Bonjour, Dita!

V půlce března Rosso zmizel. Z jeho boxu odstranili slámu a spodní piliny, jen jmenovka přibitá cvočky zůstala. Etiena jsem se ptát nechtěla, Francois by mi neodpověděl, čekala jsem tedy na dvojčata, která mi sdělila, že ho táta někomu pronajal.
Cítila jsem prázdno. Příliš jsem nechápala, jak mohou lidi bez emocí jednoduše kupovat a prodávat koně stále dokola jako věci bez citu, o to horší se mi však zdálo pronajímání. Suše jsem Simonovi připomněla, že za měsíc odjíždím, jako v odpověď jsem dostala pouze informaci, že mě někdo odveze na letiště.

Najednou jsem nevěděla, kde vlastně chci být. Nechtělo se mi domů, zpátky do reality, do všeho nového, co mě čekalo, zpátky za rodinou, kterou jsem opustila v ne zrovna nejlepším. Ale nelíbilo se mi už ani ve Francii, když jsem neměla kvůli čemu ráno s chutí vstávat, když jsem neměla Etiena a nebyl tu ryzák.
Dvojčata mi budou chybět, uvědomila jsem si, když mi Estelle a Éve mávaly před nosem indexy s čtvrtletním hodnocením z matematiky. Ještě trocha píle a mohly by dosáhnout na to nejlepší, otázkou však bylo, kdo jim s tím pomůže. Obě byly ještě dětské, Éve o dost víc než Estelle, která byla zamilovaná do Pierra. Přesto byly bez mámy o tolik dospělejší než jiné v jejich věku.
„Dito, podívej, co mi ten blbý kocour udělal!“ ukazoval mi Rowan krátký škrábanec na paži.
„Když ho necháš na pokoji, nebude tě škrábat,“ vzala jsem jej za ruku a posadila na židli, dezinfekci jsem už ani neuklízela do lékárničky.
„Ale to je sranda-“
„Kocourovi to jako sranda nepřipadá. A teď drž.“ Krátce usykl, jak desinfekce zaštípala v krvi, to však bylo všechno, Rowan byl přece chlap. Vzpomněla jsem si, že tohle ho naučil Etien.

A pak jsem se rozhodla. Chtělo to jen krátkou návštěvu la droguerie a počkat si na ten správný den a čas. Uložila jsem dvojčatům dát včas spát již vykoupaného Rowana a pod záminkou večerní procházky jsem vyšla ven. Na parkovišti za stájí zůstala už jen CRV a černý peugeot, přesně podle očekávání.
Dala jsem si záležet, aby vrata nezavrzala, byla to ta boční, méně používaná, protože jsem nechtěla pozornost. Uvnitř bylo ještě rozsvíceno, ale kromě koní zaujatých senem nebyla nikde ani noha. Mojí největší smůlou by pravděpodobně bylo skočit do rány Francoisovi nebo některému ze stájníků, co dělám v osm večer ve stáji bych asi neobhájila.
V hlavní budově bouchly dveře a já se na okamžik lekla, že jsem zmeškala a právě odchází. Naštěstí se opět rozhostilo ticho rušené pouze přežvykováním sena a občasným odfrknutím. Rychle a co nejtišeji jsem přeběhla křídlo stáje do hlavní budovy, kde jsem se vyhoupla na bednu s ovsem přímo naproti šatnám.Srdce mi v hrudi divoce tlouklo a nedostávalo se mi dechu, snažila jsem se co nejrychleji uklidnit, abych nevypadala jako po běhu, díky přílivu adrenalinu to však moc nešlo.
A pak se dveře otevřely.
„Dito?“ zamrkal Etien překvapeně. Ještě než jsem sklouzla dolů nemohla jsem si nevšimnout, jak strašně mu sluší tmavě modrý svetr a džíny, černé vlasy trčící na všechny straně a tmavě hnědé oči pod hustým obočím.
„Co-“
Nedovolila jsem mu dokončit větu. Při polibku jsem se musela lehce vytáhnout na špičky, přesně tohle jsem ale milovala a uvědomila si, jak moc mi to chybělo. Etienův odpor okamžitě vymizel, pokud se o něm dalo vůbec mluvit, levou rukou mi přejížděl po zádech a druhou přidržoval bradu. Když se na okamžik odtáhl, jeho oči byly horečnatě lesklé.
„Co po mě chceš, Dito...“
Vrhla jsem se na něj podruhé a Etien se nenechal pobízet. Tvrdě mi rukou hnětl zadek a aniž jsem si toho všimla, najednou jsme byli u stěny, na kterou mě prudce přitiskl a hluboko se ponořil do mých úst. Netušila jsem, kolik času uplynulo, než jsem si uvědomila, že mě Etienův rozkrok tvrdě tlačí do boku.
„Chci tebe,“ řekla jsem tiše.
Etien nezačal okamžitě protestovat, v pozadí jeho očí však byl vidět urputný vnitřní boj. Ještě než skončil, majitel očí mě popadl do náruče a kopnutím rozrazil dveře zadního traktu s balíky sena, kde z výšky shodil, až jsem leknutím zavýskla.
„Pšt,“ položil mi prst na rty a okamžitě jej nahradil svými. Mlhavě jsem vnímala, že si sesoukal mikinu a podložil ji pode mne.
„Strašně jsi mi chyběla,“ zamumlal mi u ucha, než jej krátce stiskl zuby.
Měla jsem sto chutí zakřičet, že on mne taky, ale to už sem nepatřilo. Moje tělo však mluvilo dostatečně za mne, moje pokožka si užívala Etienovy doteky a já se mu je snažila stejnou měrou oplácet. Když mne konečně zbavil kalhotek a něžně do mne zasunul prst, prohnula jsem se pod přílivem emocí a citů, jež jsem nedokázala definovat. Se zavřenýma očima jsem zašmátrala po džínech pohozených vedle a Etien se dovtípil. Ze zadní kapsy vylovil kondom, zuby roztrhl obal a najednou byl tu, byl všude uvnitř mě, byl blízko mé hlavy a jeho vlhké oči byly nádherné.

Ležela sem v seně, letmo přikrytá svojí mikinou, s hlavou položenou na Etienovu rameni. Vzduch byl teplý, seno vonělo a lehce pootevřené dveře vrhaly dovnitř světlo z hlavní budovy, které se odráželo na vysokém trámovém stropě.
Nemluvili jsme. Nechtěla jsem Etienovi nic říct, neměla jsem co, všechno bylo jasné.Etien v klidu oddechoval s očima upřenýma na strop, zatoulaný ve svých myšlenkách bůhvíkde.
„Dito, měli bychom jít.“
Tak strašně se mi nechtělo, Etien však měl pravdu. Posadila jsem se a mikina ze mě sklouzla. Etien si už natahoval džíny, zapnul si knoflík a podal mi ruku. Na vratkých nohách jsem se vyhoupla do stoje.
„Nebolí tě nic?“
Zavrtěla jsem hlavou a začala na sebe navlékat svoje vršky. Etien zhasnul a společně jsme odešli na parkoviště. U Simonů se svítilo v kuchyni.
„Bonne nuit, Dita.“
„Bonne nuit.“
Natáhl ruku, jako by mě chtěl přitáhnout k sobě pro polibek na dobrou noc. Ucouvla jsem a obrátila se k domu, bez jediného ohlédnutí.

Bylo až neuvěřitelné, kam všude se téměř po roce moje věci zatoulaly. Naposledy jsem vyprala a vyžehlila a svoje kousky oblečení už uložila rovnou do kufru. Ze skříní v hale jsem vzala svoje bundy a boty, v koupelně posbírala svoje gumičky a kosmetické věci. Naposledy jsem se postavila na váhu, aby se digitální číslice ustálily na padesát osm. Bylo to o dvě kila víc, než s kolika jsem sem přijela a mě to po dlouhé době bylo konečně jedno.

Éve a Estelle brečely a nedokázala jsem je utišit jinak než slibem, že jim napíšu mail, zavolám a třeba i jednou zase přijedu. To poslední byl planý slib a věděl to hlavně Etien, který stál vedle a významně cinkal klíči od auta, na dlouhé loučení nebyl čas. Rowan mi důležitě podal ruku, ale i jemu se v koutku leskla slza. Se Simonem jsem se chladně rozloučila už včera a Madeilene o něco takového nestála, byla jsem si téměř jistá, že můj odjezd bere jako vysvobození.
Sotva jsem za sebou zabouchla dveře auta a přepásala se, moje vidění se proti mé vůli zamlžilo slzami a já viděla naposledy stáj a její okolí značně rozmazaně.
„Ale no tak,“ podal mi Etien z přihrádky balíček kapesníků.
„Já mám svoje,“ řekla jsem tiše a vytáhla je z kapsy kalhot.
„Tys to věděla?“ bavil se.
„Jo,“ zahuhňala jsem přes kapesník. „Brečím vždycky.“
Etien se shovívavě usmál. Utřela jsem si nos a dívala se před sebe. „Ani jsem se nestihla pořádně podívat do Paříže.“
„Tak tedy musíš přijet znovu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. To už ne. Pokud bych někam jela, třeba znovu dělat au pair jen na prázdniny, tak už ne do Francie.“
„To se ti tak znelíbila?“
„To ne. Ale už to není výzva. Zvykla jsem si na francouzštinu, na vaše zvyky, bylo by to zas stejné.“
„I s jinou rodinou?“
Nechala jsem si chvilku na přemýšlení. „I s jinou rodinou. Simonovi byla obrovská zkušenost, nechtěla bych už nic lehkého.“
Etien se rozesmál.

Odmítla jsem od letušky pití a raději se dívala na zelené země pode mnou. Stále jsem si stála za tím, co jsem řekla Etienovi, do Francie už ne. Bolelo by mě pomyšlení, že někde na Rue Versailles jsou moje holky a Rowan, třeba by tam byl zpátky Rosso Relativo a hlavně Etien, tentokrát už s Denise. Ne, bude lepší, když mě od nich bude dělit minimálně pár set kilometrů, tahle kapitola byla uzavřená.
Usadila jsem se v sedadle pohodlněji a zadívala se na hodiny, domů mi zbývala už jen hodina a půl. Můj soused přes uličku udělal totéž, nasadil si do uší zelená sluchátka a usmál se na mě.
Oplatila jsem mu úsměv.

_______________________
http://www.youtube.com/watch?v=yFOMyVA3BZk
_______________________
Tak to tedy je. Velké díky vám, kteří jste vydrželi až sem, jen tak pro zajímavost to bylo rok a sedm měsíců, to už je na dlouhodobý vztah :-) a dvojnásobné díky tipům a komentářům, protože to je ten nejlepší feedback, který si autor může přát. Děkuju :-)