Ten poslední

6:00- Budík mi už několik minut řval do ucha jako smyslu zbavený.Vztekle jsem se převalila na druhou stranu,strhla si z hlavy polštář a vší silou mrskla s budíkem o protější stranu.Ten naposledy přeletěl mou ložnici a s neštastným cinknutím se rozpadl na několik kousku.S pocitem marnosti jsem se vykutálela z postele a plouživě si to namířila rovnou do koupelny.

Začínal nový den,to by řekli optimisté a vyznavači zdravého životního stylu by si šli rovnou zaběhat ven.Já říkám Nesnáším pondělky.Všechny ostatní dny jsou v pohodě,jen bych možná ještě vynechala uterý a vlastně proč ne i středu.Víkend by měl stejnou délku jako pracovní týden a všem by bylo líp.Už jsem v duchu slyšela svého souseda Libora .
´´Slečno černá,ten negativismus vás jednou zničí.Každý den je krásný musíte cítit a vnímat tu boží lásku,která nám každý den dává tolik dobrého.Třeba podívejte na tu bradavici je tam teprve třetí den a díky boží lásce se ,už o kousíček zmenšila.Buh o vás ví a dohlíží na vás i ,když v něj nevěříte.´´

Neskutečný bohumil a člověk by si díky tomu jak mluví myslel,že už brzo natáhne bačkory,ale kdepak je mu teprve 35 let a už se skoro stává asexuálem.Přeci by nenaštval svého velkého bráchu na kříži,že jo. Divím se,že mě nedělá přednášky o tom že sex je vhodný pouze po svatbě a z toho duvodu mu po smrti jeho ženy nezbývá než mi dychtivě zírat do zpoceného vystříhu pokaždé,když se vracím večer z běhání .On v tu chvíli samozřejmě musí ven s odpadky,to je logické o pul desáté večer.Nedá se před ním utéct.Nejspíš mě sleduje jak jinak si vysvětlit že si svůj odchod z bytu s poloprázdným černým pytlem pokaždé načasuje dokonale přesně, abych zrovna klusala z posledních sil po schodech ke dveřím.

V duchu jsem si ještě parkrát přehodnotila výčet mých užasných sousedu a jejich uchylek,i když nikdo nemá na Ptáčníka.Ne to není jeho jméno,tuhle přezdívku jsem si k němu přiřadila já sama,protože od doby co ho znám měl své životní motto .´´Bez ptáku ani ránu´´. Všichni trpěli i uchylný světec.Jeho úctyhodná sbírka Kakadu a andulek dokázala budit celý dům.Měli dost zvláštní vnímání času.Ráno spali a v noci řvali jako pominutí.Nebýt extrémně levného nájmu asi už bych rychle brala kramle.
Díky mému rannímu výčtu všeho co mě štve na mých sousedech jsem si uvědomila že mám kvalitní zpoždění.To se holt stává,když máte, až příliš vyšinutých sousedu.Duševní poruchy se vám pak přenášejí i na zubní kartáček.Pěkně od plic jsem si zaklela a začala se všelijak cpát do džín,které tu leželi už od soboty.Nestihla jsem si ani narvat hlavu do roláku a urychleně jsem si připravovala svačinu.

Dva rohlíky,odříznout kousek lovečáku a ještě plátek sýra a je to.Jídlo jsem dokonale nalisovala do kabelky i s klíčemi od pracovní skřínky a letěla jsem ze schodu jako tornádo.Venku jsem dobíhala tramvaj doslova z posledních sil a při brzdění jsem stačila srazit k zemi mladého kluka a ještě dvě děti,které nastupovali tramvaje.Využila jsem příležitosti,šikovně jsem je přeskočila a hnala se schvácená na odřené sedadlo.Mezi spoluobčany to při mém nástupu trochu pobouřeně zabučelo,ale byla jsem už dokonale naučená jak ignorovat lidi,že jsem si všímala jen toho kluka,který ted trochu kulhal a zablýskl na mě ublíženým pohledem.

Koho mi to sakra připomínal?Jeho obličej mi proplouval pamětí,ale i přesto že se nemohl zachytit tak ani nechtěl odplout ven.Věděla jsem že má nějaké pevné přístaviště jen ho v mé hlavě nemohl najít.Kluk se na mě znovu otočil a v očích měl jasný vztek.V duchu jsem se tomu musela zasmát.Oči mu doslova žhnuly nenávistí a černé vlasy měl trochu rozježené.No,co ,pomyslela jsem si sarkasticky, celý život nebudeš jako manekýn.

Tramvaj pomalu projížděla ospalými ulicemi a na každé zastávce vyfoukla a přifoukla další a další zívající lidi.Všichni vypadali jako by měli hrozný hlad a chtěli se navzájem sežrat.Otevřené tlamy dokořán všude kde jsem se podívala,už mi z toho bylo na zvracení.

´´Flora´´ ozval se melodický hlas a já s pocitem ulevy vyskočila ze sedačky a skoro utíkala ven.Pod schudky jsem se na vteřinu zastavila,abych se nadechla osvěžujícího mrholení,když do mě někdo hrubě strčil.
´´Tsss´´ozvalo se za mnou posměšně.Bleskově jsem se otočila.No jasně,podle bundy jsem okamžitě poznala toho sraženého manekýna.
´´Doufám,že se ti ulevilo´´utrousila jsem mezi zuby a s preventivně nasazeným pracovním usměvem jsem kličkováním kolem lidí na přechodech vyrazila na floru.Přesněji do kadeřnictví Cut and color kde jsem už pul roku pracovala.Svou práci jsem milovala,ale všechny kolegyně do jedné jsem denodenně posílala do pekel.Všechny byli pomalé a neustále mě pomlouvali za zády,přitom vubec neuměli pracovat.Naštěstí nedávno jedna otěhotněla a překvapivě se rozhodla jít předčasně na mateřskou.To jsem uvítala,konečně o jednu slepici mín.Ještě v pátek nás šefová informovala o tom že přijala mužskou posilu do týmu.To by se hodilo,někdo koho drby a pomluvy nebudou zajímat,ale konečně nestranně uzná že odvádím vynikající práci.

Rudá jako rajče jsem doběhla k mříži,sklopené sice jen do pulky,ale šéfová už leštila zrcadla a hanka s martinou utírali stolky a křesla.
´´No to je dost,už jsem myslela že na nás kašleš.´´Usmála se na mě moje postarší nadřízená a vedla mě do malé místnustky,která nám sloužila jako převlékací a odpočinková část.Zatímco se na mě kolegyně snažili udělat svuj nejkyselejší obličej,já si trénovala svuj nejzářivější usměv.Sotva jsem došla ke dveřím,šéfová si mě přitáhla o pul metru dolu k sobě a horečně mi začala prskat do ucha.

´´Patrik,náš nový kadeřník už tam je.Ty jsi tady nejschopnější tak mu ukaž co a jak a do svačiny at se jen dívá jak to u nás chodí.´´
Se svým zářivým usměvem jsem si nenápadně otřela sliny z ucha a nakoukla do nevelké místnosti kde dráždivě zářila jedna jediná žárovka.
Stačil mi jen pohled na záda,abych si uvědomila s kým mám tu čest.

´´A do hajzlu.´´Zaklela jsem tentokrát hodně od plic a sražený manekýn se vyděšeně otočil.

Obličej mi v tu chvíli konečně zakotvil ve vzpomínkách u toho nejhoršího přístaviště kde jen mohl.Zalapala jsem po dechu.Byl to ten poslední člověk,kterého jsem toužila spatřit. Znovu ,už asi nikdy nevypustím z pusy slovo Sbohem.

Muj starý známý a komplic při mé jediné krádeži v životě.

Patrik Táborský