Já anděl 69

Hrana kaňonu mě přivítala příjemným mlžným oparem, který věstil hezký slunečný den. Jaký to paradox. Můj poslední den na Zemi a já jsem si uvědomovala, že jediné, po čem opravdu toužím, je už tady nebýt. Kupodivu mi bylo celkem jedno, kde skončím. Jestli v Pekle nebo v Nebi. Přišlo mi to nastejno, protože to, co mám ve své paměti, nezapomenu. Takže moje peklo bude v obou případech. Mohla jsem jen doufat, že jednou najdu klid. Až uplyne hodně vody a skápne hodně slz. Možná za 600 let.
Vykročila jsem svižně, dokud je teplota ještě poměrně snesitelná. Na dno kaňonu nebylo vidět. Jen jak se úzká cestička vine po úbočí hned na jednu a hned zase na druhou stranu.
Já se neohlížela nalevo nebo napravo. Šla jsem zamyšleně dolů a i když jsem vnímala tu krásu kolem sebe, hlavně tedy proto, že se nedala přehlédnout, nenaplňovala mě žádným příjemným pocitem, jako když jsme spolu s Jeromem seděli pod stromem při pikniku a hleděli na tu nádheru spolu.
Pořádně jsem nekoukala pod sebe a nohy mě nesly spíše ze setrvačnosti. Určila jsem jim tento pohyb na začátku a tak se prostě střídaly. Moje myšlenky byly jinde.
Vždyť je to ještě příliš brzy. Příliš brzy! Stalo se to teprve včera. Nemůžu se přeci se vším hned vyrovnat a jít dál.
Ušla jsem už několik kilometrů a dávno neviděla na vrcholek stezky. Na dno ale také pořád vidět nebylo. Zato slunko začalo svítit v plné síle a tak jsem za chvíli měla úplně sucho v ústech.
„Zapomněla jsem na vodu.“ Došlo mi vzápětí. Když odešel Jerome, tak přesně na tohle jsem nemyslela, protože jsem předtím vůbec nemusela. Ale teď jsem člověk a do cíle mi zbývá ještě příliš mnoho.
Hlavně se za žádných okolností nesmím zastavit. Ještě jsem pro jistotu zrychlila. Jak dlouho mi tak může trvat sejít dvacet kilometrů? Hrubým odhadem asi 4 hodiny. To bez vody zvládnu. Není to tolik. Navíc už mám hodně za sebou.
Oblízla jsem si rty a pokračovala dál v cestě. Krosna na zádech se začínala docela pronášet. O každém gramu váhy měl Jerome taky pravdu.
*Co když měl pravdu úplně ve všem. Tedy i v tom, že to nebyla jeho vina?*
Cesta se stáčela více do leva a nemohla jsem si nevšimnout, že pomalu přibývá rostlinstvo. Zpočátku jen keříky a trocha trávy. Ale postupně začaly přibývat i květiny a nízké stromky.
Vyhýbala jsem se právě jednomu kameni, který tvořil malý schod a na další jsem šlápla. Ovšem značně nešikovně. Zaúpěla jsem bolestí. Moje tenisky nebyly zrovna příkladem správné horské obuvi.
Pocítila jsem závrať a sedla jsem si. Před očima se mi zatmělo. A já jsem se ocitla doma. Tedy nebyl to domov v tom pravém slova smyslu, ale seděla jsem na té naprosto otřesné Jeromově pohovce u něho v továrně. Čika se mi zrovna otírala o nohu a dožadovala se jídla.
„Ahoj maličká. To víš že ti dám nažrat, než se páníček vrátí.“ Usmála jsem se.
Vzápětí mě polilo nepříjemné horko. A taky na mě někdo stříkal vodu, čímž mě donutil se probrat.
Slunce na mě pálilo stejně úporně jako před pár vteřinami. Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, kde to vlastně jsem.
Když jsem trochu lépe zaostřila, dívala jsem se do tváře Jeromovi. Vypadal ustaraně.
Nejspíš jsem na něho musela hledět dost vyjeveně a nechápavě. Něco mi říkal, ale zdálo se mi, že někdo snad vypnul zvuk. Viděla jsem, jak pohybuje ústy, ze kterých ale žádná slova nakonec nevyšla.
Zlehka mě proplesknul a najednou jsem začala zase čistě vnímat.
„Jsi v pořádku? Řekni něco.“ Cloumal se mnou.
„Mám hroznou žízeň.“
Popadnul z batohu prázdný obal od flašky a naplnil ho vodou. Vypadalo to strašně lákavě.
„Je to studené, pij pomalu ať nenastydneš.“
Jako kdybych slyšela tátu.
Tou vodou mi nejspíš zachránil život. Byla chladná a strašně příjemná. Konečně se mi jazyk přestal lepit na patro.
Když jsem dopila, všimla jsem si, že se začal Jerome věnovat mému kotníku. Mračil se a kdožvíproč mi to přišlo hrozně milý. Tedy ano, vím, že se tak tvářil na mou část těla, která vysílala bodavé bolestivé rány do celého těla, ale já jsem ty vrásky na jeho čele tolik milovala.
„Dám ti na to studený obklad. Ale dolů půjdeme opatrně a pomalu. Nesmíš na to došlapovat. Až tam dojdeme, koupím strečový obvaz a pořádně ti to stáhnu.“
„Ty půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se přiblble. Nejspíš jsem ještě nebyla úplně při smyslech.
„Jen jestli se mě nebojíš.“
Sklonila jsem hlavu. Co se na tohle dá říct?
„Kde ses tu vlastně vzal?“
„Jdu za tebou celou cestu. Jen v dostatečné vzdálenosti, abys mě neviděla. Slíbil jsem Gabovi, že se o tebe postarám a to taky udělám. Ať už to mezi námi dopadne jakkoli.“ Řekl pevně a při poslední větě se mi díval do očí. Pak je zase sklopil k mému kotníku a přiložil na něj studený kapesník. To bylo skoro jako balzám.
„To je příjemný.“
Usmál se. Což mě bolelo téměř stejně tolik jako ten kotník, ve kterém mi nepřestávalo škubat.
„Teď ti tu botu zase nandám než ta noha napuchne. Budeš ji potřebovat, jinak se dolů nedostaneme.“
Zase mluvil v tom množném čísle a já už jsem se nad tím přestávala pozastavovat. Vlastně mi to přestávalo vadit. A nebo už jsem neměla sílu vzdorovat.
„Vstávej. Podepřu tě po pravé straně a vyrazíme, než nás to slunko úplně sežehne.“
Pokusila jsem se vstát, ale ta krosna mě stáhla zase honem rychle dolů.
„Shoď to. Já to ponesu.“ Řekl nekompromisně a přiznám se, že jsem po ničem jiném už nějakou dobu netoužila. Popruhy mě pěkně řezaly do ramen a ta tíha mi každý krok ztěžovala třikrát. Však taky vážila už minimálně metrák.
Konečně jsem se zvedla ze země a pokusila se na tu zraněnou nohu došlápnout. Jen zlehka. Kupodivu to poměrně šlo. Nejspíš ten kotník nebyl v tak zoufalém stavu. S mou hlavou to bylo poněkud horší, protože se mi zase trochu zamotala.
Jerome urychleně vytáhl z krosny kus nějakého hadru, namočil ho a flákl mi ho na hlavu jako na poušti.
„Dík.“ Zamumlala jsem a byl to asi největší můj slovní výkon, kterého jsem v současném rozpoložení byla schopná.
Jerome na mě celou dobu mluvil. Vyprávěl mi pár opileckých historek a taky nějaké detaily z jeho povinností Proroka, přes historii až k fotbalovým zápasům a létání do vesmíru. Nějak mu ani moc nevadilo, že mu neodpovídám. Postačilo mu souhlasné mručení a občas i něco, co mohl považovat za smích.
A tak jsme se v takto družném hovoru dostali na dno kaňonu rychleji než bych se sama byla nadála.