Bonjour, Dita!

Zrovna když jsem na večeři plánovala obyčejné omelety, se na jídlo pozval Etien a dokonce se přidal i Simon. Najednou bylo u stolu nezvykle mnoho lidí a Etien si musel vypůjčit kolečkovou židli od počítače, evidentně se mu však na ní sedělo dobře a vesele konverzoval s dvojčaty a Rowanem. Večeře se tentokrát zúčastnila i Madeilene; cyklická dieta zřejmě dosáhla temného bodu a její zastánkyně zbaštila celé dvě omelety. Nikomu se dlouho nechtělo vstát od stolu, jak však Simon připomněl, zítra byl pátek, nejnáročnější den pro výukovou stáj, neboť spousta lidí měla v pátky kratší pracovní dobu a proto vyžadovala lekce v tento den. Protesty dvojčat, že i ony mají ve škole kratší vyučování a proto nemusí jít spát jako obvykle snad ani nebral na vědomí, a dvojčata vida otce ve špatné náladě neprotestovala. Zahnala jsem Rowana do jeho pokoje, aby si nachystal pyžamo a začala jsem skládat špinavé talíře do myčky.
„Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se Etien a podal mi další.
„To je v pohodě, já to zvládnu.“
Etien se otočil, v kuchyni zbyla pouze Madeilene dopíjející pomerančový džus, avšak sedící zády k němu.
„Zanedbávám tě, chéri,“ objal mne zezadu a znemožnil tak jakýkoliv pokus o pohyb.
Zkusila jsem se vykroutit. „Máš hodně práce.“
„Ale nechci, abys tím trpěla ty.“
Pokrčila jsem rameny. „Jestli mi chceš pomoct, běž vykoupat Rowana. Navykl si koupat se dlouho, protože má natahovací rybičku z cereálií a rybička se musí každý den pořádně proplavat.“
Etien se rozesmál. „Za deset minut už bude spát,“ slíbil a vyběhl první tři schody nahoru. Naplnila jsem mezitím myčku a umyla těch pár kousků, které se tam nevešly. Přesně v okamžiku, kdy jsem odtahovala kolečkovou židli zpátky do obývacího pokoje, se Etien vrátil a bez řečí mě hodil na gauč.
„Ne, ne! Běž pryč, jestli jsi dal Rowana spát, tak je za chvilku tady, co se děje,“ snažila jsem se lechtajícího Etiena umravňovat.
„Ale přišel by za tvým ječením,“ odvětil mi, přestal lechtat a políbil mě. Navzdory svému vnitřnímu předsevzetí nenechat si od Etiena cokoliv líbit jsem mu polibek vrátila zpátky, ruku vytahující mi tričko jsem však zastavila. „Rowan možná šel spát, ale Madeilene se Simonem určitě ne.“
„Tak pojď do tvého pokoje,“ navrhl a vstal. Posadila jsem se, upravila si tričko do původní polohy a zastrčila pár uvolněných pramenů za ucho, k odchodu jsem se však neměla.
„Chérie?“
„Ani se mi moc nechce,“ přiznala jsem.
Etien se vrátil, sedl si vedle mne a vzal mě za ruku. „Stalo se něco? Jsi smutná z toho, že jsme spolu málo? Hned jak přestane tolik lidí jezdit, bude to lepší, každý rok uděláme minimálně ze dvou skupin začátečníků jednu-,“
„A to bude kdy?“ přerušila jsem ho.
„Obvykle kolem Velikonoc-,“
„Bonne. Já ale v půlce dubna odjíždím.“
Etien zmlkl, moji ruku však nepustil. Najednou se mi odjezd zdál strašně blízko, zbývalo mi už sotva sedm týdnů a dny plynuly tak rychle.
„Myslel jsem, že máš smlouvu do konce srpna, jak to bývá.“
„Na začátku května jsou přijímačky na univerzitu, to je stejné jak u vás, tak u nás.“
Odmlčela jsem se. Nenapadlo mě jak se ptát, nechtělo se mi ani myslet, vše co jsem chtěla, bylo schoulit se pod peřinu do klubíčka a nevylézt ven.
„Ani jsem netušil, že chceš jít na univerzitu. Nikdy jsi o tom nemluvila.“
Nemluvila jsem o spoustě věcí.
„Co budeš studovat?“
„Knihovnictví.“
Etienovo obočí vylétlo až ke stropu. „A proč s takovým odporem? Sice bych tě na to vůbec netipoval, přijdeš mi jako někdo, kdo by se rád pohyboval venku a ne celý den obsluhoval lidi-,“
„Mám ráda knížky, to je všechno.“
Nesvěřila jsem se Etienovi, že má částečně pravdu. Moje první přihlášky po maturitě mířily na medicínu, chtěla jsem být kardioložka. Celý červen a část července jsem se učila na přijímačky, od rána do večera, zatímco počasí venku lákalo k vodě. Ačkoliv termín v Plzni byl stanovený na půl osmou, cítila jsem se vyspaná, svěží a nabitá vědomostmi. Tento pocit se však neodrazil ve výsledku, do Plzně mne nevzali, stejně tak do Brna a do Olomouce, kde byli přednostně přijati studenti na základě výborného průměru z maturitního vysvědčení, co na tom, že maturovali z dějepisu a z filozofie. Na konci července jsem tedy byla bez vize, jak strávit příští rok a vůbec co dál, najednou mě chuť k léčení chorob oběhového systému opustila.Jakmile jsem tohle utrousila před rodinou, byl oheň na střeše, nemám žádnou ctižádost a jeden neúspěch mě zaplaší, kam to chci s tímhle přístupem dotáhnout?
Nevěděla jsem, jen mi bylo jasné, že kardiologií moje cesta nepotáhne. Vždycky jsem ráda trávila čas v knihovně a milovala jsem pach knih a být knihovnicí v nějaké lepší knihovně než v Dolní Lhotě by nemuselo být špatné, dřív jsem se však musela rozmyslet, jak strávím následující rok. Rozhodně jsem nechtěla potupně studovat jazykovku, jak se to běžně dělává, nápad odjet pryč jako au pair se však nesetkal s pochopením. Přesto jsem odjela.
„V knihovně jsem byl tak třikrát za celý svůj život, ale kdyby tam byla tak hezká knihovnice jako ty, určitě bych tam chodil častěji.“
Etienova snaha přišla vniveč, flirtování bylo to poslední, na co jsem měla náladu. „No tak, Dito,“ objal mě kolem ramen a líbl do vlasů. Chvíli jsme jen tak seděli, každý se svými myšlenkami, než Etien porušil ticho podruhé. „Přemýšlela jsi někdy, co s námi bude, až se vrátíš domů?“
„Ne,“ zapřela jsem se, ale moc nedoufala, že mi to Etien uvěří.
Nijak mi to však nedal najevo. „Vztahy na dálku moc nefungují.Nikdo tě neobejme, nikdo ti nedá pusu, nikdo nebude, když ho budeš potřebovat a brzy se objeví někdo jiný, kdo ti to všechno splní. A já budu daleko a nebudu moct udělat nic.“
„To ale mluvíš jen o mně.“
„Já se vrátím zpátky k Denise.“
Zalapala jsem po dechu nad tou bezostyšností, se kterou to řekl, naštěstí jsem si ale vzpomněla, že nevím, kdo je Denise.
„Moje bývalá. Byli jsme spolu sedm let, čtyři z toho jsme spolu bydleli. Po takové dlouhé době musíš na vztahu trochu pracovat, spousta věcí ti zevšední,“ Etien se zamyslel a já si uvědomila, že to nechci poslouchat. Přesto jsem jej neumlčela. „Pracuji dlouho šest dní v týdnu, zatímco Denise jako návrhářka bytových interiérů je pánem svého času. Podvedla mě.“
Hořce jsem se usmála. „Za což můžeš ty, viď.“
Nechápavě se na mě podíval. „Qui. Můžu. Byl jsem naštvaný, dozvěděl jsem se to od známého. Když jsem jel pro tebe na letiště, jel jsem od Denise, která to nezapřela. Kdybych si na ni udělal čas a věnoval se jí, nedopustil, aby byla sama a nudila se, tak se to nestalo.“
Nechala jsem si svoje soudy pro sebe, Etien by je slyšet nechtěl. V tu chvíli jsem jej ale nepovažovala za nic jiného než hlupáka a slabocha a Denise jsem z hloubi duše nenáviděla.
„Do té doby ale chci být s tebou, Dito, “ vzal mě opět za ruku. „Mám tě strašně moc rád, hrozně jsi mi pomohla, když ses tu objevila.“
Vzpomněla jsem si na naše první měsíce a rozhodně jsem nemohla říct totéž.
„Nechci to s tebou teď ukončit jenom proto, že se brzy vrátíš domů.“
Vytrhla jsem mu ruku. „Já to nechápu,“ vyhrkla jsem. „Ty chceš, abych byla s tebou a dělala, že nevím, že hned jak odjedu se vrátíš k Denise? Obávám se, že to asi nezvládnu.“
„A proto si radši sama ty poslední dny zkazíš?“
Nestál mi za odpověď.

Jedno plus to však mělo, Denise se ve stáji už neobjevila. Příliš často jsem se tam už neobjevovala ani já, maximálně jsem došla pro Rowana k obědu a jednou nebo dvakrát si vyjela ven s dvojčaty, ovšem bez Rossa. Dva víkendy po sobě se Etien zúčastnil parkurových závodů, poprvé sám s Fantasmou a podruhé doprovázel dvojčata a Madeilene. Jeho výsledek mi nikdo přímo nesdělil, protože se však o něm příliš nemluvilo, nebylo to nic slavného a já cítila zlomyslného červíka uspokojení.
Nad Etienovy slovy jsem se však nejednou zamyslela. Co mi bránilo být až do odjezdu s Etienem?
Žralo mě pomyšlení, že sotva co by mne odvezl na letiště, jel by rovnou za ní. Týrala mě představa, jak s ní mluví tónem, jakým mluvil se mnou, jak ji těmi samými rty líbá, nazývá svojí chérií…
V ty chvíle jsem si s protivnou náladou nezadala se Simonem a Madeilene si navykla trousit poznámky o přechodu.