Já anděl 68

Když jsem za okamžik zase otevřela dveře koupelny, leželo na podlaze oblečení a na vrchu nějaký lístek. Vzala jsem celou kupičku dovnitř a pečlivě zavřela.
„Co je to za lístek?“
„To je od Amithiel. Byl bych rád, kdyby sis to přečetla.“

BYLI JSTE PŘÍLIŠ ŠŤASTNÍ A TAK SAMAEL ZAŘÍDIL VYROVNÁNÍ ENERGIE. STANE SE NĚCO MOC ZLÉHO!
A.

„Co to má znamenat?“
„Nechápeš? Snažila se nás varovat. Ten lístek byl ve tvém kufru.“
Mluvili jsme spolu přes dveře a mně to připadalo docela absurdní. Byli jsme svoji jediný den. Dnes bych to stokrát vzala zpět, kdyby to šlo. Ale slíbila jsem to před Bohem. Před tím samým Bohem, který dopustil, aby mě můj manžel doslova znásilnil.
Jak si to mám vyložit? Jak se s tím mám smířit?
Jerome měl nakonec pravdu. Na tohle v Pekle opravdu nebudu chtít vzpomínat.
„Prosím přesuň vše důležité z kufru do krosny, abychom mohli vyrazit. Hlavně vodu.“
„Tu nepotřebuješ. Stáhnu ji z ledovce.“
„Nechci na tobě být závislá.“
„Ale tohle jsou zbytečná kila navíc. Máme jít bezmála 20 kilometrů. Každý gram se pronese.“
Slyšela jsem jistou naléhavost v jeho hlase. Oč větší mě táhla touha právě tuto jeho radu neposlechnout.
A tak se mi v hlavě mísil truc se zdravým rozumem. Nakonec jsem uznala, že má pravdu. I když nerada.
„Tak vem alespoň prázdné nádoby.“
„S těmi počítám. Ehm. Nemohla bys prosím vylézt z té koupelny? Malá pomoc by se mi tu hodila.“
Řekl to poměrně důrazně a přiznám se, že mi tím otevřel kudlu v kapse.
„A když ne tak co? Znásilníš mě znovu?“
Šustění z vedlejšího pokoje ustalo. To jak přestal balit. Pak jsem zaslechla kroky. Blížil se ke koupelně. Podvědomě jsem zkontrolovala, zda je zamčeno a o krok ustoupila.
„Vědomě bych ti nikdy neublížil! Nikdy, rozumíš?! Snad jsi četla ten lístek. Tak víš, že to nebyla má vina. Nečekám, že mi okamžitě odpustíš. Ale očekávám, že mi to přestaneš předhazovat a že spolu v rámci dokončení úkolu budeme schopni alespoň komunikovat.“
„Nevěřím tomu.“ Pronesla jsem pomalu a důrazně.
„Čemu konkrétně?“
„Všemu. Nevěřím tomu, že bys svoje pudy nedokázal ovládat, i kdyby je nakrásně posílili zhora. Bylo by to příliš snadné. Ty nejsi loutka a pokud by ses snažil, dokázal bys mi neublížit.“
„Mám ten pocit, že jsem se snažil nejvíc, jak jsem uměl. Několikrát jsem tě žádal po dobrém i po zlém, abys tu koupelnu opustila. Varoval jsem tě, že se to může stát. Takže na tom, co se stalo, máš minimálně poloviční podíl stejně jaká já!“
Praštil do dveří od koupelny, což mě ještě víc vyděsilo. Jenom jsem tam tak stála a lapala po dechu.
„Ale já nevím, proč jsem zůstala a nevím, proč jsem shodila ten ručník a přistoupila k tobě. Měla jsem hroznej strach a chtěla jsem utýct. Tak já nevím, proč jsem to neudělala.“
Sedla jsem si na okraj vany a po tvářích mi tekly slzy. Bylo mi docela fuk, že je to mokré a já na sobě měla zase suché oblečení, které pomalu ale jistě nasakovalo vodou. Uvědomila jsem si totiž, že to nebyla jen Jeromova chyba, ale i moje. Že ani já jsem tu vůli, která byla o tolik silnější než já, nedokázala ovládnout.
Takže pocit, který jsem teď v sobě měla, bylo uvědomění. Ovšem ani ta skutečnost, že znám pravdu a jsem si jí vědoma, mě nedokázala donutit Jeromovi odpustit a chovat se k němu jako dřív.
*Jak ho teď mám milovat?* Ptala jsem se sama sebe na otázku, na níž jsem neznala odpověď.
Jerome mlčel.
Potichu jsem vstala. Slzy, které jsem měla na tvářích, zrychlily při pohybu vzhůru svůj tok dolů a já jsem se je nesnažila utírat. Beztak by je nahradily další.
Otevřela jsem dveře a uskočila leknutím. Jerome stál přímo za nimi opřený o futra. Zřejmě takhle už stál nějakou dobu. Hlavu měl sklopenou a ztěžka oddychoval.
Když zaslechl vrznutí pantů, tak tu hlavu zvedl a naše oči se střetly v jednom momentu, kdy jsem nedokázala uhnout. Jako kdyby se mě tím pohledem snad snažil zhypnotizovat, ale pohnout hlavou bylo najednou nadlidské úsilí.
*Je mi to líto. Je mi to opravdu hrozně moc a nevýslovně líto.* vnutil mi do hlavy svou myšlenku a já ani neměla sílu mu na to něco říct. Zavřela jsem oči. Tak pevně, jak jen to bylo možné. Hromadil se ve mně vztek.
„Vypadni z mojí hlavy.“ Procedila jsem zkrz zuby a semknuté rty. „Už to nikdy nedělej! Žádala jsem tě o to několikrát a nedáš si pokoj. Co musím udělat, abys s tím už přestal?“
Vypadal překvapeně a o něco ustoupil.
„Jen jsem se chtěl omluvit.“ Vypadlo z něj a přiznám se, že to akorát přidalo na mojí zuřivosti.
„Ale já je nechci přijmout. Čemu na tom nerozumíš?“
„Takže je to jedno, že ano. Můžu se ti tu omlouvat do nekonečna, předkládat důkazy o své nevině a stejně to nebude nic platné. Ty ses prostě rozhodla, že jsem tě úmyslně znásilnil. A víš co? Mám toho tak akorát pokrk. Dojdi si dolů jak je ti libo. Krosnu máš skoro sbalenou, bungalov je zaplacený. Pobyt dole taky.“
Odrazil se od futer a rychlostí, kterou jsem nečekala a která byla ještě znásobená vztekem, který jsem taky dost dobře nechápala, se vrhnul do pokoje ke svému zavazadlu. Vytáhl z něho roztomile vypadající svazek bankovek a hodil ho na stůl.
„Tady máš nějaké peníze. Mělo by ti to stačit na hodně dlouho. Good luck paní de Monti.“ Viděla jsem přesně, jak stiskl stoličky při vyslovení té poslední věty a mě to tak hrozně zabolelo, že ta odporná tlaková vlna vycházející z mého srdce, zachvátila v okamžiku celé tělo. Ještě že jsem ty slzy nestírala. Opravdu je nahradily další.
Nejspíš mou emoci vycítil, protože byla pořádně silná a nejspíš mu došlo, že tenhle jeho výbuch mi vskutku nepomůže. Ještě než otevřel vchodové dveře, tak se zastavil.
„Vždycky tě budu milovat a modlím se, abys neskončila v Pekle. Tak až budeš tam dole, rozhodni se správně.“
S těmi slovy opustil místnost a s ním i jeho odér, který jsem nemohla nevnímat. Vůně dřeva a rašeliny.
Sedla jsem si na postel a chvíli hleděla do prázdna.
„Gabe.“ Zašeptala jsem pak zoufale. Jenomže můj anděl strážný se neobjevil.
Moc mi toho nezbývalo. Vzala jsem krosnu na záda, ostatní naše věci jsem nechala, kde byly a vyrazila jsem ke kaňonu.
Přiznám se, že jsem doufala, že bude Jerome stát venku a nakonec se mnou půjde. Jenže to jsem se zmýlila. Zase další zklamání.