Bonjour, Dita!

Brunetku jsem dobré dva dny nepotkala a ani se o ní před Etienem nezmínila. Třetího dne jsem se brzy ráno po odjezdu dívek do školy chystala na ranní projížďku, ještě neprobuzená příroda zívala pod lehkou mlhou, ale stáj už bzučela životem. Koně podupávali ve stájích a čekali na svůj ranní příděl ovsa, ti dříve obsloužení byli odváděni na pastvu. Osedlala jsem si tmavého valacha naproti Rossovu stání, kde Etien sedlal ryzáka, který nespokojeně přežvykoval udidlo.
Ozvaly se dunivé kroky; chodbou kráčel po ránu zachmuřený Simon.
„Bonjour, André,“ pozdravil Etien.
„Bonjour,“ přidala jsem se bez oslovení.
Simon něco zabručel, ani Etienovi nevěnoval pohled, aby se po třech krocích zastavil a otočil se. „Ptala se tady včera po tobě Denise,“ zamumlal bez zájmu.
Etien pokýval hlavou.
„Kdo je Denise?“ zeptala jsem se a snažila se o tón, ve kterém nemohlo být nic jiného než zvědavost.
„Jedna kamarádka.“
Kamarádka. Lhala mi Madeilene, nebo Etien? Nenapadlo mě, jak jinak se Etiena zeptat, aby to nevyznělo žárlivě a rozhodně jsem neměla v úmyslu dát Madeilene najevo, že její slova padla na úrodnou půdu.
Náladu mi to však zkazilo. Mlčky jsme vyjeli na lesní cestu, krátce po ní klusali a brzy odbočili na úzkou stezku pod lesem. Klasy travin se leskly ranní rosou a v dálce na druhé straně se páslo stádo drobounkých srnek, které koně nezaregistrovaly.
Dionysos neměl tak lehký krok jako většina koní, které jsem si ze Simonovy stáje vyzkoušela. Byl to školní kůň s tvrdou hubou a po zánětu kolenního kloubu, se kterým trávil hodně času pouze sám ve výběhu nebo na procházkách. Přesto se nijak nehnal dopředu, tvrdě našlapoval po udusané hlíně a sem tam se pokusil utrhnout si trs trávy.
„Jsi nějaká zamlklá dneska. Špatně ses vyspala?“
Pokrčila jsem rameny a přidala drobný úsměv. „Trochu.“ Líbilo se mi, když se Etien staral o moji náladu, ačkoliv jsem to u kohokoliv jiného nesnášela.
„Zacváláme si?“ nadhodil a šibalsky na mne zamrkal.
Neubránila jsem se rozesmání.
„Ne, nezacváláme si. Nechápu, jak někdo může vydržet Dionysův krok celou lekci, mám natřepaný zadek z pěti minut klusu, natož kdyby cválal.“
Tím jsem samozřejmě zakecala fakt, že se mi nechtělo cválat na jakémkoliv koni.
Etien mi sdělil tajemství. „No, ani já to nechápu. Ale většinou nejsou ženské nadšené, když jej vyfasují. A přitom se na něj podívej, jak je roztomilý.“
Naklonila jsem se ze sedla na stranu, Dionysos svěsil uši a vyplazoval jazyk, vypadal tak trochu jako schvácený Oslík ze Shreka.
„Asi pro to tvoje ženské nemají smysl.“
„Zvláštní, vždycky jsem si myslel , že ženy milují roztomilé věci.“
Ušklíbla jsem se a Etien se rozesmál. ,,Chceš Rossa? Můj zadek už v sedle něco zažil a nechtěl bych zničit ten tvůj, když je tak hezký.“
Zastavila jsem koně ještě než domluvil a sklouzla dolů.

Na Rossově hřbetě se chladné ráno hned zdálo hřejivější a já si konečně užívala projížďku se svými dvěma nejmilejšími. Ryzákova hříva házela zlaté odlesky a ani jednou mu neuklouzla noha po mokré trávě či v lehkém blátě stezky, jak se mnohokrát přede mnou stalo Dionysovi. Etien měl až na devátou hodinu svoje ženské od plotny, inkriminovaný čas se však blížil neúnosně rychle, takže jsme stihli sotva polovinu naší obvyklé trasy.
Sesedla jsem ještě přes silnicí oddělující les a pozemky patřící ke stáji a přehodila jsem ryzákovi otěže dopředu, abych je lépe mohla držet v ruce. Po příjezdové cestě nás míjela auta a jejich řidičky Etienovi mávaly z otevřených oken a hulákaly pozdravy dobrého rána. Jen jedna se k tomu nesnížila; řidička bílé toyoty.
Rozbušilo se mi srdce, udělala jsem chybný krok, zakopla o druhou nohu a prudce strčila ramenem do ryzáka, který poplašeně uskočil dopředu. Polil mne mráz.
„Chérie, vysvětli mi, jak někdo může zakopnout na rovném asfaltu?“ bavil se za mnou Etien, jako by se nechumelilo.
Sveřepě jsem stiskla rty a táhla ryzáka dál. Na nádvoří brunetka nebyla, zato tam stál Simon a se zachmuřeným výrazem klepal na neexistující hodinky na zápěstí.
„Je osm padesát,“ podíval se Etien na ty svoje.
„Neuškodilo by, kdybys před začátkem lekce občas zkontroloval, jak mají koně utažené podbřišníky a uzdečky, včera někomu sklouzl řemínek rovnou během vyjížďky.“
Etien byl tak moudrý, že na to nic neřekl, ačkoliv na to měl plné právo, nestalo se to během jeho lekce. Simon si uchovával popudlivou náladu vlastně od doby, co stáj zažívala nápor zájemců od ježdění, peníze na jídlo a klíče od auta však byly na svém místě mnohem častěji než na začátku mého působení zde.
Etien vkročil do stáje první a těžká Dionysova kopyta zaduněla po betonu. Brunetčinu přítomnost jsem na okamžik vypustila z mysli, proto jsem zažívala druhý šok, když se elegantně zhoupla z bedny s ovšem, kde předtím seděla a skočila Etienovi přímo do cesty.
„Bonjour, chéri.“
Ryzák zvedl hlavu a nasál pach koní.
„Salut. Proč jsi přijela sem? Říkal jsem ti, že ti zavolám, až bude volno.“
Byla hezká, v přiléhavém šedém svetříku a úzkých džínech byla štíhlounká a měla velké hnědé oči, které nevyžadovaly řasenku ani stíny. Byly posazené v drobné tváři srdcovitého tvaru a lemované dlouhými rovnými vlasy s ofinou. Najednou jsem si palčivě uvědomila svoji nevýraznou postavu a vlasy tří odstínů divoce se deroucí z gumičky ven.
„To potrvá tak dlouho?“
Oba najednou, Etien i brunetka se otočili ke mně. Svírala jsem otěže ryzáka a snažila se dělat otráveně naštvanou, protože Dionysos blokoval pro Rossa vstup do jeho křídla stáje.
„Počkej chvilku, mám pět minut, pak mi začíná lekce,“ řekl Etien mrzutě a odvedl hnědáka do jeho stání, kde mu k udidlu připjal karabinu vodítka.
„Dito, odstrojíš jej prosím? Nebo řekni některému stájníkovi,“ zavřel dveře boxu a než jsem stačila cokoliv odpovědět, rázoval pryč. Samozřejmě jsem Dia stájníkovi nenechala, nebylo mým zvykem odjezdit si vyjížďku a práci nechat na jiném. Oba koně se požitkářsky vyváleli v čerstvé slámě a hned na to byli odvedeni ven za ostatními.

Neměla jsem nic jiného na práci, a tak jsem strávila dopoledne přípravou krůtího se sýrem, k čemuž mi asistoval Rowan a za to jsem mu dovolila vylízat misky od poctivé české bábovky, jejíž recept jsem našla na internetu. Dvojčata se domů vrátila kolem jedné a od domovních dveří vešla do kuchyně s nosíky nahoru. „Jééé, co to tu tak voní?“
Nakonec jsem zalitovala, že jsem neudělala dvě, ačkoliv Madeilene svůj dílek nechala na talíři dva dny, než jsem ho vyhodila.
Ten den jsem už Etiena neviděla. Večer proběhl v rámci doučování matematiky na kontrolní test, kde jsem opět došla k nemilému faktu a to, že v mojí paměti toho moc nezůstalo ani z předchozího doučování. Tohle mě malinko vyděsilo, jak se budu učit na výšce na zkoušky, když nejsem schopná si zapamatovat pár jednoduchých vzorečků pro obvody a obsahy?
Děláš, jako kdybys už byla přijatá,ušklíbla jsem se svému příliš vizionářskému já.