola

V místnosti bylo živo. Kradmé světlo lamp lehce naplňovalo místnost žlutavým světlem a ve vzduchu se mísil pach nekvalitní whisky a laciného parfému. Putyka byla plná opilých mužů a žen nevalné pověsti. Roderick však nevnímal nic z toho, co se dělo kolem něho. Seděl v tmavém koutu místnosti a upřeně pozoroval sklenku se zlatavou tekutinou, kterou pevně svíral v rukách. Jeho temné oči měly v mihotavém světle prazvláštní zběsilý výraz. Roderick byl rád, že místní osazenstvo si ho příliš nevšímá. Potřeboval klid. Spoustu klidu, aby si mohl urovnat všechny myšlenky a promyslet další postup. Potřeboval zjistit, zda se dnes jednalo pouze o vidinu. Nebo to opravdu byla ONA? Jak by se dostala do tak vznešené společnosti? Vcházela do nejvyhlášenějšího klenotnictví ve městě oděnná do zdobených šatů s účesem dle poslední mody.
"Ne! To není možné!" zavrčel Roderick polohlasně.
Znovu si vybavil chvíli, kdy stál na ulici plné lidí a zíral na krásku před sebou. Snažil se vybavit si každý detail, který by ho posunul správným směrem. Směrem dobrat se pravdy. Dívka se zdála překvapená a zaskočená, když zpozorovala jeho upřený pohled.
"Ale nepoznala mě."
Roderick se cítil unavený, lehce promnul oči. Jeho tvář zdobilo několikadenní strniště vousů a vlasy měl rozcuchané. Hluboké tmavé kruhy pod očima značily, že se již pár nocí nevyspal.
"Nechceš společnost zlatíčko?"
Roderick zvedl oči a zadíval se na dívku, jejíž obličej se ztrácel pod nánosem líčidel.
"Pojď, vypadáš unaveně. Se mnou zapomeneš na všechno trápení. Alespoň na chvilku.." chichotala se.
Hrabě si ženu prohlédl a zřejmě vlivem levného alkoholu se mu zdála i pohledná. Znal spoutu podobných žen jako byla ona. Chtěl uvěřit jejímu slibu a alespoň na chvíli zapomenout na všechny starosti, které mu v posledních týdench přidělaly mnoho vrásek. Žena uchopila Roderickovu paži a on se nechal odvést do podkrovní místnosti putyky, poslušně a beze slova, jako beránek.



Loraine rozechvělými konečky prstů přejela po modravofialové látce. Nebyla ve své kůži. Od rána roztěkaně bloudila domem mezi pobíhajícím služebnictvem, které kvapně chystalo poslední nutné drobnosti na dnešní večer. Dívka byla duchem nepřítomna, nakonec ji nohy zanesly do malé knihovničky, kde strávila většinu dne. Seděla na červeném čalouněném otomanu se zlacenými ozdobně kroucenými nohami a při tom pozorovala oblaka tancující po azurovém nebi. Nebylo jí do smíchu, všichni ti lidé, které neznala, večer přijedou jen kvůli ní. Aby ji viděli. Loraine se stáhl hrudník úzkostí tak, že téměř nedokázala popadnout dech.
"To přeci není nic pro mě..." povzdychla.
Chvíli před pátou odpoledne ji Rose vynhala z knihovny, aby se připravila a oblékla na večer.
Nyní stála Loraine rozpačitě nad skvostnými šaty a nevěděla, co vlastně dělat. Její paměť se zhoršovala, ale vrátily se jí její divoké sny. Od okamžiku, kdy spatřila temný přízrak před zlatnictvím, se každou noc budila zbrocená potem a vyděšená ze záplavy podivných výjevů, které ji ve snech děsily. O svých nočních můrách neřekla nikomu, nechtěla přidělávat Jeremymu starosti. A Rose by okamžitě volala na pomoc lékaře s uklidňujícími přípravky.
"Slečno, musíme si pospíšit. Neměla byste se dnes tolik loudat, začínají se sjíždět hosti."
"Já vím.. Ale..."
"Nemusíte mít trému, jste krásná a chytrá a budete dnes okouzlující. Tak honem, ukažte, pomůžu vám s oblékáním."
Rose popadla šaty a snažila se je Loraine navléknout. Dívka celá rozechvělá jen stěží na sebe dokázala nasoukat korzet. Zatímco Rose upravovala spodnice, Loraine se pokusila zašněrovat ozdobné saténové stužky kolem výstřihu.
"Nejde mi to, korzet nesedí. Nemůžu jít dolů, vždyť ten výstřih.. Tak odvážný a šperky, co vybral stýc.. TO PŘECI NEJSEM JÁ..." Loraine zachvátila hysterie.
"Slečno ukažte. Udělám to.... Táák. Vidíte, vždyť vám to sluší."
"To by řekl! Vypadáš opravdu nádherně dítě."
Loraine se s úsměvem podívala na Jeremyho, ale její oči prozrazovaly, jak neklidná a nejistá v tuto chvíli je.
"Neboj se, zvládneš to." snažil se Jeremy dívku uchlácholit. Vzal ze stolu jemný náhrdelník posetý malinkými brilianty a zapl ho Loraine na její krásnou šíji. Dívka stála a nešťastně se pozorovala ve velkém zrcadle.
"Ještě sponu slečno!"
Rose pár rychlými pohyby vykouzlila z rusých kadeří překrásný rozevlátý účes, do nějž připevnila ozdobnou sponu, která byla taktéž posázena spoustou malinkých briliantů.
Lehce ještě Loraine přepudrovala tváře a spokojeně si výsledek své práce prohlížela.
"No vidíte, jako vyměněná."
Loraine povzdechla. Nebyla možnost, jak se plesu vyhnout.
"Tak moje milá, ode dneška budeš v Londýně známá jako hraběnka Elizabeth Deloraine Blacková."
"Elizabeth Deloraine Blacková..." zašeptala bezděky. Zhluboka se nadechla a uchopila Jeremyho nabízenou paži.
"Hodně štěstí slečno," popřála se širokým úsměvem Rose.
Loraine a Jeremy vykročili z ložnice a vydali se dlouhou chodbou k velkému sálu, kde již bylo natěsnáno mnoho hostů.
"Neměj strach, holčičko, dostaneš jen to, co ti náleží. Není důvod se obávat, všichni přijeli jen kvůli tobě, chtějí tě poznat." Jeremy vedl nenucenou konverzaci, aby dívenku alespoň trochu uklidnil, ale Loraine jeho povzbudivá slova sotva vnímala. Nervozně se kousala do spodního rtu a zhluboka oddychovala. Netušila, co jí dole v sále čeká. Od doby, kdy se probudila v honosné ložnici, byla velmi zmatená a dnešní den jí na klidu nepřidal. V mysli jí neustále kroužily obrazy jiného domu, zahrady, lidí, jejichž tváře nepoznávala. Všechny tyto výjevy však byly zmatené a nejednotné. Netušila, co znamenají. Jen měla neustále nutkavý pocit, že to co se nyní děje, není v pořádku. Bohužel se neměla komu svěřit se svými obavami, ani se svými sny. Byla sama a nedokázala si pomoci.
"Děvčátko, tak teď se usměj, ať všichni vidí, jak krásná a okouzlující žena jsi."
Loraine se probrala ze zamyšlení a zjistila, že stojí po Jeremyho boku na schodišti a zezdola se přímo na ní upírá neskutečné množství očí. Loraine opět zachvátil ten tolik známý pocit paniky.
"Dýchej děvenko, a usměj se." šeptal Jeremy.
"Vážení hosté, moc vám všem děkuji, že jste vážili cestu do našeho domu. Rád bych vám teď představil hraběnku Elizabeth Deloraine Blackovou, dceru našeho drahého zesnulého hraběte Norberta Samuela Blacka." Jeremy pustil dívčinu paži a poodešel. Loraine se podlomila kolena, sál byl plný neznámých tváří, které byly naplněny dychtivostí dozvědět se o ní všechno. Loraine se zachytila zábradlí a získala tak znovu ztracenou oporu. Křečovitě se usmála. Nevěděla, co dělat. Zkoušela to se strýcem mnohokrát, ale nyní si nedovedla vybavit ani jediný moment ze zkoušky. Lehce pokynula hlavou a dál se snažila usmívat. Jeremy znovu neteř zachytil za paži a pomalu scházeli po schodech dolů. Loraine plaše přejížděla pohledem tváře hostí. Dámy měly honosné šaty a vysoké účesy, pánové slušivé obleky a barevné vázanky. Nyní byla členem lepší společnosti, londýnské smetánky. Ale jediné, na co dokázala myslet bylo to, jak odtud nejdříve utéct nadýchat se čerstvého vzduchu. Za okny se teprve pomalu snášel soumrak a večer byl na samém začátku. Jeremy dovedl dívku k polstrovanému křeslu, které stálo u velkých francouzských oken tak, aby bylo možné vidět celý sál.
"Posaď se a vydýchej se. Ty starý klepny zhodnotí tvoje šaty a pak tě představíme těm nejvlivnějším členům londýnské šlechty." Loraine se zhroutila do křesla a po zádech jí stékal studený pramínek potu. Byla nervozní a tváře jí plály vzrušením. Poslechla strýce a zhluboka dýchala a po chvilce se zdálo, že se její tep zpomaluje. Hosté se bavili zatím mezi sebou a v sále hučelo jako ve včelím úle.
"Tak pojď." objevil se vedle Loraine Jeremy. Podal dívce sklenku sektu, ta s vděkem přijala a okamžitě svlažila svá vyschlá ústa.
"Je to lepší viď? Ona ti ta kapka alkoholu neuškodí, ba právě naopak. "
Loraine se usmála, alkohol jí zahřál a dívka trochu pookřála.
"Lady Warthfordová, dovolte mi představit vám hraběnku Blackovou."
Loraine se opět lehce poklonila a pozdravila se se zavalitější dámou v černých taftových šatech.
"Ráda vás poznávám děvenko. Jako byste svému drahému otci z oka vypadla. Jsem ráda, že jste mezi námi. Ta nehoda prý byla vážná, už se cítíte dobře? Slyšela jsem nějaké zvěsti, že máte ještě stále chatrné zdraví. Jste celá bledá.."
"Je v pořádku lady, děkujeme za vaši starost a teď nás prosím omluvte."
Lady Warthfordová se zatvářila kysele, ale odkráčela.
"Strýčku, to musím poznat všechny?"
"Neboj Loraine, jen pár z nich. Pak se začne jíst a tančit. Je to jen formalita, to zvládneš."
Loraine se na strýce zašklebila a on pokračoval v představování. Loraine toho příliš nenamluvila, všichni ti šlechtici jí připadali jako namyšlení panáci. Zdálo se, že kolečko zdvořilostí nikdy neskončí. Asi po hodině planých řečí a obdivných a víceméně pochvalných reakcí na Loraininu krásu ji konečně Jeremy odvedl zpátky k jejímu křeslu.
"Můžu na moment ven? Jen tady na terasu, trochu se nadechnout, jen na malý moment."
Jeremy souhlasně kývl na dívčinu prosbu a Loraine vyklouzla pootevřeným francouzským oknem na terasu. Chladivý vzduch jí pohladil hořící tváře a Loraine se zhluboka nadechla a lehce se otřásla zimou. Byla krásná jasná, ale poněkud chladná noc.
"Zima?"
Loraine vyjekla a poplašeně se otočila za zvukem hlasu, který vycházel z tmavého neosvětleného rohu terasy. Dívka pozorně pozorovala tmavou siluetu, která se vynořovala v záři měsíčního svitu.
"Snad se mě nebojíš, divoženko." zašeptala temná postava a pomalu se blížila k Loraine, která napětím témě zapomněla dýchat.
Muž se lehkým krokem přiblížil k vykulené dívce a široce se usmíval.
"Našel jsem tě, mon cheri."
Loraine pomalu zvedla oči, aby se podívala, kdo je stín, který stál před ní. Vzhlédla a setkala se s pohledem těch nejčernějších očí, které ji pronásledovaly ve snech...