Porcelain - zbytek I. kapitoly

Nudil jí život tam dole. Nechápala tu absurdní představu lidí, že v pekle je oheň a teplo. Kdo to vymyslel? Ne, peklo byla pustina a rozpraskaná zem. Pustina plná duší, co měli tu smůlu, že se nějak zapletli s jejím otcem. A uprostřed toho všeho bylo sídlo jejího otce. Obrovská pevnost připomínající hrad. Jak jen byl její otec teatrální.
Porcelain ležela v posteli na zádech s rukama pod hlavou a koukala do stropu. Bezděčně si kousala ret a sledovala pavouka nad ní, jak si motá svoji síť. Někoho jí připomínal. Byla ve svém bytečku, který nevypadal ani trochu útulně. Ani nechtěla, aby vypadal, měla ráda krásné věci, ale přišlo jí, že pro ni jsou nepatřičné. Mnohem víc jí vyhovoval takhle zařízený byt. V jednom pokoji pln nožů a všelijakých jiných mučících pomůcek, v druhém, v němž se nacházela teď, měla jen postel a velikou knihovnu se spoustou svazků, starých i nových. Naproti knihovně sídlil malý dřevěný stolek se zašlou lampičkou a na zemi kdysi krásný Peršan, špinavý, prožraný moly, se zašlými barvami.
Vyhoupla se na nohy a došla ke knihovně. Sáhla až pomalu k zemi, aby vytáhla malou černou knížečkou s vazbou z měkké kůže, obtočenou tkaničkou. Její deník. Byl už celý popsaný zážitky z prvních mučení. Vždycky si ho ráda četla. Vzpomínky a myšlenky v něm byly tak surové, až jí to pokaždé přineslo dobrou náladu. Začetla se do něj, když v tu chvíli se u ní v pokoji zjevil Caleb. Kdyby měla přátele, on by byl jedním z nich, ale neměla. Každopádně byl velmi pěkný a v posteli i bitvě šikovný. A to oceňovala. Modré oči, hnědé vlasy, jen maličko delší, spadající do obličeje a vcelku vypracované tělo. To sice bylo hezké, ale měl to kdekdo. On měl jiskru v sobě. Žádostivost a charisma, které jí učarovalo.
Zaklapla deník, obtočila kolem něj tkaničku a usmála se na něj. „Dnes jsi přišel dříve, než obvykle. To ses mne nemohl dočkat?“ Podmanivě se usmál a přišel k ní. Prstem jí přejel čelist od ucha až k bradě. „ Jsi nějaká zvědavá, nezdá se ti?“ Pozvedl obočí, ale pak se znovu usmál a políbil jí. Polibek mu vrátila. „Půjdeš s námi dnes na lov?“ Zašeptala mu do ucha. On jen pokrčil rameny „Jedná se o někoho zajímavého?“ Na to se mohla jen zaškaredit „Nevím.“ Odešel od ní, aby se s žuchnutím svalil na postel, lehce naklonil hlavu a zadíval se na ní „ To je chyba, nemyslíš? Sama ďáblova dcera a neví koho má na seznamu a běhá za nějakým tupcem.“ Zamračila se na něj. Chtěla mu vynadat, ale on měl bohužel pravdu, za to ho plísnit nemohla. Jen zavrtěla hlavou a šla vrátit deník na své místo. Podivně se zadíval na tu malou knížečku, co držela v rukou, ale nevšimla si toho „Půjdeš teda nebo ne?“ Dlouhou chvíli se na ni díval, celou tu dobu bylo v pokoji ticho, jako v hrobě. „Půjdu.“ Řekl nakonec. Spokojeně se usmála a přešla k němu. Prstem ukázal, aby šla k němu ještě blíž. Usmála se na něj, naklonila se k němu a záměrně přitom ukázala výstřih. Ihned jí strhl k sobě na postel a přišpendlil jí pod sebou. Obemkla nohama jeho boky a přitiskla se na něj. „Tak co, slečinko zlobivá. Už budete poslouchat?“ Nahlas se zasmála „Já? Nikdy.“ Kousl jí do krku a ona se jen blaženě prohnula v zádech. Poté z něj začala strhávat oblečení, ani on nezahálel. „Je vidět, že jsi pravá dcera svého otce.“ Poznamenal a v jeho očích uviděla pobavení, ale i smutek zároveň. Pak se na ní lačně vrhl a ona ho přijala.