Miluješ mou dceru? 2

„Chyběla jsi mi. I ten den, co jsme byli bez sebe, jsi mi chyběla“ zašeptá a pohladí mě.
„A co ty mě, Gaby? Strašně moc“ povzdychnu si.
„Pojedeme? A odpoledne mám pro tebe další překvapení“ mrkne na mě a nastartuje její autíčko, kterému říká Valentýnka, podle krásně červené barvy.
„Jaký? Zlato, víš že nesnáším překvapení, tak povídej“ vyzvu ji.
„Odpoledne po škole“ mrkne na mě. Jen ji probodnu pohledem a uraženě zkřížím ruce na prsou. Moc dobře ví, že ze mě teď opravdu nedostane ani slovíčko.
Ano. Možná by každý čekal to, že holka jako já bude mít skvělého kluka, bude oblíbená a všechno, co si jen holky na střední přejí. Omyl. Kluka nemám, mám svou milovanou holku, se kterou jsem nešťastnější na světe už rok a měsíc, oblíbená nejsem, mám jen pár kamarádů a můj sen, co se mi opravdu splnil. A to, když jsem dostala první polibek od Gabči a kdy jsme se rozhodli, že to spolu zkusíme. V té chvíle se mi splnil můj sen. Samozřejmě, moje mamka ani Gabči rodiče o nás nemají ani páru. Raději.
„Tak a jsme opět tu“ povzdychnu si, když Gabča zaparkuje před školou.
„Nasaď tvář nejlepší kamarádky zlato“ usměje se na mě.
„To bude těžký“ řeknu jen a vystoupím z auta. Gabča ho na dálku zamkne a jelikož máme ještě něco před deset minutek, rozhodneme se ještě zajít pod školu, kde je náš oblíbený park. Dalo by se říct, že je to park kuřáků naší školy. Všichni se tam scházejí, protože to je snad jediné místo, kam učitelé raději nechodí. Kdo by se namáhal sejít ten kopec a zase ho vyjít. No, učitelé rozhodně ne...
„Ahoj!“ vítá se s námi naše spolužačka Šárka a obě nás obejme.
„Ahoj“ pozdravím ji a Gabča jakbysmet.
„Taky se tak netěšíte?“ zeptá se a opře se o strom.
„Vůbec,“ potvrdím ji a vezmu si od Gabči cigaretu, kterou mi nabídne. „na půl jo? Já to nevykouřím sama“ poprosím ji rovnou a ona souhlasí.
„Tenhle rok bude hrozný, cítím to v kostech,“ řekne „Jen si to uvědomte, maturita a pak se všichni rozejdeme na jiné školy a uvidíme se maximálně tak na slučáku po pár letech“
„Je to hrozný“ přikývnu a až teď, když to Šárka řekla nahlas, si něco uvědomím. Bude po střední škole, všichni se rozejdeme. A to znamená, že i já s Gabčou. Gabči sen o vysoké škole znám a tak nějak je mi jasné, že když si bude podávat přihlášku, tak to bude na policejní. Najednou je mi z toho všeho zle, už nemám tu dobrou náladu jakou jsem měla do teď. Moje nálada je najednou na bodu mrazu a moje srdce jako by si připustilo, tu pravdu. Pravdu, kterou nechtělo tak dlouho znát. Tu pravdu, která tak moc bolí.
„Tak jdeme radši, nechci aby řvala třídní hned první den“ řekne Gabča, čímž mě vytrhne z mého přemýšlení. Prozatím.
„Zase sedíte spolu?“ zajímá Šárku. Jak kdyby to bylo někdy jinak, pomyslím si.
„Jo jo, sedíme. Proč?“ zajímá se Gabča.
„Jen tak, že možná bys chtěla změnu“ mrkne na ni. Jasně. Šárka, to je prostě její styl. Zapomněla jsem říct, že ona je bisexuálka tak nějak, nebo spíš, považuje se za ni, ale co já vím, tedy čím se chlubila, tak spala jedině s holkami. A tak nějak, prý podle pohledů, zjistila, že i my dvě s Gabčou jsme spolu. Od té doby ji pořád nabaluje, ovšem musím říct, že Gabča se drží.
„Ani ne, díky.“ řekne rychle a usměje se na mě. Jen se pousměji a mlčky vejdeme do budovy, kde najdeme naši třídu, která se za poslední čtyři roky nepřestěhovala. Všichni už tam jsou, povídají si a smějí. Zakotvím v naší lavici, naštvaná jak jinak, abych počkala na zazvonění a moment, kdy vejde třídní do třídy, aby nám řekla pár dalších užitečných rad do života a do nového školního roku a moje depka byla ještě větší.
„Karin, co ti je?“ všimne si mé změny nálady Gabča, která se prvně se všemi přivítá, pozdraví, pokecá a teprve potom přijde za mnou.
„Nic“ zakroutím hlavou a pokusím se usmát. Gabča mě zná až moc, takže okamžitě pozná, že nic není nic, ale jelikož vejde dovnitř učitelka, zašeptá jen, že si o tom promluvíme po škole.
„Vítám vás v novém, a pro vás už posledním, školním roce. Jste maturanti, tak byste podle toho měli chovat. Už nejste děti, ale dospělí,“ řekne a přejede nás každého pohledem „ze začátku vás čeká výběr předmětů, ze kterého budete maturovat. Pro některé z vás, komu nejde moc cizí jazyk, je tu na výběr mezi cizím jazykem a matematikou, ale k tomuhle vám více řeknou učitelé. Nebudu vám tu vykládat, další věci, jako, že v únoru si budete podávat přihlášku na vysokou školu“ a je to tu. Opřu se o židličku, zkřížím ruce na prsou a vypnu. Nechci poslouchat to, jak se máme učit, abychom složili zkoušku dospělosti, jak se máme správně rozhodnout kam dál na školu a nebo dokonce to, že si máme uvědomit co dál s našimi životy bude.
„Rozdejte si průkazy, rozvrhy a myslím, že můžete jít domů s tím, že se tu sejdeme zítra, kdy už pojedeme podle vašeho rozvrhu“
„Né!!“ ozve se po celé třídě.
„Ale ano vážení, co jste si mysleli? Tak šup, Karin, pojď a rozdej průkazy, Gaby, ty prosím tě rozvrhy“ rozdá nám učitelka pokyny. Hned se zvednu, podám Gabči rozvrhy a sama vezmu průkazy, abych je dala všem svým spolužákům.
„Tak a můžete jít domů“ usměje se učitelka na všechny. V okamžiku, kdy to třídní řekne, začnou vrzat židle, všude je zase slyšet povídání a nakonec všichni odejdou.