Bonjour, Dita!

Deprese z odjezdu na mne padaly čím dál častěji. Najednou pro mě neexistoval jiný svět než Simonovi, koně a Etien a plně mě uspokojovala každodenní rutina, protože dny se od sebe v základu nelišily. Těšila jsem se na každý další, kdy jsem byla u koní nebo s Etienem.
Můj předchozí život v Česku se velice rychle připomněl vyplněním přihlášky na vysokou školu. Nebyla první, takže mi vyplnění elektronického formuláře nedalo žádnou práci, o to složitější bylo napsání mailu domů s požadavkem o zaplacení poplatku k přihlášce, který nešel převodem přes internet. Po zbytek dne jsem z toho celého neměla dobrý pocit a dvojčata si všimla mého podráždění. Etienovi jsem se vyhnula, nemohla jsem však utéct před trýznivými myšlenkami o našem vztahu, který měl být pouze dočasný.
Nakonec jsem to nevydržela. Díky přicházejícímu jaru se více a více lidí rozhodlo naučit se jezdit na koni, až Simon musel odkazovat na jiné jízdárny v okolí, protože i s největším nasazením by nápor nezvládl. Bavila mě však obyčejně známá pravda, že koně bývají po zimě plní energie, takže z prvotních horlivců zbude stejně jen pár vytrvalců se zadky fialových od modřin. Díky tomu však měli všichni instruktoři plné rozvrhy a jízdárna a přední pracoviště byly málokdy volné. Etien jezdil domů pozdě večer a unavený, kromě poslední únorové neděle, kdy večeřel u nás.
Dvojčata se v mých povedených lasagních nimrala, hned ráno je čekala písemka z matematiky, na kterou jsem je poslední dny pečlivě připravovala a přitom spoustu věcí osvěžila i sobě. Rowan zíral s pusou dokořán, až ukazoval mandle; pomáhal při večerním krmení. Madeilene zahájila nový postoj, už nevečeřela u sebe v pokoji, ale s kamenným výrazem do sebe naházela dvě lžičky lasagní, neboť právě byla v jedné z fází její cyklické diety a špinavý talíř ostentativně nechala na stole. Etien se bavil se Simonem o možném zvýšení cen za lekce, což mě příliš nezajímalo. Umyla jsem nádobí, co se nevešlo do myčky a uložila jsem Rowana spát. Pak jsem zamířila zpátky na schodiště, když z kuchyně vyšel Etien.
Zůstala jsem stát.
Došel ke mně a lípl mi pusu na čelo. „Chéri, dneska nic nebude, jsem hrozně unavený.“
Rpzpačitě jsem do něj strčila a vešla do svého pokoje. Etien se svalil na postel a v minutě začal chrápat, avšak i kdyby to hrál nebo nehrál, lepší stav na rozhovor to nemohl být. Opatrně jsem si sedla na pelest a přitáhla jedno koleno k hrudníku, čekajíc, kdy mi někde zaostávající intuice napoví tu pravou chvíli.
Nenapověděla.

Slunce za oknem nás probudilo do jarního rána proloženého pleskáním kapek roztátého sněhu o římsu. Etien se ještě v polospánku protáhl, nahmatal moji ruku a s pevným stiskem mě přitáhl k sobě do náruče. Chvilku jsem ležela a vychutnávala si jeho teplo, než mi někde dole vřískající Rowan připomněl, kde jsou moje povinnosti.
„Musím jít,“ jemně jsem se mu vymanila. Etien nespokojeně zavrčel, ale otočil se na druhý bok a spadl dál.
Rowan měl na ruce dlouhý škrábanec od kocoura. Vydesinfikovala jsem mu ránu a zalepila náplastí, aby nedostal infekci u koní, ani se nesnaže z něj dostat, proč jej kocour drápl, nejspíš ho zase zkoušel týrat a nic ho to nemohlo odnaučit líp, než pořádný drápanec.
„Nesquik?“
Rowan přikývl a vyškrábal se na svoji židli. Přinesla jsem ze spíže nové balení cereálních kuliček a snažila se je tupými nůžkami otevřít, když moji pozornost upoutala malá bílá toyota, která celkem nešikovně zaparkovala vedle Simonovy hondy.
„Dito, mám hlad,“ kňoural Rowan.
„Vydrž,“ odbyla jsem ho a s pobavením sledovala štíhlounkou brunetku ve skinny džínách a bundičce, kterak zamířila ke stáji. Tyhle typy holek byly totiž všechny stejné, se znenadání vykvetlou láskou k ježdění, o kterém si přečetly v dívčím magazínu a které nechaly po prvním pádu s modřinami.
„Bonjour, Rowan!“
„Bonjour, Etien!“
„Kus chleba by se nenašel?“ zaškaredil se Etien nad cereáliemi s mlékem.
„Asi ne, budu muset zajet nakoupit,“ zkusila jsem prstem čerstvost skývy, která ležela v chlebníku; připomínala cihlu. „Máš teď nějaké lekce?“
Etien se však díval z okna, brunetka si to rázovala přímo k domu.
„Etiene?“
„Ech, ne,“ vstal a málem se přerazil o židli. „Ještě se stavím!“
A byl pryč. Jako správná zvědavá ženská jsem natahovala krk, zda ho uvidím odcházet, v zorném poli okna však nebyl.

Rozhodla jsem se pro jarní úklid, který dům potřeboval jako sůl a zaúkolovala jsem do toho i dvojčata, kterým jsem alespoň odvedla myšlenky na výsledky písemky. Dům byl rozlehlý a jen celé spodní patro nám zabralo dobré tři hodiny; proto již bylo pozdě večer, kdy jsem sešla do kuchyně udělat na večeři alespoň toasty.
K mému obrovskému překvapení vylezla ze své svatyně Madeilene a nepodnikla jen klasickou cestu k lednice- spíž a honem pryč, tentokrát si protřepala jogurtový nápoj a opřela se o linku.
„Tak co, jak se ti líbí Denise?“ zeptala se se zvláštní podtóninou, ve které se snoubila škodolibost s hlubokým uspokojením.
„Kdo je Denise?“ otřela jsem si zpocené čelo; v kuchyni bylo nesnesitelné horko, nebo mi to tak aspoň připadalo.
Madeilene si okázale dala načas, napila se jogurtu a prstem si utřela koutky úst. „No přece Etienova přítelkyně!“
Polilo by mě horko, pokud by to ještě bylo možné. „Neznám žádnou Denise, takže nemůžu posoudit.“ Na mysl mi však okamžitě přišla štíhlounká brunetka. Etienova přítelkyně?
Madeilene si mě vychutnávala. „Musela jsi ji dneska vidět, ráno sem přijela, má bílé auto-“
„Promiň, Madei,“ použila jsem nevědomky Rowanovu zkráceninu. „Nevšimla jsem si.“
Madeilene s jogurtem odešla, na rtech malý úsměv, protože i ten nejzabedněnější pozorovatel by musel zjistit, jak moc mě její dotazování vyvedlo z rovnováhy.

Mým spolehlivým zdrojem byla dvojčata, večer jsem však už neviděla příležitost a ráno málem odjela pozdě do školy, nervózní z matematiky. Půjčila jsem si Simonovo auto a jela nakoupit, příliš brzy jsem však byla zpátky a na vaření byl ještě čas.
Rosso se nudil ve svém boxu; většina koní byla ve výběhu nebo na jízdárně.
„Nazdar,“ prostrčila jsem prsty mříží a hřebec si je přišel očichat, jakmile však zjistil, že pro něj nic nemám, stáhl se zpátky. Dlouho jsem nebyla na projížďce a nesmírně mě lákalo si vyjet, netroufla jsem si však vzít koně a jednoduše odjet, natož toho koně, kterého bych nejvíc chtěla.
Rowan poklusával na Chapelierovi se začátečníky, ale poníkův drobný chod nestačil velkým koním, kteří ho v kruhu rychle dobíhali. Malého jezdce to však neznepokojovalo, s profesionálním klidem udržoval stále stejné tempo navzdory Chapelierovu neklidnému mrskání ocasem a klopení uší a když měli všichni jezdci zastavit, jako jeden z mála uměl zastavit správně. Možná to nebyl od Simona špatný nápad, zařadit ho mezi začátečníky, uvědomila jsem si, zatímco Simon opravoval opakující se chyby v držení těla. Rozhodně to vypadalo jako přínosnější, než to málo, co jsme pro něj udělali my s Etienem, pomyslela jsem si zahanbeně a umínila jsem si, že se o tom Etienovi zmíním.
O kom se mluvívá, nedaleko bývá, potvrdilo mi staré přísloví, protože Etien se právě vracel z projížďky se svými ženskými od plotny, jak přezdíval věku 40+.
,,Bonjour, chéri!“
„Bonjour,“ přidala jsem k pozdravu úsměv a dívala se na jeho rovná záda v sedle. Jezdkyně za ním tak perfektní posed už neměly, většina z nich se hrbila a předváděla kulatá záda, nebo s návratem do stáje svůj sed uvolnily.
Etien se v sedle otočil a usmál se.