Přízraky a zázraky - 12

12. kapitola
„Tak co si přejete Dhario?“ zeptal se Francesco a ostražitě ženu pozoroval.
„Zachraňte moji dcerku. Nechci, aby se o ni můj bratr staral.“
„A máte nějaký důvod, proč nechcete, aby Mirandu vychovával Arnold?“
„Ano, je to lump. To on poškodil brzdy na mém autě a já potom nabourala do stromu. A jsem přesvědčená, že může i za smrt mého muže. To co vám vykládal je lež. Nikdy jsem nepila.“
„A jak máme vědět, že mluvíte pravdu?“ nadhodil Francesco.
„Protože to už od začátku bylo divné,“ prohlásila Talyor. „A protože nás Arnold nechtěl za Mirandou pustit, usíme hned jet domů!“
"Dobře!" Francesco vyskočil a začali pobalovat věci.
"Mami! Tati! Musíme hned odjet, ale brzy určitě přijedeme!"
"Nashledanou!" usmála se Taylor.
Melisa s Frankem se s nimi rozloučili a zamávali za mizícím autem.

Taylor seděla vedle Francesca a zamračeně hleděla z okýnka.
„Nemrač se, Taylor,“ pohladil ji Francesco po ruce.
„Proč chtěl Arnold Mirandu do péče? Zbavil se kvůli tomu své sestry i jejího manžela… Bojím se, co má v úmyslu. Myslíš, že by Mirandě ublížil?“
„Ne, to určitě ne,“ namítl Francesco.
„Možná… Nevím. Nemá vlastní děti a třeba proto chce tu malou opatrovat.“
Taylor se odmlčela.
„Všiml sis toho prstenu, co měl na ruce?“
„Ne. Neprohlížel jsem si ho.“
„Byl velký a bylo na něm něco vyrytého. Myslím, že to vypadalo jako had.“
„Had? Jistý přízrak má za znak hada…“
„Slaker!“ vykřikla Taylor. „Ale proč ten by chtěl Mirandu?“
„Nevím, ale zjistíme to.“
Francesco pořádně šlápl na plyn a teď se hnali po lesní cestě velmi rychle.
„Francesco!“ vyjekla Taylor.
„Neboj se, nic se nestane.“
„Jestli jo, budu tě strašit,“ varovala ho a pevně se chytila.

„Taylor, jsme tady,“ zatřásl s dívkou lehce Francesco.
Otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe.
„Pojď, musíme za Arnoldem.“
Taylor se rychle probrala a vystoupila z auta.
Společně vešly do haly hotelu a zamířili k pokoji, který měl Arnold s Mirandou.
Francesco zabušil na dveře a ruku si položil na pásek u džínsů, přes které měl přehozený svetr.
„Kdo je tam?“ zeptal se Arnold.
Taylor rychle zacpala Francescovi pusu a strčila ho za roh.
„To jsem já, Taylor,“ řekla sladce.
Arnold otevřel dveře a zadíval se na dívku.
„Dobrý den,“ usmála se.
„Dobrý den,“ oplatil jí úsměv.
„Můžu dál?“ ukázala do místnosti.
„No, ano,“ přikývl a ustoupil ze dveří.
Taylor kolem něj prošla a ocitla se ve velkém pokoji s velkou sedačkou a televizí. Z něj viděla do dalšího, kde byla veliká postel, na které seděla Miranda.
Holčička byla schoulená do klubíčka a sledovala Taylor plachým pohledem, kterým každou chvíli zalétla do rohu pokoje.
Taylor na ni povzbudivě mrkla a s oslnivým úsměvem pohlédla na Arnolda.
„Obdivuji vás. Ztráta sestry pro vás musí být hrozná a vy ještě zvládnete péči o tu malou.“
„Je to náročné,“ přikývl. „Ale co bych pro svou sestru neudělal? A Mirandu zbožňuji, ale povězte mi, proč jste přišla?“
„Víte, já… Chtěla jsem se přesvědčit, jestli nic nepotřebujete. Ráda bych vám s něčím pomohla.“
Taylor sklonila hlavu, jako by se styděla.
Arnoldovi se na tváři objevil sebevědomý úsměv a přistoupil blíž k ní. Zvedl jí bradu a začal své rty přibližovat k jejím.