Já anděl 67

Když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Oči jako kdyby se nechtěly ani otevřít. Vlastně jsem si ani pořádně nevzpomínala, jak jsem se dostala do postele, ale cítila jsem na sobě příjemnou měkkost peřiny.
Jenomže pak jsem procitla. Rozhlédla jsem se po pokoji, ve kterém jsem se nacházela a můj zrak padl na Jeroma, sedícího v křesle naproti mně. Nespal, ale neměl k tomu daleko.
A mně se náhle jako vodopád vrátily vzpomínky na celý včerejší den a především večer. Naprosto jasně jsem si vzpomínala, jak jsem kolem sebe hodila hotelový ručník s potutelným úsměvem a Jeromovu radu, ať se zamknu, jsem absolutně nebrala vážně.
*Zase ty jeho srandičky.* projelo mi hlavou.
Vlasy jsem si svázala úzkou gumičkou, aby mi nepřekážely.
Zhluboka jsem se nadechla. Tedy teď za pár okamžiků nadejde ta chvíle, kdy přijdu o panenství. Přestanu být právoplatným andělem a stanu se člověkem. Stanu se ženou.
Maličko mnou otřásl strach, ale kousla jsem se do tváře a vykročila tou pravou nohou.
Byla jsem docela překvapena, že z toho Jerome neměl radost. Ba právě naopak. Snažil se jak mohl mě přemluvit, abych odešla. Ale já jsem si prostě myslela, že se bojí, protože jsem stále ještě nedotčená. Nechtěla jsem, aby tento fakt stál mezi námi dvěma. Jsme muž a žena. Slíbila jsem to před Bohem a hodlám to také dodržet.
Jenomže to, co následovalo jsem nečekala.
Při vzpomínce právě na tento okamžik mě zaplavila vlna znechucení. Vlastně mě toho zaplavilo ještě mnohem víc. Nejhorší ze všeho byla ta bolest. Nedokázala jsem rozlišit, jestli je fyzická a nebo duševní. Hádám byla obojí.
Trochu konsternovaně jsem hleděla na Jeroma, jak se válí po zemi a v tu chvíli mi to bylo asi docela jedno.
Po tvářích se mi koulely slzy jako hrách. Co se to stalo s naším štěstím? Kam zmizelo?
„Gabe?“ zašeptala jsem. Jak jen je možné, že tohle dopustil?
Doufala jsem, že přijde, ale neobjevil se. Takže mě opustil i můj anděl strážný? Jediná bytost, které jsem bezmezně důvěřovala?
Proč? Proč to všechno? Já to nechápu. Já to zaboha nechápu.
„Prosím, přestaň.“ Zoufale mě prosil Jerome, ale mně ho ani nebylo líto. Jen ať se topí v tom, v čem se teď topím já.
Pokusil se vstát a vztáhnout po mně ruku. Uhnula jsem nohama, které jsem stále ještě měla schované pod peřinou a přitiskla jsem se k čelu postele, abych od něho byla co nejdál.
„Neopovažuj se přiblížit ke mně.“ Zasyčela jsem na něj.
„Proč jen jsi mě neposlechla?“ pronesl zoufale, ale svou ruku stáhl.
„Protože jsem nevěřila, že bys mi mohl ublížit.“
„Tak to jsme dva.“
„Cože?“
„Já nevím, co to bylo. Jen vím, že jsem to nedokázal ovládat.“
„Tak s tímhle na mě nechoď!“ vyjela jsem na něj zlostně. O takovéhle výmluvy vážně nestojím.
„To není výmluva. Věděl jsem, že to přichází, ale zabránit jsem tomu neuměl. Nedokážu si to vysvětlit.“
„To je ubohý.“
„Prosím, Santin. Musíš mi to věřit. Vědomě bych ti nikdy neublížil.“
„To ani nebudeš moct. Nedám ti k tomu už nikdy žádnou příležitost.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, že se dnes vidíme naposledy.“
Bylo vidět, jak Jerome zbledl. Zalapal po dechu, ale nevyšel z něho žádný zvuk.
Pak nakonec zavřel oči a vydechl.
„Dovolíš mi doprovodit tě dolů do kaňonu?“
Nejraději bych to odmítla. Neměla jsem náladu ho vidět ještě celý dnešní den. Ale pravdou je, že to byl on, kdo měl peníze a prostředky. Zařídil až sem úplně všechno a já se o nic nestarala. Měla jsem to v podstatě strašně jednoduché. Takže kdybych měla jít dolů sama, tak nejspíš nedojdu ani za roh.
Suma sumárum nemám na výběr.
„Dobře. Ale dojdeme dolů, ty mi tam necháš zásoby a jídlo a odejdeš. Dobře?“
Stiskl ústa do úzké linky. Projela mnou vlna další neutuchající bolesti, když jsem si uvědomila, že to je grimasa, kterou jsem na něm milovala. To, když špulil pusu, když přemýšlel a nad obočím se mu tvořily né dvě, ale rovnou tři vrásky a taky když se smál. Ale jak vidno, tohohle člověka jsem neznala ani náznakem. To, co jsem o něm věděla, nestačilo. A přesto jsem si ho vzala. Nikdo mě nevaroval.
„Teď půjdu do koupelny. Chci se umýt. Zůstaň, kde jsi.“
Přesunula jsem se obezřetně na druhou stranu postele, vzala si ručník a kráčela ke koupelně. Ještě jsem po očku sledovala Jeroma. Kdyby se jen pohnul, vystartovala bych rychlostí blesku z pokoje a křičela, dokud by mi někdo nepomohl. Prozatím je Jerome jenom člověk. Zvládnout by se dal. Jenomže to bych nesměla být pouhá slabá malá holka.
Vstoupila jsem do koupelny a zamkla za sebou. Stejně jako včera, projelo mi hlavou. Hleděla jsem na sprchový kout a byla ve mně malá dušička. Tady se to stalo.
Sesunula jsem se zády po dveřích koupelny až na studené dlaždičky, kde jsem se rozbrečela. Nějak mi s každou slzou bylo trochu líp. Ale pořád jsem se cítila tak nevýslovně špinavá.
Když můj první záchvat pláče přešel, vstoupila jsem pod sprchu. Pustila jsem si úplně horkou, protože mi přišlo, že byť jen o stupeň chladnější voda by mě dostatečně neočistila.
Pálilo to, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Vyplýtvala jsem skoro celé mýdlo. Drhla jsem se od hlavy k patě už asi po třetí a pořád mi to nebylo dost. Vždycky jsem našla záhyb kůže, kterého se Jerome už někdy předtím dotkl a já jsem ho pořádně neumyla. Už jsem začínala mít varhánky na rukou i nohou a navíc byla kůže už notně rudá.
Ze zamyšlení mě vytrhlo až bušení na dveře.
„Santin, jsi v pořádku?“
Nechtělo se mi odpovídat. Nezasloužil si to.
„Santin. Jestli mi neodpovíš, půjdu dovnitř.“
Stopla jsem sprchu.
„Nech mě na pokoji.“
„Já jen že tam jsi fakt dlouho. Bál jsem se, jestli se něco nestalo.“
„Jsem pořádku. Jdi pryč.“
*Je mi to líto.* vnutil mi do hlavy myšlenku, čímž mě donutil vší silou praštit do kachlí.
„Přestaň s tím. Opovaž se mi hrabat v hlavě!“ zaječela jsem nepříčetně.
„Dobře.“ Řekl poraženecky. Slyšela jsem odcházející kroky.
Ve sprše už mi začínala být zima, i když všude kolem bylo ještě plno páry. Zabalila jsem se do ručníku.
„Jerome.“ Zavolala jsem na něj.
„Co?“
„Můžeš mi podat z kufru nějaké spodní prádlo a oblečení?“
Došlo mi, že jsem si nic nevyndala, než jsem šla do sprchy. To jsem úplně nevymyslela.
„Hned jsem tam.“
„Stačí mi to nechat před koupelnou a pak jenom zaklepej.“
Chvíli se nic nedělo. Tedy slyšela jsem jenom klapnutí zámku kufru a pak ticho.
Otevřela jsem potichu dveře koupelny. Právě včas, abych slyšela Jeroma pronést:
„To jsou takový hovada. Krucinál.“
A pak nejspíš kopnul do víka kufru, protože se ozvala rána a hned po ní další. Rychle jsem za sebou zase tu koupelnu zavřela. Jeroma v ten moment nejspíš zase zaplavila vlna mého strachu.