Teď se na mě podívej! - 1. Kapitola

Jeremy Sandersone, nervózně přešlapoval po chodbě v nemocnici Sv. Markéty a drbal se u toho na pravé paži, jako ostatně vždycky, když nebyl ve své kůži, bylo to sice málokdy, ale i takové situace nastávali. Kontroloval si špičky svých černých bot značky Nike, ze kterých vykukovaly křiklavě barevné tkaničky, upravoval si lem kostkované košile, aniž by si toho byl vědom. Vlastně vůbec netušil, proč zvolil právě takovouhle image zrovna dnes. Bylo to snad tím, že kluky v košilích milovala jeho přítelkyně Katherine Walkerová? Ale na tom by mu už vlastně vůbec nemělo záležet, když tu stojí z důvodu, aby se s ní rozešel, pokud toho tedy bude schopen. Musí toho být schopen.
"Pane?" Přerušila jeho myšlenkové hnutí právě přicházející mladá žena v bílém plášti s bledým výrazem na tváři. Jeremy usoudil, že to bude kvůli noční, kterou v nemocnici nejspíš zastávala. "Přejete si něco?"
"No..." Mladík rázem netušil, co odpovědět. "Vlastně jdu navštívit slečnu Walkerovou. Měla by tu u vás být v péči."
"Bohužel návštěvní doba skončila před několika hodinami. Teď je půl desáté v noci, to dopřáváme našim pacientům už dávno noční klid." Na hábitu upoutá jeho pozornost vizitka s černým nápisem: MUDr. Robinsonová.
"Omlouvám se." Tuhle návštěvu tak dlouho odkládal a přesouval na jiný čas, že úplně zapomněl, kolik je hodin. "Víte, jaká je možnost, že bych se tam dostal ještě teď? Zní to hloupě, já vím, ale už to, že jsem se sem po dlouhém přemlouvání sebe samého dostal, je hrozný úspěch, nevím, jestli bych byl schopen ještě něco podobného znovu."
"Mluvíme tu o Katherine Wallkerové, že?" Paní Robinsonová si posunula obroučky svých hranatých brýlí blíže ke kořeni nosu. ,,Té dívce, které jsme včera prováděli ten zákrok?"
"Ano, přesně tu myslím. Nevíte, jak je na tom?"
"Bohužel i tentokrát vás zklamu. Udržuji lékařské tajemství a mohu poskytovat informace pouze rodinným příslušníkům. Kdo jste vy? Z rodiny?"
"Její přítel." Ale za chvíli už budu ten, kterého bude po zbytek života nenávidět. "Musím ji vidět."
"Vy jste byl ten tatínek?" Pozvedla obočí doktorka překvapeně. "Nezdáte se mi jako někdo, kdo by byl tak nespolehlivý a..." Raději už větu nedokončila, ale potrat v čerstvých sedmnácti letech se jí zdál nepřípustný.
Povzdechl si. ,,Ano." Zalže nakonec.
"Myslím tedy." Nechá se obměkčit doktorka. ,,Že bych pro jednou mohla udělat výjimku. Následujte mě, jsem si jistá, že slečna Wallkerová ještě spát nebude."
Pokračoval za ní chodbou. Jejich kroky se rozléhaly chodbami jako hromobití. Nakonec se zastaví u dveří s číslem 317 a na tabulce po levé straně je napsáno jméno pacientky.
"Tady je to." Paní Robinsonová vypadá ztrhaně. Kdo by taky v takovémhle prostředí nebyl. Pomyslí si Jeremy. "Vyřiďte si, co potřebujete a do deseti ať jste pryč."
"Děkuju, paní doktorko." Stiskl ji ruku na rozloučenou a zaklepe na dveře. Hluboký nádech. Lékařka se vzdaluje. Pak i bez povolení vstoupit rychle vnikne do pokoje. Malá lampička na nočním stolku je rozzářená a osvětluje skoro celou místnost. Na lůžku tam leží dívka, vypadá jako Šípková Růženka, co usnula, když se píchla o trn do prstu. Potlačí nutkání ji probudit, jako v té pohádce princ na bílém koni, ale stále stojí ohromeně uprostřed dveří. Veškerá odhodlanost, s jakou přicházel, se vytratila jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Jako by za ty pouhopouhé dva dny, co ji neviděl, zapomněl, jak je krásná. Dlouhé, hnědé vlasy kontrastují s bílým, senilním prostěradlem, na kterém je uložena, dlouhé řasy jsou na tu dálku výborně rozeznatelné. Všechny rysy jejího obličeje mu teď připadali úplně známé, kdyby mu teď dali tužku, bez problému by na papír dokázal načrtnout celý její obličejík s velkýma, modrýma očima, malým nosíkem a kyprými rtíky. Přesto se mu po oné události neuvěřitelně vzdálila. Znal sice dokonale její zevnějšek, ale vnitřek se mu zdál více cizí.
Přistoupil blíže k posteli. Nahnul se nad ní a políbil ji na čelo letmým polibkem. Posledním. Přesto neodolal a ten úplně, úplně poslední si dopřál na její rty. Přivře u toho oči, aby ještě naposledy ucítil vůni její kůže a parfému, vonícím po kvítí.
Dívka se zavrtěla ze strany na stranu. "Jeremy?" Zasípe ještě před tím, než otevře oči.
Alespoň to bylo moje jméno. Moje a nikoho jiného.
"Jeremy!" Vykřikla pak hnědovláska zděšeně, když ho opravdu zahlédla. "Co tady děláš?"
"Ahoj Katherine." Pozdravil ledovým tónem, který si cvičil doma před zrcadlem. Obvykle zněl jeho hlas medově, sladce a vyrovnaně, teď to byl pravý opak.
Katherine vypadala překvapeně a vyděšeně zároveň. V očích se jí odrážel bolestný výraz. "Jere, jak tohle víš?"
"Mohlo tě napadnout, že si to Fluor nenechá pro sebe." Už při vzpomínce na její kamarádku Fluor, která mu to všechno bez nejmenší výčitky svědomí tak neomaleně řekla, se mu zvedal žaludek. "Nechtěla bys mi něco říct, Katherine?"
Posadila se a odhrnula vlasy z očí. Vypadala neodolatelně. "Všechno to můžu vysvětlit."
"Ne, nemůžeš, Katherine. Všichni mě před tebou varovali, před tím, jaká doopravdy jsi. Nevěřil jsem jim, myslel jsem, že jsi jiná, ale to jsem se mýlil. Všechno je to jen maska. Věřil jsem, že ses změnila, věřil jsem tobě i tomu, že ti na mně alespoň trochu záleží, byl jsem naivní. Jsi jen sobecká mrcha." Ta poslední slova ho zapálila v ústech, možná, to trochu přehnal, už při pohledu, jak se jí vehnaly slzy do očí. Všechno to je jen maska. Opakoval si. Jak jinak by se dala nazvat dívka, která má sice tvář anděla, ale duši ďábla? Chodil s ní jen něco přes měsíc, vlastně spolu nikdy nedělali víc, než se líbali a mazlili u ní doma, ne tedy, že by to ona nechtěla, toužila po tom a jak, Jeremy však plánoval nějakou příhodnější chvíli. Pak se ze dne na den dozví, že je ve třetím týdnu těhotenství. Když mu to Fluor pověděla, málem ho odvezli do nemocnice, z důvodu šoku. Zprvu jí nevěřil, dobře věděl, co je dívka s přezdívkou Fluor zač, neznal u ní ani pravé jméno, drbna, nevěděl o ní vlastně nic, jen to, že na svou zeď na Facebooku dávala z pravidla jen fotky, kde byla jako jediná vidět její vyvinutá hruď. Ne tedy, že by její profilové obrázky někdy zkoumal, ale kluci že třídy tvrdili, že to je práce Photoshopu, jelikož takhle hubené nohy a kyprá prsa, jako měla na fotkách, doopravdy mít nemohla.
Jeho kamarádi Jeremyho upozorňovali, i když tiše záviděli, že právě on chodí s bájnou Katherine Walkerovou, královnou školy na stanici metra B, se začínající modelkou a všeobecně známou dívkou, která měla do téměř všech pražských klubů vstup zdarma, že to není ta, která by si jeho samotného zasloužila, protože zjevně netoužila po velké lásce, po které prahl on, rozený romantik s britskou krví. Kluci, kteří s Katherine už něco málo měli a zažili, se tím rozhodně chlubili, ale popisovali ji za nevěrnou a zvrhlou, i přesto, že ji dál tiše milovali. Ona byla zkrátka takovou dívkou, jakou už si od pohledu zamilujete. Stala se ze dne na den legendou, všude ji znali, všude o ní mluvili. Teď už i Jeremy mohl sám usoudit, že rozhodně není tak milá, jak na první pohled vypadá.
"Miluju tě, Jeremy, a ty to víš. Byla jsem hloupá a opilá, nevěděla jsem, co dělám. Na tom, co k tobě cítím se nic nezměnilo, ale chápu, že se zlobíš a teď mě nenávidíš, ale můžeme to třeba zkusit znovu a..."
"Takže, kdo byl tatínek?" Optal se s předstíraným zájmem Jeremy a ignoruje její předešlou snahu o obhajobu.
Katherine se rozpláče. "Jeremy, nebuď takový, prosím."
"Nebuď jaký? Mám jen tak ignorovat, že jsi spala s jiným klukem, zatímco jsi chodila semnou? Nebo jich bylo víc?" Teď už mu tváře takřka hořeli zlostí. Myslel si, že v Katherine něco je, že v ní našel onu osudovou lásku. Nenašel. Jen zklamání.
"Ne, byl jen jeden. Byla jsem na párty u jedné kamarádky od Fluor, hodně jsme všichni pili a pak..."
"Detaily vědět nemusím, ty si šetři pro tátu."
"Tys to řekl Frankovi?" Zalapala po dechu Katherine. Do očí se jí vehnala další záplava slz.
Mladík mlčel. Tupě stál, prohlížel si opět špičky svých bot. Neměl ani nejmenší tušení, co by teď měl udělat. Strašně rád by to všechno vrátil zpátky. Před očima se mu jako film v kině přehrávaly jejich společné zážitky. První obraz - Když ji poprvé uviděl, v obchodním domě Paladium, když se jí rozevláté vlasy pohupovali do rytmu foukajícího větráku, tenkrát na sobě měla jen lehoučké bílé šatičky s hnědým páskem a v ruce tašku Jennifer s novým modýlkem. Viděl to tak živě. Další obraz tvořil jejich úplně první rozhovor. To když zjistil, že byl přeložen na jinou školu a shodou náhod do ní chodila i ona dívka, o které snil od prvního pohledu a setkání. Tenkrát se nechal hodně zmítat názory ostatních. Věděl, jakou měla pověst, přesto se s ní o půl roku později dal dohromady na školním plese. Pak následovali nejlepší dny jeho života. Jejich první rande, kam přišla pozdě, protože na metru lince A, někdo spáchal sebevraždu a veškerá doprava byla pozastavena. Domníval se, že už nepřijde a o chvíli později se chudák přihnala, co jí síly stačili, ještě že tak dlouho čekal a doufal. Úplně slyšel její smích připomínající zvonkohru na jejich druhé schůzce, kde ji zavedl do cukrárny Světozor ve Vodičkové ulici. Takhle by tu mohl pokračovat až do nekonečna, počínaje u prvního polibku na rozhledně na Petříně až po vaření u ní v kuchyni, puštěný film s Breadem Pittem, u kterého ještě nezačali úvodní titulky a oni už se v posteli vášnivě líbali a chudáku Breadovi nevěnovali nejmenší pozornost.
Místo slov se otočil a vydal se ke dveřím. Stejně už řekl všechno, co měl na srdci. A nějaké hezké zážitky přece neodčiní to, co právě nedávno udělala.
"Jeremy počkej." Křičí za ním Katherine. "Neodcházej, ne teď, když jsme se poprvé nepohodli."
"Myslím, že jsi to nepochopila. My jsme spolu tímhle skončili jednou pro vždy." Opáčil tak tvrdým a neoblomným hlasem, až ho to samotného překvapilo. Věnuje té ubožačce poslední pohled, té dívce, kterou byl poslední dobou tak posedlý, té dívce, do které byl ještě pořád blázen, té dívce, kterou beze sporu miloval, té dívce, které věnoval půlku svého srdce, té dívce, které na každé setkání nosil květiny, té dívce, které pokaždé pomáhal z kabátu a tu dívku, kterou chtěl přivést ke štěstí. A ta dívka se mu takhle odvděčila.